Tereza Švejdová: Mít balanc je pro mě důležité

Vzpomenete si na situaci, kdy jste měla nějaké zatmění?

Poslední dva roky, co mám na světě Almu, mou dceru, se mi občas dějí taková mini zatmění. Hlava sem tam něco eliminuje, ale nijak se tím nestresuju.

Ve filmu Zatmění se také nestresujete, na rozdíl od dalších postav.

To je pravda. Hraji studentku filozofie, jež se během studií zamiluje do svého vyučujícího Filipa, jednoho ze tří hlavních hrdinů, a vezmou se. Pak však Markéta zmizí.

Vystupuje převážně ve vzpomínkách profesora v podání Honzy Zadražila, ten si vybavuje momenty společného seznámení, sbližování, vtipkování, tyhle záblesky vnášejí uvolněnější a něžnou linku do jinak napínavého děje. Vykreslují jejich vztah jako romantickou lásku postavenou na duševním spojení, i přes věkový rozdíl. Markéta dává filozofovi onu pověstnou jiskru do života.

Na čem je postavena zápletka?

Tři muži mají v lese autonehodu a z různých příčin, které postupně vyplouvají na povrch, nezavolají policii. Ukazuje se, že jejich setkání není tak náhodné, jak se zprvu zdá, jisté propojení mezi na první pohled nesourodou trojicí přeci jen je. I když má film mysteriózní nádech, dojde k logickému vyústění. Je tam vloženo i poselství, že nic není černobílé.

K tajemnu odkazuje i název snímku.

Děj se odehrává během jedné noci, kdy dochází k jevu, který se nazývá krvavý měsíc. Ten úkaz má být sám o sobě zlověstný, vyvolávat v lidech zlobu, agresi, trápení a další démonické stavy. Vzhledem k tomu, že se stupňuje napětí mezi hrdiny, dává to prostor i zdánlivě nadpřirozeným věcem. Objevují se tam i prvky černé komedie.

Dokonce jsem narazila na příměr tarantinovská komedie. Sedí to?

Myslím, že se podobná přirovnání nabízejí díky propojení humoru a brutality. Zatmění skončí dost drsně a v některých momentech je schválně přemrštěné a absurdní. Určitě se odehrává v mírnější rovině než Tarantinovy filmy (Quentin Tarantino, americký režisér, scenárista a herec – pozn. red.). Jinak by to pro diváky byl asi šok, zdejší publikum přece jen není tak otrlé.

Jedná se o první český film na solární pohon. Jak se pracovalo s obnovitelným zdrojem?

Měli jsme v zázemí rozestavěno několik solárních panelů, na které bylo připojeno všechno, co šlo. A fungovalo to. Měli jsme skvělé teplé jídlo nebo topení v karavanu, velmi jsem to ocenila. Při jiných natáčeních úpím, když vidím nesmyslnou spotřebu všeho možného, zbytečné vyhazování věcí. Bylo moc příjemné být součástí projektu, který myslí i na ekologii. Celkově se o nás produkce perfektně starala, dokonce měla i nástěnku, na kterou kdokoliv mohl napsat přání nebo stížnost.

Je ekologie ve výrobě filmů v Česku téma?

Ano je. Poslední dobou bývá na natáčení i člověk, který má na starost udržitelnost. Stará se, aby se zbytečně nevyhazovalo nádobí, třídily se odpadky, aby se uklízela místa, kde se natáčí, a neničilo se okolí.

Byla to vaše první výraznější filmová role, předtím jste hrála převážně divadlo. Co jste si z natáčení odnesla?

Je pravda, že jsem předtím hrála podobně velkou roli jen jednou, to byl absolventský film Tomáše Pavlíčka Parádně pokecal, nebylo to masivně v distribuci. Pak mám za sebou pár epizodních rolí, kde toho prostoru nebylo tolik. Jinak mám zkušenost s komorními divadelními scénami, takže je pro mě přirozenější civilnější hraní. To mi myslím před kamerou pomohlo.

Vyhovoval mi přístup režiséra Petra Kubíka, kterému jsem mohla plně důvěřovat, o postavě Markéty jsme otevřeně debatovali, takže jsem pochopila, jak na vývoj postavy, co lze, a co ne. Hned po tom, co jsme dotočili Zatmění, jsem naskočila do filmu Její tělo a na techniku se ještě více zaměřila.

Její tělo vychází ze skutečného příběhu sportovkyně Andrey Absolonové. Jak moc se film odchyluje od reality?

Myslím, že jen lehce, podstatné věci zůstaly. Andrea byla na přelomu devadesátek a nového tisíciletí skokanka do vody, jedna z nejlepších, a měla nás reprezentovat na olympiádě. Jenže se jí stal úraz, po kterém musela sportu na vrcholové úrovni nechat.

Přes určité peripetie se dostala k natáčení erotických filmů. Tehdy nastal jejich boom a ona se proměnila ve hvězdu, která jezdila po všech světových festivalech porno filmů, měla fanoušky i v Americe.

Byla předurčená k úspěchu. Hodně ambiciózní, ale nešla přes mrtvoly. Pohánělo ji odhodlání a píle. Věřila, že může a umí být nejlepší a šla si za tím. Navíc ji to bavilo. Měla však zběsilý a krátký život, ve 27 letech zemřela na nádor na mozku.

Tehdy byla divoká doba, v pornoprůmyslu se dalo snadno zbohatnout.

To rozhodně. Producenti i herci si pořizovali vily, dopřávali si různá pozlátka přepychu. Při natáčení jsme měli k dispozici i lidi z branže, kteří tu dobu zažili a pamatují si i Andreu. Vyprávěli nám o ní, o tom, jak to celé tenkrát fungovalo. Když jsme točili večírky a scény z placu, říkali nám, co se jak dělalo a jak co vypadalo. Dozvídali jsme se od nich zajímavé historky.

Vaše postava ve filmu je tedy z branže?

Ano. Je to fiktivní postava, říká si Elena Butterfly a stane se Andreinou blízkou kamarádkou. Stojí jí po boku, když její popularita stoupá, ale i v těžkých chvílích, když onemocní.

Zároveň má malou dceru a řeší, jak vybalancovat mateřství a práci v porno průmyslu, což se jí moc nedaří. Celkově mi scénář přišel nesmírně zajímavý a od začátku jsem chtěla být součástí toho filmu. Dotkla se mě i linka mateřství.

To pro vás jako matku dvouleté dcery musela být docela výzva. Když si představíte, že ženy v pornobyznysu jsou často matky, které honí nouze.

Samozřejmě mi to nedělalo úplně nejlíp, ale brala jsem to tak, že to k postavě Eleny patří, že jí možná nic jiného nezbývá. S režisérkou jsme mluvily o možnosti, že jde o samoživitelku, jež se primárně chce postarat o dítě, ale zároveň ji sex vlastně baví.

Co taková příprava na roli obnáší?

Koukala jsem na některé filmy, kde reálná Andrea hrála, přemýšlela jsem, která z jejích kolegyň bych mohla být. Přišlo mi vtipné, jakou angličtinou tam všichni mluvili. Taková šílená devadesátková czenglish.

Andrea měla sestru Lucii, která byla také skokankou do vody. Zachycuje snímek i proměny jejich vztahu?

Právě toho, jak se porno kariéra bolestně promítla do rodinných vztahů, se film dotýká. S Lucií, která skoky do vody dělá dodnes, byl scénář konzultován a její představitelka Denisa Barešová s ní dokonce absolvovala i tréninky. Nejvíc s ní ale mluvila režisérka Natálie Císařovská. Celé natáčení se neslo v intimním duchu, což se na výsledku pozitivně podepsalo.

Jak jste se dostala k herectví?

Původně jsem chtěla být malířka, hlásila jsem se na střední uměleckou školu, ale nevzali mě. Vystudovala jsem pedagogické lyceum se specializací na dramatickou výchovu. Je to směšné, ale já se k herectví dostala díky Harrymu Potterovi. Když mi bylo jedenáct, vyšla o něm první kniha, byla jsem do něho zblázněná. Hrozně jsem přemlouvala mámu, že jestli mi také přijde dopis ze školy čar a kouzel, aby mě do ní pustila.

Pořád nepřicházel, a tak jsem si řekla, že se přihlásím na casting, až se bude točit film. Abych mohla hrát Hermionu. Došlo mi, že herectví je skvělý způsob, jak se svým vysněným hrdinům přiblížit.

Po maturitě jste zkusila DAMU?

Poprvé jsem se hlásila ve třeťáku na střední, vzali mě až napotřetí. Myslím, že je důležité se rozhodnout a vytrvat. Záleží na řadě faktorů, ročník se třeba přijímá jako typová skupina. To, že se v daný rok nemusíte hodit, neznamená, že na školu nepatříte.

Máte za sebou i stáž v jedné z berlínských akrobatických škol. Jak to v ní vypadalo?

Poměrně dost akrobacie jsme měli už v rámci studia, protože jsem na DAMU chodila na obor, který se zaměřuje na loutkové a alternativní divadlo. Velmi mě to bavilo a věděla jsem, že se tomu chci věnovat dál. Také jsem chtěla využít možnosti studovat v zahraničí, ale neodvažovala jsem se nikde hrát v cizím jazyce. Pohyb byl snazší cesta.

Našla jsem si školu v Berlíně, jejíž ředitel byl napůl Čech a uměl česky, což se později ukázalo jako obrovská výhoda. Domluvila jsem si stáž na jeden semestr. Jela jsem tam s tím, že se jedná o pozemní akrobacii, jakmile jsem ale dostala rozvrh, zjistila jsem, že mám zhruba šest hodin týdně tréninku na závěsné hrazdě. Trochu mě to zaskočilo, protože jsem s hrazdou neměla vůbec žádné zkušenosti.

Nebála jste se?

To vůbec ne, ze začátku je hrazda úplně nízko, rozhodně nelítáte nahoře jako v cirkusu. Větší problém je se na ní vůbec udržet, musíte mít dostatek svalové hmoty. První měsíc a půl jsem tak trénovala břišní svaly, abych se na ni dokázala vyhoupnout. Za ty tři měsíce jsem se tedy naučila jen základy.

Nechtěla jste v Berlíně zůstat déle?

Asi mi to stačilo. Škola měla tři tělocvičny různě po Berlíně, kromě závěsné akrobacie jsem také měla hodiny tance, žonglování, pozemní akrobacii nebo pohybové herectví. Každý den asi sedm hodin. Přijela jsem večer do pronajatého bytu úplně vyřízená, zhltla večeři a okamžitě usnula.

A co se dělo po návratu?

Už během studií jsem spolupracovala s La Putykou a shodou okolností se chystalo Honey, fúze činohry a akrobacie. Zavolal mi pan Krobot, jestli bych v tom nechtěla hrát, určitě to bylo i na základě té stáže. Nedalo se odmítnout. Bylo to náročné představení, přesto jsme ho hráli s přestávkami pět let. Než jsem otěhotněla, měla jsem různá divadelní hostování.

Neváhala jste s mateřstvím kvůli kariéře?

Ne to vůbec. Otěhotněla jsem za covidu, kdy se nikam nesmělo a nic se nehrálo. Nemusela jsem tedy řešit, že je mi zle a že nikam nedojdu. Takže ani nebyl šok se překmitnout ze společenského života do rodičovství.

Pro mě je důležité mít balanc mezi rodinou a profesním životem. Chci si zachovávat svoji práci, kreativitu, zároveň trávit čas s nejbližšími.

Jak zvládáte natáčet s malou holčičkou?

Paradoxně se mi práce rozjela až poté, co se narodila Alma. Když netočím, jsem s ní pořád, jinak je s ní tatínek. Pracuje v digitální agentuře, zároveň ještě studuje dokumentární režii, naštěstí je dostatečně flexibilní. Hlídá také moje maminka.

Mám radost, že spolu manžel a dcera tráví tolik času, to se každému dítěti nepoštěstí. Myslím, že to citelně a viditelně posílilo jejich vztah. A já jsem bez obav, protože vím, že Josef zvládá všechny úkony stejně dobře jako já. I po delší dobu.

Co vás v nejbližší době čeká?

Mám před sebou druhou sérii Zákonů vlka, což je seriál z policejního prostředí. První série brzy poběží na online platformě Prima Plus. Hlavní postava je propuštěný zločinec, který se v jednom městečku začne vydávat za místního policajta, nadporučíka. Řeší tamní vraždy a loupeže a zároveň se postupně odkrývá jeho minulost.

Já tam hraji strážmistryni Kamilu Žáčkovou. Mladou, začínající, z malého města, která je plná ideálů, jak věci mají být, a chce pomáhat a chránit. Všechno má ráda podle předpisů, takže ji rozhazuje intuitivní styl jejího nadřízeného. Zároveň ho ale vlastně velmi obdivuje. Až dotočíme, dám si volno a budu se těšit na další práci.