Kroužkování labutí: Po kolena v blátě, po pás ve vodě

Sraz máme v sobotu v půl deváté ráno na parkovišti u plzeňské záchranné stanice. Včetně dětí je nás osmnáct. Převládají muži všeho věku. Sotva se stihneme převléknout do neoprenů.

„Máte všichni všechno? Každý své pádlo? Svého parťáka? Držte se pohromadě v koloně, já pojedu první,“ zavelí Karel Makoň. Kavalkáda šesti aut vedená pick-upem s loděmi na vleku vyrazí. Od té doby jsme neustále v pohybu, zastavíme se až večer v šest.

Ve spořádané koloně dorážíme na hráz: vlevo máme krásný písčitý Velký Bolevecký rybník, vpravo Malý Bolevecký rybník s hladinou zarostlou vegetací.

Shromáždíme se na jeho břehu a Karel v rychlosti shrne taktiku: „Kajaky natlačí labutě dozadu do přítoku. Ostatní půjdou rákosím v rojnici a zaženou je na mělčinu. Tam je pochytáme.“

Hanka, Miloš a Vašek sklouznou v lodích do vody. S hlasitým cákáním pádel míří přes rybník a ženou labutí rodinku přes otevřenou vodu k přítoku v severní části rybníka. My ostatní se rozdělíme na dvě skupiny a obchvatem to bereme po obou březích. Lidé venčící psy se za námi zvědavě otáčejí, když je poklusem míjíme.

Kajakáři tlačí labutě k zátoce lemované po obou březích širokým pruhem rákosu. „Vidím je! Vidím! Vidím starou, za ní jsou čtyři mladé! Jsou vzadu v rákosí!“ informuje vzrušený hlas z druhé strany rybníka. Nastává naše chvíle.

„Tady vlezeme do rákosí a potlačíme je dozadu na bahno! Bacha, už se točí, musíte uzavřít rojnici, aby se tam neschovaly!“ velí Karel ze břehu. Vběhneme do vody a s hlukem se prodíráme proti labutím.

„Vidím hladinu, uděláme lajnu!“ zavelí kdosi po mé pravici. „Držte se v rojnici! Držte se v rojnici!“ Prodírám se dvoumetrovým rákosím, bahno po kolena, sotva dokážu vyprostit nohy k dalšímu kroku. Snažím se stačit ostatním. „Držte tu lajnu! Já tady nikoho nemám!“ stěžuje si hlas vedle mě zleva. „Pojď sem, ať na sebe vidíme!“

Z volné hladiny se nesou výkřiky, jimiž se domlouvají kajakáři a řídí pěšáky. Je to týmová práce, rovnáme se do rojnice, hlídáme si sousedy po obou stranách a pomalu tlačíme labutě před sebou. Funguje to.

„Tady jsou! Dělej, dělej, dělej, dělej!“ zní odněkud z břehu Karlův hlas. Rovnáme rojnici a za chvilku všechny ptáky vyženeme z rákosí do mělké zátoky.

Vzápětí se mi naskytne neuvěřitelný pohled. Ze všeho nejvíc připomíná zápasy v blátě křížené s překážkovým během. Mělčinou pokrytou půlmetrovou vrstvou bahna se ztěžka brodí dobrý tucet lidí. Přesto to chvilkami vypadá, že je jich na těch pár labutí málo.

Mláďata, která ještě neumějí létat, se s rozepjatými křídly snaží uprchnout. „Vracejí se proti tobě! Maruško, ber toho samce! Děléééj! Běž, běž, běž, běž, běéééž!“

Když záchranáři labutě dostihnou, skokem se na ně vrhnou a opatrně je v náručí odnášejí na břeh. Adrenalin stříká i ušima.

Ve chvilce drží děti na břehu tři mladé. „David si vede dobře! Vyžene si ho na tvrdý povrch… a skočí!“ koučuje Karel. On sám dnes neodchytává, protože má obě kolena po operaci - důsledek úrazů z předchozích kroužkování. Nicméně jak radí, tak se i stane. David drží labuť pod paží a vzápětí ji přidává do houfu ostatních odchycených. Už je jich pět, šestou veze Hanka v kajaku.

„Ty vo*e, já se snad odtud nedostanu,“ nadává Jirka, který zapadl do jámy ve dně, takže mu bláto sahá do půli stehen. Čísi ochotná pomocná ruka ho vyprostí. Kolem posledního vyplašeného mláděte se stahuje kruh lidí. Nakonec ho popadne jedenáctiletá Linda a hrdě se brodí bahnem ke břehu. Je to její první letošní úlovek.

Všichni mají bláto až za ušima a v očích vzrušení. Nejde však jen o loveckou vášeň. Pro většinu zúčastněných je každoroční kroužkování zároveň cvičením odchytové techniky, zkušenosti z něj zúročí na záchranné stanici.

Máme celou rodinu: dva dospělé, sedm mláďat. Neseme je v náručí okolo rybníka zpátky na volnou vodu na druhé straně. Poprvé v životě držím v náručí labuť. Pětikilové hnědé mládě je vyděšené víc než já.

Cítím, jak mi pod rukou splašeně bije jeho srdce. Nešťastně se kroutí a snaží se osvobodit. Pískáním volá mámu. Připadá mi, že má v očích slzy, ale jsou to jen kapky vody.

Jednou rukou držím obě ptačí nohy s plováky vzadu u ocasu - za klouby, nemačkat! -, druhou přidržuji křídla, aby jimi labuť zbytečně nemávala ve snaze o vyproštění. Odpor netrvá dlouho. Ve vodě mláďata ze všech sil prchají, ale po odchytu se zklidní. Unavená z útěku se odevzdají osudu, jen chvilkami zasyčí nebo škubnou nohama.

Začíná kroužkování. Natáhnu levou ptačí nohu a Karel na ni nasadí speciální ornitologický kroužek z hliníkové slitiny, na kterém je uvedena kroužkovací stanice - v ČR Národní muzeum Praha -, velikost kroužku a identifikační číslo. Dovře zámek na kroužku a kleštěmi ho zploští podle tvaru nohy, aby držel, ale netlačil a nepřekážel v pohybu. Pak číslo kroužku nadiktuje do sešitu.

„Doma ho přepíšeme do speciálního programu, kde je uvedeno datum, místo odchytu a popis ptáka. Pokud někdo někde labuť odečte, pošle informaci do kroužkovací stanice a my se to dozvíme,“ objasňuje mechanismus sběru dat.

„Kroužkování labutí se věnujeme od roku 1994. Za tu dobu nám jich prošlo rukama přes čtyři a půl tisíce. Kroužkují se pokud možno celé rodiny v době, kdy dospělé labutě hnízdí a přepeřují, takže můžeme chytnout nevzletná mláďata i pelichající rodiče, kteří v té době také nedokážou létat,“ vysvětluje Karel.

„Kdo chce kroužkovat, musí složit příslušnou zkoušku. Jde totiž o vědeckou činnost, která probíhá pod dohledem kroužkovací stanice Národního muzea. Cílem je získat cenné informace o životě ptáků, jež následně slouží k jejich praktické ochraně.“

Dlouhodobým sledováním ornitologové zjistí, odkud a kam ptáci migrují, kolika let se dožívají, kde hnízdí, jaká je mortalita mláďat. Díky kroužkům se také podařilo vyvrátit tvrzení, že labutě jsou si věrné až za hrob.

„Lidem by se to líbilo, ale není to pravda. To bychom měli rákosí plné vdov a vdovců. V Plzni roztrhal pitbul labuť v době, kdy pár stavěl hnízdo. Labuťák vedle ní dva dny vartoval, jestli se neprobere, a všechny od ní odháněl. To bylo dojemné. Pak se ale sebral, odletěl na Šídlovský rybník a tam přebral samici jinému,“ vypráví záchranář.

„Ten kroužek má pro nás obrovský význam. Můžeme monitorovat velikost a stav ptačích populací, detekovat problémy. Když se ztratí mládě, dokážeme mu dohledat rodiče. Zjistíme, jestli se pacienti vyléčení u nás na záchranné stanici dokážou začlenit zpátky do přírody. Víme, že aktuálně nejstarší labuti v republice je 21 let… Jde prostě o výzkum - a také nás to baví. Uspokojujeme své lovecké pudy, přece jen je to adrenalin,“ přiznává Karel Makoň poctivě.

„Nebylo by fér říkat, že kroužkování ptákům nevadí. Znamená pro ně samozřejmě stres. V poměru celého života však představuje jen zlomek času, na který rychle zapomenou. A důležité jsou ty informace, které pak pomáhají celé populaci,“ vysvětluje záchranář.

„Přesto labutě, které nepatří k nejchytřejším zvířatům, už naše auto poznají: přijedeme k rybníku, bouchnu dveřmi od auta, promluvím - a zalezou do rákosí. Pamatují si mě. Občas si říkám, že mají jen tři mozkové buňky: jednu na krmení, jednu na hnízdění a jednu na Makoně,“ dodává s trochou nadsázky.

Vypustíme okroužkovanou rodinku zpátky na vodu a míříme k další lokalitě. Noha na spojce klouže od bahna.

Zaparkujeme poblíž Seneckého rybníka a na břeh dobíháme v poklusu. Lodě zůstávají na vleku, tady se loví na rohlík: stačí postupně naházet kousky pečiva z vody na pevnou zem a labutě vypochodují za nimi. Záchranáři je nenápadně obklíčí. „Raz, dva, tři - teď!“ zazní odpočet. Vzápětí je celá ptačí rodina odchycena.

Mláďata pískáním volají o pomoc. Jedno půvabně ohne štíhlý oblouk krku, v zobáku ještě kus rohlíku a rezignovaně položí hlavu na trávu.

Zatímco Karel diktuje do zápisu čísla nových kroužků, okolo obchází naštvaný táta labuťák. Tohle není křehké mládě, ale pořádný, minimálně desetikilový macek, který budí respekt. Roztáhne křídla v plné kráse -má úctyhodné rozpětí skoro dva metry -, výhružně jimi mává, prohne krk, sehne hlavu, syčí jako had. „Ukážu vám, jak se odchytávají dospělé labutě,“ usměje se Karel.

Nabídne samci rohlík z ruky a ten po ní vyjede. V momentě, kdy se zachytí otevřeným zobákem za prst, přimáčkne záchranář horní čelist mezi palcem a ostatními prsty, bleskově si přitáhne ptáka za zobák - a překvapením zkoprnělý labuťák spočívá spolehlivě znehybněný v jeho náruči. Za vteřinu je po všem.

Kroužek na noze má už z loňska, a tak ho Karel obratem vypouští na svobodu. Za chvilku brázdí rybník další okroužkovaná labutí rodinka.

„To byla nuda,“ postěžuje si někdo z davu. „Neboj, za odměnu bude Vejprničák,“ zasměje se Karel. Pochopím, když tam dojedeme. Pekelný rybník ve Vejprnicích je hluboký, bahnitý a z větší části zarostlý rákosím. Kajakáři rychle spouštějí lodě na vodu, naháněči se brodí za nimi po pás a chvilkami po prsa ve vodě.

Labutě se z hnízda rozprchly do všech stran. Kajaky je ženou na volnou hladinu. Mláďata tlučou křídly do vody v marné snaze vzlétnout. Dvě jsou odchycena, ostatním se podaří znovu uprchnout do rákosí. Tentokrát se brání odchycení urputně a terén jim nahrává. Přestože je Karel hledá dalekohledem i dronem, trvá hra na schovávanou více než hodinu.

Konečně přejíždíme dál. Na velkém a hlubokém Sytenském rybníku využijeme i kánoi. Rychlejší kajaky labutě odchytí a předají do větší dvoumístné lodě, která je odveze na břeh ke kroužkování. Funguje to dobře, mládě se zašoupne do přídě či do zádě, zablokuje nohou a kupodivu poklidně tam spočine. Ale jen na první pohled.

Když ho z lodi vyndáme, je celé dno potřísněné žlutavě zeleným ptačím trusem. Za chvilku jsou labutě zpátky na vodě, na trávě po nich zůstanou jen hovínka z vyděšení.

Míříme k Tachovu. Největší dobrodružství nás čeká na rybníku Jadruž u Plané. Můžu za něj já. Přeberu od kajakářů do kánoe dvě labuťátka a mířím s nimi ke břehu. Jen na chvíli se zakoukám stranou, promáchnu pádlem… Když padám, stihnu si akorát pomyslet: „Do p*dele, to ne!“ A jsem pod vodou. Podařilo se mi obrátit loď na klidné hladině uprostřed rybníka!

Chvilku zvažuju, že tu ostudu nejspíš neustojím a radši zůstanu na dně, pak ale uslyším Hančin křik: „Mláďata, jsou tam mláďata!“ Naléhavost v jejím hlase mě rychle probere. Uvědomím si, že v tu chvíli nejde o mou otřesenou vodáckou ješitnost, ale o dva ptačí životy: dezorientovaná labuťátka nacpaná do špiček kánoe totiž nedokážou sama vyplavat.

Otočená kánoe nabrala vodu a vznáší se těsně pod hladinou. Nedosáhnu na dno, takže ji nedokážu vylít. Ubíhají vteřiny. V tu chvíli se u mě objevuje Miloš. Překlopí se ven z kajaku, potopí se pod převrácenou loď a s nohama na dně ji zvedne nad hlavu alespoň natolik, aby se voda částečně vylila. To už pomáhá i Radek. Jakmile je vzduchová kapsa dost velká, obracíme společně loď dnem dolů. Nakloníme ji k jedné straně a ze zádi vyplave zmáčené, ale živé mládě! Hrábnu do přídě. Nic. Začínám panikařit. Další pokus. Konečně nahmatám peří. I tohle labuťátko žije…

„To se může stát každému,“ ujišťují mě, když dotáhnu loď na břeh. Tváře však mají poněkud ztuhlé. Ani se jim nedivím. Kdyby byli plzeňští záchranáři indiánský kmen, vysloužila bych si jméno Ta Novinářka, Co Málem Utopila Dvě Labutě.

Jedeme krajem dál a kroužkujeme. Brodíme se v rojnici místy, kam by člověk za normálních okolností nestrčil ani palec. Jeden rybník probrodíme napříč, máme vodu po ramena, takže místy plaveme.

Když Karel v nepřehledném terénu poslední lokality nenajde labutě ani dronem, všichni si upřímně oddechneme. Konečně se jde tábořit! Výsledek dne: najetých 150 kilometrů, okroužkovaných 53 labutí. Zítra se jede dál.