Prof. Aleksi Šedo: Léčba rakoviny se dramaticky změnila

Snažíme se pochopit vlastnosti nádorů v biologické rovině. Nádor je soustavou různých buněk. Ale bacha! Nádor nejsou jen nádorové buňky.

Musíme pochopit způsob jeho komunikace a biologické vztahy. Není to nějaký náhodný shluk neorganizovaně se množících buněk, spíš organizované město, nad nímž se zmocnil vlády padouch. A my musíme odhalit jeho slabé místo a zaútočit.

Nádory se liší. A každý má slabé místo jinde. Důkladně ho prostudujeme, najdeme slabinu a pošleme tam účinnou, přesně mířenou zbraň, která ho zahubí a neublíží nevinným. A tu my na vědeckých pracovištích hledáme.

V laboratoři pracujeme se skutečnou nádorovou tkání, tedy vlastně orgánem, který ovšem na rozdíl od našich jiných orgánů myslí na sebe, a ne na naše zdraví. Vytváříme si také modely těchto nádorů. Pracujeme s nejrůznějšími buňkami z nádorů. Hledáme slabé místo nebo něco neobvyklého, co nás zaujme.

Pokud to najdeme, zkoušíme vyrobit zbraně, které tím, že se trefí do správného místa, nabourají celý systém – zahubí nádorové buňky nebo buňky, které jim pomáhají, a jejich komunikační sítě.

Cesta, kterou postupujeme, je, zjednodušeně řečeno, klasická: misky, myši a pak lidé, tedy experimentální studie, kterých se v poslední fázi účastní pacienti.

Zaujala nás jedna molekula. Hodně se objevovala v nádorech a tam, kde se v tkáních „něco děje“. Nezdálo se, že by na těchto místech měla nějakou konkrétní funkci či význam. Ale protože jsme ji dobře znali, využili jsme ji jako adresu.

Tato molekula nás navedla na druh buněk v nádoru, které nádorovým buňkám slouží. A na ně chceme poslat látku, která je umí sestřelit. Zabít a nádorovým buňkám tak znechutit život.

Ale nejen to. Ukázalo se, že tuto molekulu můžeme využít i při diagnostice mozkových nádorů, které jsou opravdu obtížně léčitelné. Mají více obranných mechanismů proti narušení, tedy vyléčení.

V praxi by to mělo vypadat tak, že neurochirurg, který otevře lebku, lépe uvidí mozkový nádor. Ten bude „svítit“, takže neurochirurg bude moci přesněji vyoperovat celý nádor a šetřit nenádorovou tkáň.

Bohužel v tak choulostivém terénu, jako je mozek, může nastat situace, že z anatomických důvodů může být nádor neoperabilní, i když jej chirurg přesně vidí, ale v mnoha případech to může velmi pomoci.

S tímto objevem jsme se dostali do experimentální fáze. Tedy máme za sebou fázi misek i myší. Tam to fungovalo. Následovat by měl člověk. Ale bude to otázka let, než se to dostane do klinické praxe.

Musí přijít firma s upraveným přístrojem, speciálním mikroskopem, který to naučí. Pak se to s jeho použitím opět otestuje. A může se ukázat, že tato adresa, kterou nám vytvoří vybraná molekula, má možná i větší potenciál. Věřím, že by to byla cesta ke zlepšení operativy nejen u obtížných mozkových nádorů, ale třeba i u nádorů slinivky břišní.

Ovšem u nádorových onemocnění musíme mít na paměti, že u různých pacientů může být situace různá. Každý nádor je opravdu jiný. Ani v jednom zasaženém orgánu nejsou identické. Je to plovoucí cíl, který musíme takříkajíc lovit.

Dnes máme trend precizní medicíny. Každý nádor charakterizujeme zvlášť. Jsou různé a mají různé mutace. Každý nádor proto může představovat jiný cíl, a tak s ním dnešní onkologická léčba pracuje.

Léčba je individuální, a kde k ní máme prostředky, je šitá pacientovi na míru. Berou se v úvahu i jeho jiné zdravotní komplikace, potíže a potřeby. Nemáme pro všechny nádory zbraně, ale přibývá jich. A čím více víme, tím efektivněji dokážeme pomoct. Například u některých mozkových nádorů, které sice nevyléčíme, ale „udržíme na uzdě“ a pacient může žít třeba bez epileptických záchvatů.

Řekněme, že v posledních pětadvaceti letech se léčba dramaticky změnila. Diagnosticky a léčebně je ten rozdíl epochální. Narůstá šance, že nádor bude včas léčen. A to je stěžejní.

Dobrým směrem jsou dnes velmi studované, perspektivní, intenzivně zkoumané metody „tekuté biopsie“. Z odběru krve lze zjistit, zda jsou přítomny nádorové buňky či jejich DNA nebo další složky, a to může pomoci nastavit vhodnou léčbu.

Svým způsobem z rakoviny není úniku. Její riziko dramaticky narůstá s naším věkem. Během stárnutí „sbíráme“ mutace, z nichž některé začnou naše buňky měnit. Ty se začnou vyhýbat imunitnímu systému. Myslí na sebe, ne na nás, a podle toho se chovají. Nespáchají sebevraždu, když už nejsou potřebné. Množí se a budují svůj systém.

Tyto mutace se v buňkách mladých lidí dost úspěšně opravují. Ale jakmile přejdou z reprodukčního věku, schopnost oprav se snižuje. Jako kdyby si to matka příroda tak zařídila a říkala jim, že už tu nemají co dělat. Je fakt, že biologické procesy stárnutí probíhají trochu individuálně, ale tohle je naše biologická podstata. Ovšem dnes umíme nádor včas diagnostikovat, v mnoha případech i precizně cíleně léčit.

Tím, jak populace stárne, se lidé dožijí i druhého a třetího nádoru. Dříve by se ho nedožili. Musíme se připravit na to, že bude potřeba čím dál více onkologů, a protože klesá porodnost, budou se muset místo porodnic více stavět onkologická centra. Účinnou léčbu a zachování vynikající kvality života si zaslouží všechny věkové skupiny.

Nejčastější a nejagresivnější nádor mozku je glioblastom. To je opravdu jedna z nejzáludnějších forem mozkových nádorů, které jsou obecně špatnou zprávou. Také nádor pankreatu (slinivky břišní) se zatím těší pouze patnáctiprocentní šanci na vyléčení.

Naopak obrovsky narostla úspěšnost léčby u krevních nádorů jak u dětí, tak u dospělých. U karcinomu prsu, melanomu a rakoviny plic to je také o něco lepší. Zejména u těch, na něž již máme cílenou léčbu. Tam je nesmírně důležité zahájení léčby včas.

Skvělé výsledky přinášejí celorepublikové screeningy, například u kolorektálního karcinomu, kdy je díky nim zaznamenaný sice nárůst raných fází onemocnění, ale spadly nálezy těch pozdních, obtížně léčitelných.

Ve většině případů je dnes už úspěšně řešitelný nález nádoru na prostatě. Efektivně funguje i screening rakoviny děložního čípku. Tam jen z této záchranné sítě vypadávají starší ženy, které už nedocházejí na pravidelné gynekologické prohlídky a neodebírají se jim stěry.

Určitě nejsme v bodě, kdy bychom mohli opouštět starší metody léčby, jako je radioterapie nebo chemoterapie. Nejen proto, že na některá nádorová onemocnění nic jiného v arzenálu nemáme, ale protože mají v řadě případů excelentní výsledky anebo jsou součástí léčebných kombinací.

Kombinace několika léčebných strategií je v onkologii velmi běžná. Takže se na to nedíváme optikou „která léčba je nejlepší“, ale „jaký léčebný postup je nejlepší pro konkrétního nemocného“.

Cílená léčba v mnoha případech funguje skvěle. Ale někteří pacienti vyvinou rezistenci. A my nevíme, kteří a kdy to bude. Imunoterapie takzvanými checkpoint inhibitory (odbrzdí imunitní systém, aby mohl lépe rozpoznat a ničit nádorové buňky) zabírá excelentně.

Například u melanomů nebo karcinomu plic může imunoterapie pacienta skutečně zcela vyléčit. Ovšem funguje to jen u dvaceti procent pacientů. A my předem nevíme, kteří to budou.

Nás v současnosti zajímá, proč imunoterapie nefunguje právě u mozkových nádorů. Ty dokážou imunitu proti sobě „vypnout“. Zkusím to vysvětlit tak, že buňky imunitního systému, které jsou normálně „strážci“ organismu, podlehnou nádoru. Chovají se, jak chce on. Některé „usnou“, některé mu dokonce začnou sloužit. My se jim to snažíme rozmluvit. Chceme, aby se vyvinuly správně a bojovaly proti nádoru.

Jaká léčba bude u koho zvolena, je dnes týmové rozhodnutí specialistů několika disciplín. Vstupuje do něj perfektní znalost nádoru a individualita a zdravotní stav pacienta.

Ano, často jsou příchozí zvenku zklamaní. Představují si nás jinak. (směje se) V některých laboratořích opravdu narazíte na lidi v bílém, ale většinou v kalhotách a bílém tričku. Někteří musí nosit i různé ochranné obleky, laboratorní brýle a kdeco dalšího. Ale pokud to nevyžaduje bezpečnost práce a pravidla dobré praxe, většina z nás je velmi neformální.

Naše vědecké skupiny NÚVR sídlí v Ústavu biochemie a experimentální onkologie 1. lékařské fakulty. Tedy jsou tu studenti, doktorandi i „postdoci“ – hotoví doktoři, a to nejen medicínští.

Právě oni jsou většinou ve věku třiceti až čtyřiceti let nositeli té výbušné tvořivosti. A pak zhruba padesátiletí kompetentní šéfové, kteří určují směřování projektů a celou tu týmovou hru orchestrují.

Tím je právě biomedicínský výzkum. Molekulární medicína. Tedy práce vědců, ne striktně klinických lékařů.

I já jsem lékař, tedy internista, a trochu si vyčítám, že jsem od přelomu tisíciletí neviděl pacienty. (směje se) Ale chcete-li se opravdu na něco soustředit, musíte si vybrat. Zvolil jsem vědu.

I česká věda už je globální. Neznamená to, že když my, čeští vědci, tady vyvineme metodu nebo objevíme látku či lék, dostane se k českým pacientům rychleji. Jsme součástí světové vědy a pracujeme podle světových standardů.

Každý vynález, patent se sbíhá u pár farmaceutických firem, které koupí licenci na výrobu léku. A záleží na jejich firemní politice, který lék se dostane na trh dřív a za jakou cenu. Ale standardně to, co vědci objeví, lze v lékárnách koupit za patnáct až dvacet let. Ovšem má to své výjimky.

Například mRNA vakcíny. Ty byly dlouho vyvíjené právě pro onkologickou léčbu, ale také pro veterinární aplikace. U léčiv se často stává, že jedna koncepce či platforma se může rozvinout více směry.

Když přišla světová pandemie, tato metoda se na vývoj vakcín proti covidu skvěle hodila. Byla to racionální a biologicky velmi vtipná volba, ne nějaké tahání králíka z klobouku. Podle hesla: nová role pro starého přítele. Fungovalo to a zachránilo miliony životů.