Zakladatelka Sanitky splněných snů Petra Homolová: Pomáháme ještě jednou prožít radost

Jednou na vedení záchranky samaritánů zazvonil telefon. Volala paní s prosbou, že její manžel umírá, je závislý na kyslíku a nepřetržitě dodávaném morfiu, ale celý život se živil jako someliér a rád by ještě naposledy zašel na ochutnávku vína.

„Hned jsem to začala řešit. Tolik jsem mu to chtěla splnit. Bohužel jsme to nestihli. Pán zemřel ještě před převozem. Ale když jsem se potom pídila, zjistila jsem, že projekty takovýchto specializovaných sanitek, které lidem plní poslední přání, existují v zahraničí už řadu let,“ popisuje záchranářka.

„Na začátku byli čtyři nadšenci, kteří strašně toužili umožnit nevyléčitelně nemocným zažít to, po čem touží. Dali jsme dohromady tři sta tisíc ze svých úspor a koupili starší sanitku,“ vzpomíná na start projektu v roce 2023.

Sanitka snů nabrala takovou rychlost, že Petra opustila místo na soukromé záchrance a zcela se věnovala plnění přání. Ty, kteří o ně prosí, nic nestojí. A kupodivu konto neziskové organizace, z něhož jsou hrazena, se poprvé nečekaně rychle naplnilo.

„Vezli jsme jednoho chlapečka do zoo a doprovázeli jsme ho. Šla jsem jeho mamince pro kávu ke stánku a tam mě oslovili mladí prodejci a zajímali se, co tam děláme. Nadšeně jsem jim to odvyprávěla, vzala jsem kelímky a šla. Jenomže za mnou stála i paní, která mě slyšela, a aniž by cokoli řekla, později mě kontaktovala. Byla to redaktorka ze serveru Novinky.cz. Na vše, co chtěla, jsem jí odpověděla, ale tehdy jsem ještě pravidelně sloužila, takže ani když mi psala, že článek vyšel, hned jsem ho nečetla,“ vybavuje si Petra Homolová.

„Najednou mi začaly na telefonu naskakovat aktualizace transparentního účtu, příchozí platby, a volali mi majitelé firem, že by rádi přispěli na splnění snu naší sanitkou. Tak jsem se zastavila, zjistila, co o nás napsala a co to způsobilo. Byl to úplný zázrak, za který jsme nesmírně vděční.“

Po dvou letech najela sanitka s řidičem a záchranářem desetitisíce kilometrů, splnila dvěma stům lidí jejich přání a každý týden přibývají v průměru další čtyři.

Často o splnění snu žádají paliativní pracovníci, zdravotníci z různých nemocničních oddělení, kamenných i mobilních hospiců pro své pacienty. Anebo blízcí těch, kteří tráví své poslední dny doma. Dvě věci mají klienti sanitky společné. „Jsou nevyléčitelně nemocní a chtějí naposledy něco pěkného prožít. Většinou jde o setkání s blízkými. Vozíme dědečka na oslavu vnuků. Pána, co si chtěl ještě na zahradě zkontrolovat broskvoně, které zasadil, aby věděl, že se o ně hezky starají. Muže, který si chce ještě naposledy dát kafíčko v obýváku ve svém křesle s manželkou,“ vyjmenovává situace, po kterých umírající touží.

„Doprovázeli jsme i pána do kotle Baníku Ostrava, když hrál proti Spartě. Tam jsem tedy já byla poprvé,“ směje se Petra Homolová. „Měl na sobě asi čtyřicet let starou šálu a víte, co se stalo, když ostravští fotbalisti dali gól? Brečel jako malý kluk a já s ním. A o tom to je. Snažíme se přinést štěstí. Alespoň na moment. A to je ohromně nakažlivé. Smějeme se mnohem víc, než by si lidé mysleli,“ dodává.

„Někdy z toho žijí týdny, jindy jen pár dní. Často se stává, že po splnění snu odejdou na druhý břeh,“ popisuje záchranářka. Mnohdy jde skutečně o dny.

„Dan, který si s manželkou neuvěřitelně užíval koncert skupiny Dymytry, cestou domů vážně a smířlivě říkal, že teď už může umřít. Odešel za čtyři dny,“ vzpomíná záchranářka.

„Děti všechny odešly chvíli po tom, co jsme jim splnili přání. Často s nimi jezdíme do zoo. Jednomu chlapečkovi se nám podařilo sehnat youtubera, kterého moc obdivoval. Strávil na onkologii až příliš mnoho času, a tak mu společnost dělal tablet. Jeho hrdina si s ním dokonce zahrál jeho oblíbenou hru a tatínek chlapce nám pak napsal zprávu, že když chlapec tu online hru hrál, říkal, že je to jeho nejlepší den v životě. Za tři dny zemřel.“ Nastanou i okamžiky, kdy nemocný sám převezen být nemůže, ale to neznamená, že to záchranáři Sanitky splněných snů vzdají. Nebo že pro ně příběh jedním splněným přáním končí.

„Osmnáctiletý Robin se léčil na onkologii v Brně. Toužil vidět svou milovanou babičku. Jenomže ta byla hospitalizovaná ve Zlíně se zlomeninou. Tak jsme převezli babičku k němu na pokoj. Byly Velikonoce, měl připravenou pomlázku a pěkně ji vyšupal. Potom nám psala maminka, že se dokonce začal zlepšovat,“ popisuje další příběh, který sice předčasně skončil, ale tak šťastně, jak jen bylo v lidské moci.

„Rakovina se vrátila v agresivní formě. Podstupoval chemoterapie, nakonec ho lékaři přesunuli do paliativní péče a maminka si ho chtěla vzít domů. Volala jsem jí, jestli ještě nemůžeme s něčím pomoct. Po chvíli přiznala, že už jí došly všechny peníze a Robin pořád mluví o tom, že vždycky chtěl štěně zlatého retrívra a vidět moře. Ale to mu splnit nedokáže.“

Ani před takovouto situací Petra Homolová neuhnula: „Pomohli jsme mamince zřídit na platformě Znesnáze sbírku. Za pár dní se nasbíralo tři sta tisíc korun. A když se Robin vrátil z nemocnice domů, čekalo tam na něj vytoužené štěňátko. Den nato zemřel.“

Právě onkologické onemocnění v terminálním stadiu je tím nejčastějším nevítaným společníkem na cestě za plněním snu.

„Nejvíce vozíme pacienty zasažené rakovinou. A často slyšíme, že jim nádor odhalili až příliš pozdě. Onkologická pracoviště jsou dnes hodně přehlcená. Pak také klienty s neurodegenerativním onemocněním, ALS, roztroušenou sklerózou nebo kvadruplegiky,“ přibližuje záchranářka.

„Ovšem mám pocit, že jezdíme se stále mladšími lidmi. Na začátku to byli spíš senioři. O to je to samozřejmě těžší. Když si plní přání člověk, který prožil celý život a ideálně šťastně, je to jiné, než když má odejít dítě nebo maminka malých dětí. To není přirozené a jejich nejbližší se s tím daleko hůř vyrovnávají. Proto nabízíme pomoc i krizové interventky a poradkyně pro pozůstalé,“ říká záchranářka s tím, že jejich tým se rozrostl na deset lidí.

„Pracují na dohodu, ne jako dobrovolníci. Prochází kurzy paliativní medicíny a komunikace. Je nesmírně důležité, aby byli empatičtí, působili přátelsky, aby z nás lidé nemuseli být nervózní. Hned si říkáme jmény, často si od začátku i tykáme. Prožíváme ty momenty s nimi a chceme, aby se cítili co nejpříjemněji. To by s dobrovolníky, jichž by po republice bylo ve finále potřeba tak padesát, nešlo zaručit,“ přibližuje nároky na své spolupracovníky.

Jak přání, tak následnou pomoc terapeutů poskytuje Sanitka splněných snů zdarma. „Jedno přání vyjde na patnáct až dvacet pět tisíc korun. Financujeme to z konta, na které nám přispívají dárci. Jednotlivci, firmy a častokrát i rodiny těch, kterým jsme před koncem života pomohli. Manželka jednoho klienta dokonce rok po jeho úmrtí uspořádala benefiční koncert a celý výtěžek nám věnovala,“ vyjadřuje vděčnost matka projektu, která sama vychovává dva syny.

Ať s prosbou o splnění snu přijde pečující v nemocnici či doma, nebo pacient sám, první kontakt ho čeká právě s Petrou Homolovou.

„Většinou to začíná vyplněním formuláře na našich webových stránkách. Přání vždy koordinuji já, protože nemůžeme vyhovět patnácti prosbám, které denně přijmeme. Plníme sny vážně nemocným a paliativním pacientům, kteří potřebují při transportu zdravotní péči a asistenci. Pokud je někdo jen imobilní, nebo dokonce dojde do auta, má jen určité zdravotní potíže a potřebuje transport, ty citlivě odmítám. Což mi také trvalo, než jsem se naučila říkat ne,“ podotýká čtyřicetiletá záchranářka.

„V Česku existují další podobné projekty, například Sanitka přání, která má nižší registraci, a na ty někdy odkazuji, protože s méně náročnými zdravotními omezeními mohou pomoci. U dalších bych apelovala na obezřetnost lidí, protože vím, že třeba jezdí bez registrace a neposkytují zdravotní péči na takové úrovni,“ upozorňuje žena, která se po několika letech vrací na pár směn měsíčně na Zdravotnickou záchrannou službu Středočeského kraje, kde v roce 2007 začínala. „Musím se udržovat v obraze i v akutně poskytované péči.“

Původně vyřazená sanitka, kterou koupili před dvěma lety, už ukrajuje své poslední kilometry. A protože často jezdí plnit přání na Moravu, touží záchranáři, kteří sídlí na jižním cípu Středočeského kraje, po pořízení dvou nových sanitek. Na cestách jen po tuzemských silnicích totiž strávili i sedmnáct hodin v kuse, než splnili sen a mohli zpět domů.

„Naše Bábinka už bohužel dosluhuje, a protože nechceme nikoho odmítnout, vybíráme prostředky na novou, která zvládne rostoucí počet přání. S veškerým vybavením a přístroji nás jedna vyjde na 3,5 milionu korun. S tou druhou, kterou bychom chtěli parkovat na Moravě, doufáme, že nám pomohou kraje,“ říká záchranářka.

Vysloužilá sanitka se letos v říjnu dokonce podívala i k moři. „Linda, která trpí Huntingtonovou chorobou, chtěla ještě pocítit vlny na svých nohou. Byť počasí bylo už špatné, jako by při nás něco stálo. Když jsme dorazili k moři do italského Caorle, udělalo se nádherně. Lindu jsme odnesli na pláž a posadili na stoličku do vln. Máčela si tam nožky tři hodiny. Druhý den ještě další dvě a pak jsme jeli domů,“ vzpomíná Petra Homolová.

Bábinka se však účastnila i společenských událostí. „Ještě před Vánoci jsme ji pořádně vypucovali a jeli do Opavy, abychom vyzvedli padesátiletého svobodného mládence z doléčovacího oddělení a doprovodili ho na radnici, kde si vzal svou družku po čtyřiadvacetiletém vztahu,“ usmívá se záchranářka v roli svatebního hosta.

Sama říká, že tato služba vznikla z obyčejné lidské touhy dopřát nemocným lidem něco, co už se jim zdá nedosažitelné. „Člověku, který stojí na konci své cesty, pomůžeme ještě jednou prožít radost. Například držet milovanou osobu za ruku, cítit moře nebo se podívat do míst, která jsou spojena s jeho životem. To nás naplňuje radostí. Je to krásná práce, ke které smutek patří. Někdy je ho hodně. Ale pořád nám zbývá víc těch hezkých emocí,“ říká zakladatelka projektu.