Článek
Kdy a jak se zrodil Cyril „Děckař“ – zábavný pediatr, který předvádí na instagramu a facebooku, jak uzdravit nemocné děti? A co vlastně přezdívka Děckař znamená?
Abych řekl pravdu, přezdívka vznikla skoro přesně před rokem v hospodě. Na rozlučce se svobodou mi kamarád říkal, že se mi ta videa, která jsem pustil do éteru, povedla, ale potřebuju nějaký umělecký pseudonym, který se dobře zapamatuje.
Mnozí si na sociálních sítích volí nick name podle profese nebo toho, čím jsou výjimeční. V nemocnici, když nás z pediatrie jiní kolegové chtějí oslovit v legraci hanlivě, říkají nám dětskaři. Já jsem si tam schválně nechal gramatickou chybu, pro tu srandu a aby to bylo zapamatovatelné. Bylo to v době, kdy jsem natočil a uveřejnil první tři videa. Tehdy se začaly dít věci, které by mě ani ve snu nenapadly.
Takže přes noc jste se stal jedním z nejvyhledávanějších lékařských jmen v České republice? Čím to?
To zase ne. (směje se) Za pediatrem chodí rodiče s dětmi často se stejnými, dokola se opakujícími problémy. Tak mě napadlo, že by pár základních rad mohlo pomoct možná i mnoha lidem.
V prvním videu jsem na medvídkovi ukazoval, jak s dětmi správně smrkat. Že má být zmáčknuta vždy jedna dírka a druhou se vyfukuje rýma. Vidělo to padesát tisíc lidí, přestože do té doby jsem měl tisíc sledujících a dával na facebook spíš fotky z hospody nebo výletů. Šel jsem tehdy v Jablonci na poštu a paní za přepážkou na mě hned mávala: „To jste vy, ten doktor z videa.“
Druhou scénku jsem točil s kolegyní z porodnice a na třetím videu mluvil o horečce. Proč je důležité ji co nejdřív srazit a jak. Používal jsem rekvizity, převleky, aby to bylo vtipné. A najednou jsem měl dvacet tisíc sledujících. Skákalo to strašně rychle, videa se šířila a dnes mě sleduje na instagramu 184 tisíc lidí a na facebooku 66 tisíc.
Vyrůstal jste v Praze. Vystudoval jste v Praze. Vaše rodina tam trvale žije. Tak jak se stalo, že jste nastoupil do nemocnice v Jablonci nad Nisou?
Studoval jsem druhou lékařskou fakultu v Motole. Vyrůstal jsem na Praze 4. A, jak to tak bývá, v lékařské rodině, kde najdete psychiatry, radiology i praktiky. Byť mě, opět tradičně, od studia medicíny všichni odrazovali, nepovedlo se jim to.
A i když jsem střídal období volna, která jsem si notně užíval, a ta, v nichž mi solidně teklo do bot, dostal jsem se do šestého ročníku. Ale pořád jsem nevěděl, jaký obor si vybrat. Až jsem prošel dvouměsíční stáží na pediatrii tady v Jablonci. V momentě, kdy si tu práci reálně zkusíte, osaháte, teprve zjistíte, zda na tu specializaci chcete. A já chtěl. A to konkrétně sem, kde byl super primář, kolektiv a skvělý kávovar. (směje se)
Pediatrie je totiž strašně veselý obor. Přijde vám sem úplně zlomené dítě, nebo dušné, a za dva dny už radostně skáče. To vás zahřeje a povzbudí. Navíc je dětské lékařství hodně o komunikaci. S dětmi, rodiči a pak těmi druhými rozvedenými rodiči. Pořád si povídáte. (směje se)
To je nějaký nový trend, že mladí lékaři utíkají z velkých nemocnic do menších měst?
Upřímně? Motolská nemocnice je strašná továrna. Nejen z pohledu pacientů, ale i lékařů. Na mnoho lidí to tam působí stísněně, depresivně. Navíc tehdy tam bylo, skoro bych řekl, takové toxické prostředí. Takže hodně mých spolužáků se rozhodlo nastoupit do okresních nemocnic, kde je to víc osobní, jak z lékařského hlediska, tak z pacientského.
Navíc třeba tady v Sudetech, kde je málo lékařů, je i nástupní plat o desítky tisíc vyšší než v Praze, a to je upřímně řečeno pro mladé lidi velmi motivační. A taky nerad dojíždím. V Jablonci chodím všude pěšky a mám to nejdéle deset minut. Do nemocnice, do školky, na nákupy. Je tu všechno – kultura, příroda, dobrá práce a dobří lidé.
Moje žena pochází z Litoměřic, takže se za mnou přestěhovala. Narodil se nám tu syn a už je to náš domov. Nikam bych neodešel. I když mi Praha občas chybí. Ale je to kousek, jezdím tam skoro každý týden za rodinou, za kamarády, spolužáky, do hospod. Mám tam i největšího fanouška – svou pětadevadesátiletou babičku.