Ředitel pražské záchranky Petr Kolouch: U nás v Česku není špatně vůbec nic. Jen si toho občas přestáváme vážit

Petr Kolouch nyní míří do vedení dvou pražských fakultních nemocnic, vinohradské a na Bulovku. „Záchrannou službu neopouštím – její každodenní provoz ponechávám v rukou zkušeného manažera Zdeňka Křivánka, který detailně zná celý systém a na kterého se mohou pacienti i zaměstnanci stoprocentně spolehnout,“ říká k tomu Petr Kolouch.

Pražská záchranná služba patří dlouhá léta k těm nejoceňovanějším na celém světě. Každý rok ohromuje čísly zachráněných pacientů, jimž se zastaví srdce, dojezdovými časy s limitem osmi minut a osvětou, díky níž umí i laici na ulici poskytnout účinnou první pomoc před příjezdem záchranářů.

Nově má unikátní tým, který s sebou vozí přístroj k náhradě oběhu (ECMO). A už testuje i přenos obrazu z místa nehod.

Tím však Petr Kolouch, původně atestovaný anesteziolog, který si v průběhu třicetileté praxe přidal ještě další specializace, a byť nebyl na vojně, po přihlášení do aktivní zálohy se účastnil i ostrých vojenských nasazení v Afghánistánu nebo Ghaně, nekončí.

„Chceme být ještě lepší. Mít více výjezdových posádek, nyní jich je čtyřicet. Víc základen, letos k třiadvaceti stávajícím přibydou další tři. Věřím, že ještě dokážeme zkrátit i dojezdový čas. Ke kritickému odumírání buněk mozku dochází už po pěti minutách. Nechceme si stěžovat na řidiče nebo obtížně průjezdnou Prahu. Budeme jezdit z více míst,“ plánuje ředitel záchranky.

„Mým hlavním cílem je, aby měla každá pražská nemocnice urgentní příjem. Jedno centrální místo, kde budou přijímat jak akutní pacienty z ulice, tak od záchranářů. Mnohde musíme ztrácet čas rozvážením po pavilonech. Věřím, že s tím dokážeme pomoci, protože díky spolupráci s ÚZIS (Ústav zdravotnických informací a statistiky) a profesorem Duškem máme data, která nám jasně říkají, jak se mění zalidněnost a věková struktura Prahy a s čím nám populace nejčastěji stůně. Toto nejvíce prospěje akutní pomoci lidem,“ popisuje šéf ZZS Praha.

Na tolik let skloňovanou hlavní centrálu záchranky na pražském Proseku nespěchá. „Možná jako dárek k šedesátinám,“ směje se šestapadesátiletý ředitel s tím, že provoz takové budovy může spolknout mnoho prostředků z více než miliardového rozpočtu, s nímž každoročně nakládá.

„Pro mě je mnohem důležitější dělat top medicínu, mít moderní přístroje, vybavené sanitky, dostatek základen a hlavně spokojené, vzdělané a eticky se chovající zaměstnance. Dobré lidi neseženete snadno. A já jsem nesmírně hrdý na ty, které máme.“

„Mezi naše lékaře patří například i profesor Miroslav Durila z motolské kliniky KARIM, přednosta kliniky ARO Nemocnice Na Bulovce Josef Škola nebo profesor Jan Bělohlávek, invazivní kardiolog Všeobecné fakultní nemocnice. To také ve světě není běžné, aby se záchrankou jezdily věhlasné kapacity,“ neskrývá hrdost ředitel organizace, která si získala takovou prestiž, že přijímá záchranáře a lékaře skrze výběrová řízení.

Smysl záchranářské práce poznal Petr Kolouch hned v prvním ročníku na lékařské fakultě. „Vystudoval jsem gymnázium se zaměřením na matfyz, a protože tatínek celý život primářoval v Ústavu leteckého zdravotnictví Praha, tak jsem si pohrával s myšlenkou, že bych létal a stal se vojenským pilotem. Nicméně mých sto devadesát centimetrů nebylo do stíhačky úplně vítaných, tak jsem se vydal druhou cestou a udělal přijímačky na medicínu,“ popisuje.

„Byly to roky osmdesát osm, osmdesát devět. Probíhaly demonstrace, každý přispěl tím, čím uměl. Filozofové, novináři, herci psali, burcovali lidi. Chtěl jsem se také zapojit. Jezdil jsem pět let na tábory do hor jako zdravotník, měl za sebou zdravotní kurz Červeného kříže, a tak jsme společně s jedenácti spolužáky vytvořili záchranné družiny. Na demonstracích jsme sledovali záběry z kamer novinářů a z vyvýšených míst. Když jsme viděli někoho v obtížích, vbíhali jsme do davu a snažili se ho dostat ven co nejrychleji do rukou záchranářů,“ vzpomíná.

„V létě po splnění zkoušek šla vyměnit dvoutýdenní sanitářská praxe za záchranářskou, takže jsem v roce devadesát nastoupil k záchrance a už tam zůstal. Narovnal jsem podle toho i svůj obor. Původně jsem se chtěl věnovat dětské chirurgii, ale při téhle práci jsem cítil, že můj cíl je jinde. Udržet člověka dýchat, rozpumpovat mu srdce, zbavit ho bolesti. Starali jsme se o podstatu. O záchranu života,“ popisuje lékař, kterého už po pár letech uchvátila další odbornost.

„Do Česka se začaly dostávat informace o emergency, a tak jsem anesteziologii a intenzivní péči v kardiochirurgii rozšířil o urgentní medicínu. Abych to zkusil i s pacienty, kteří mluví, jsou při vědomí a mohu je zaléčit tabletami. Nejen tím, že vidím a držím jejich srdce v otevřeném hrudníku při životě. I když to je pro lékaře záchranáře velmi užitečná zkušenost,“ podotýká bez nadsázky.

Po urgentním příjmu, který měla v Praze pouze Vojenská nemocnice, vybudoval podle světových měřítek emergency, tedy urgent, ve Fakultní nemocnici Motol. „Denně jsme ošetřili zhruba osmdesát pacientů, na JIP jich zaplať bůh putovalo málo, okolo deseti procent. A protože můj tatínek je psychiatr, jehož dráhu následoval i můj bratr, a maminka byla psycholožka, vždy jsem zdůrazňoval význam citlivé a empatické komunikace s pacienty a rozpoznání psychosomatických příčin,“ doplňuje lékař, který na částečný úvazek stále sloužil u záchranky.

„Po deseti letech jsem se dostal na křižovatku. Vyhrál jsem konkurz na emergency konzultanta do tisícilůžkového traumacentra nedaleko Londýna. Táhlo mě to pro zahraniční zkušenosti, ale synům bylo tehdy třináct a patnáct let. A přišli za mnou kolegové ze záchranky, že je vyhlášen konkurz na ředitele pražské záchranky. Šlo o skutečně odborný, apolitický konkurz, tak jsem do toho šel. A po dvou kolech ze čtrnácti uchazečů vybrali mě. To pro mě byl bez nadsázky velký úspěch, kterého jsem si vážil,“ popisuje vstup na nejvyšší post v záchrance muž, který si přidal ještě ekonomické a manažerské vzdělání.

„Psal se rok 2015 a Evropa se změnila. Přibližovaly se k nám teroristické útoky, které se odehrávaly v Paříži, Londýně, Bruselu, Madridu. Chtěl jsem se připravit na situace, které u nás neznáme, a věděl jsem, že ředitelé záchranných služeb v Paříži i Londýně mají vojenské zkušenosti. Astma, které mě původně vyloučilo z vojenské služby, se stabilizovalo, a tak jsem se přihlásil do aktivních záloh a absolvoval základní vojenský výcvik ve Vyškově. Chtěl jsem to i trochu vrátit státu za tu modrou knížku,“ směje se major.

Poprvé se nechal vyslat do ostrého nasazení do Afghánistánu v roce 2019. Jako lékař působil na tamním urgentním příjmu, kde spolupracoval s americkými kolegy a staral se o český kontingent. „Naši civilní lékaři příliš neznají střelná, bodná poranění nebo ta od explozí. Až tam jsem zažil, jaké to je, zachraňovat pacienta, který se do našich rukou dostal po delším intervalu od zranění. Standardně to bylo nejdříve po čtyřiceti minutách. To u nás nezažijete.“

„Poznal jsem, jak strašně významný je teplotní komfort zraněného. Byť tam bylo čtyřicet stupňů, vždy se muselo pracovat proti šokovému podchlazení. Takže k riziku, které plynulo ze zranění, se mohla přidat i porucha krevního srážení (zvyšuje úrazové krvácení), která podchlazení doprovází,“ vyjmenovává zkušenosti z válečné zóny lékař.

„Vím, jak velký je rozdíl, podáte-li pacientovi krevní konzervu nebo plnou krev, která se podává běžně u nás a má víc protisrážlivých faktorů. Nebo když tam byla zima, naučili jsme se natahovat si léky do stříkaček a uchovávat je u těla, aby nezmrzly. Uvědomíte si, že u nás máme všechno – pitnou vodu, osprchujete se, kdy chcete, když výjimečně vypadne elektřina, za pár hodin ji nahodí, máme teplo,“ vyjmenovává samozřejmosti, které si tamní lidé mnohdy ani nedokázali představit.

A protože se během svého armádního působení potkal i se smrtelně jedovatými živočichy, před dalším výjezdem do Afriky si do své sbírky specializací přidal ještě cestovní medicínu.

„Dalším štěstím naší země je, že ve volné přírodě nenarazíme na zvíře, které nás dokáže jedem rychle usmrtit. Tam jsme měli k dispozici vzácné protijedy na hadí uštknutí, zachraňovali zasažené škorpionem nebo různými druhy pavouků. Také jsme léčili nakažené malárií,“ doplňuje.

To, s čím nejčastěji bojují pražští záchranáři a lékaři, je zcela z jiného ranku. „Naštěstí se nemnoží úrazy. A to ani dětské populace. Co je v tuto chvíli alarmující, je extrémní nárůst psychické zátěže dětí, především trend sebepoškozování. Spolupracujeme s hlavní dětskou psychiatričkou ČR Ivou Dudovou, která potvrzuje dokonce třistaprocentní nárůst psychických poruch u dětí,“ upozorňuje šéf záchranářů.

„Významně rostou i zásahy u intoxikací. Nejde už o stejné drogy jako dříve – pervitin, LSD nebo kokain. S hrůzou sledujeme, co dokážou napáchat katinony (nová syntetická droga), kratom (rostlina s účinky mezi stimulantem a opiátem, na niž může vzniknout závislost), prodávaný i v bonbonech, a koncentrovaný fentanyl, jehož jediný krystalek může být smrtící (syntetický opioid až stokrát silnější než morfin).“

„A pak tu máme velkou skupinu seniorů, kteří díky skvělé lékařské péči přežívají déle, ale trpí často chronickými potížemi a 155 je pro ně univerzální kontakt. Často také jezdíme k onkologickým pacientům, kteří mají dnes mnohem delší prognózy přežití, než tomu bylo dříve,“ dodává lékař.

Nové potřeby pacientů vedou záchranáře k rozvoji telemedicíny, psychiatrické pomoci, posílení paliativní péče a konzultacím, které sloužící lékař poskytuje záchranářům v místě zásahu, tak aby ideálně dokázali nemocným pomoci doma, je-li to možné, a nezatěžovali je stresem z převozu do nemocnice.

Terorismu se podle svých slov Petr Kolouch nebojí. „Ne náhodou je Česká republika hodnocena jako jedna z nejbezpečnějších zemí na světě. Trénujeme samozřejmě všechny možné scénáře. Ale více se věnujeme situacím, kdy by například na stadionu došlo k výbuchu v kuchyni a následnému rozšíření požáru, kde by bylo nutné poskytnout pomoc většímu množství lidí. Takovému neštěstí, kterému museli bohužel čelit nedávno v lyžařském středisku ve Švýcarsku.“

„Rovněž se připravujeme na možné opakování pandemie,“ vyjmenovává rizikové scénáře.

Nelze se přitom vyhnout té nejhorší události, při které pražští záchranáři v posledních letech zasahovali.

„Když se to, co se stalo na filozofické fakultě, muselo stát, jsem rád, že to bylo v Praze. Věděl jsem, že své lidi dovnitř posílám s balistickou ochranou, která je od roku 2017 součástí záchranářské výbavy,“ připomíná neprůstřelné vesty, které do své výbavy po jejich vzoru přidávají i další krajské záchranky. Zahraniční a bojové zkušenosti z misí tak i u nás při ochraně záchranářů sehrály svou důležitou roli.

Během třiceti let zachraňování životů Petr Kolouch zažil nespočet srdcervoucích situací, kterým musel čelit s hlavou vztyčenou. Přesto ani dnes nedokáže skrýt dojetí, když vzpomíná na okamžiky, kdy došlo na děti. Ty, které musel zklamat, miminka, jež přivítal na svět, nebo osmiletého chlapečka, jemuž poprvé ukázal, co je to hračka.

„Bylo to hned někdy ze začátku mých služeb u záchranky. Letěli jsme vrtulníkem k Mladé Boleslavi, kde došlo k vážnému střetu dvou osobních aut. V jednom voze jela mladá, snad pětadvacetiletá maminka a čtyři děti. Už nevím přesně, kolik bylo jejích vlastních, ale u všech byla příbuzenská vazba. Ty děti seděly v sanitce, potlučené, ale nijak vážně. A s těmi šrámy a slzičkami v očích jedno přes druhé říkaly, že jim nic není, ať jim hlavně zachráním maminku. Ať se uzdraví,“ vzpomíná Petr Kolouch.

„Jenomže já už v ten moment věděl, že to nedokážu. Právě ona dostala drtivý náraz, a i když ji záchranáři podle pravidel resuscitovali přes třicet minut na místě, nedalo se nic dělat.“

Pomoct a splnit přání naopak dokázal o mnoho let později v Afghánistánu. „Přivezli nám zraněného chlapce. Šlo o nohy a ruce – ortopedický úraz. Ale když se k nám dostal na sál, nehledě na závažnost svých zranění, chtěl se nás skrze tlumočníka nejdřív zeptat, co je to hračka. A jestli takové hračky děti u nás doma mají. Vzpomněl jsem si, že spolu s dodávkou baterií posílali králíčka. Ve skladu jsem ho našel a dal mu ho. Usínal v ruce s ním. Vždycky na to vzpomínám, když u nás děti přehrabují ty hordy dárků pod stromečkem,“ usmívá se Petr Kolouch.

Má i svou zábavnou historku, která se zapsala do historie jedné z chatových osad na Sázavě. „Jeli jsme k předčasnému porodu. Sanitku jsme museli nechat na nádraží, vydali jsme se po trati, pak našli kánoi, abychom se dostali na druhý břeh. Tam vyšplhali k chatě, ve které trávila víkend rodina se třemi dětmi, a to čtvrté se dralo nečekaně brzy na svět. Zvládli jsme i potíže s placentou, oba byli v pořádku. Ale pak nastala otázka, jak je odtamtud dostat,“ vypráví tehdy čerstvý sanitář a medik.

„Hasiči nám pomohli paní snést ke břehu. Museli jsme pro ni a miminko sehnat větší loď, naštěstí se nepřeklopila a donesli jsme je na volejbalové hřiště, kam mohl přistát vrtulník.“

„Po mnoha letech jsme jeli na dovolenou a pán z party známých začal vyprávět historku, kterak jednou pomáhali záchranářům, kteří po nich chtěli, aby rozdělali oheň na hřišti a přihodili mokré větve. V tu chvíli jsem se začal smát, protože to byl ten náš výjezd. Čmoudilo to, aby si toho vrtulník všiml. Prý od té doby každý rok ve stejný den v osadě zapalují oheň a pořádají slavnost na zdraví toho miminka.“

Za deset let, kdy Petr Kolouch řídí pražskou záchranku, se z už tak úspěšné organizace stala něčím, co mnozí jezdí obdivovat jako světový unikát.

„Byli se u nás nedávno podívat i kolegové z Charkova a Doněcku, kterým, jak to jen jde, rádi pomůžeme. V Kyjevě od začátku války mají naše atego (vůz vybavený na péči o osm ležících pacientů). My už máme díky zřizovateli nové. Mobilní ECMO jsme využili doposud v deseti případech a zhruba v polovině nám přístroj pomohl pacienta zachránit.“

„U nás v Česku není špatně vůbec nic. Pokud jde o ty podstatné životně důležité věci. Jen si toho občas přestáváme vážit,“ uzavírá Petr Kolouch.