Článek
1. Přestane mít názor na cokoli
Je normální, že člověk nemá na některé věci jasný názor. Pokud ale najednou začne mlčet ke všemu, co dříve bez problému komentoval, může jít o nenápadný signál deprese. Typické jsou poznámky jako „je mi to jedno“, „jak chceš“ nebo „je to fuk“, které postupně nahrazují skutečné názory.
Často to začíná strachem, že s člověkem druzí nebudou souhlasit. Mlčení se proto může zdát jako jednodušší a bezpečná varianta. Postupně ale zjistí, že je pohodlné nevyjadřovat své názory, protože se tak snadno vyhne konfliktům. Jenže čím více se začne držet v ústraní, tím se problém začne prohlubovat. Jeho nejbližší mu přestanou rozumět a bude tak i pro ně složité včas rozklíčovat, co se s ním skutečně děje.
2. Nestará se o věci, na kterých mu dříve záleželo
Říct „je mi to jedno“ může vypadat stejně jako nemít na věc názor, ale také jako sdělení, že na našem názoru či potřebě nezáleží. Když se tato věta začne objevovat častěji, může to být známka toho, že se člověk postupně odpojuje nejen od okolí, ale i od sebe samotného.
Deprese se totiž nemusí projevit jen smutkem nebo beznadějí, ale také ztrátou zájmu o věci, které dříve člověku přinášely radost nebo pocit smyslu. Koníčky, plány, vztahy nebo témata, která byla dříve důležitá, najednou vyvolávají lhostejnost. Ne proto, že by skutečně přestala mít význam, ale proto, že chybí energie a vnitřní motivace se o ně zajímat.
Tato otupělost bývá často zaměňována za lenost, pohodlnost nebo změnu povahy. Ve skutečnosti ale může jít o ochranný mechanismus. Když je vnitřní svět příliš vyčerpávající, člověk se začne starat o co nejméně věcí. Pro okolí může působit klidně, vyrovnaně nebo „nad věcí“, uvnitř se ale často skrývá prázdno a ztráta spojení s tím, co mu kdysi dávalo smysl.
3. Už neví, co vlastně chce
Věta „nevím, co chci“ může znít velmi přesvědčivě, zvlášť když ji slyšíme sami od sebe. Často ale nejde o skutečný nedostatek přání, nýbrž o ztrátu kontaktu s vlastními myšlenkami a pocity. Nejasnost v tom, co chceme, bývá spíš důsledkem toho, že si své potřeby nedokážeme nebo netroufneme pojmenovat, ať už před ostatními, nebo sami před sebou.
Vnitřní konflikt ohledně vlastních tužeb často vzniká už v dětství, kdy se učíme rozlišovat mezi tím, co je „správné“ a co „špatné“. Některá přání ale mohou narušovat představu o tom, jací bychom měli být. Obáváme se pak, že by nás okolí mohlo vnímat negativně, a proto tyto touhy raději potlačíme. Tak hluboko, až přestaneme slyšet i sami sebe.