Článek
I když jejich kroky a okolnosti nebývají identické, mají jedno společné: když se jim to hodí, přestanou se mocnosti znát k dohodám, rezolucím OSN, její Chartě, k širšímu mezinárodnímu právu i k soudům a verdiktům, pokud jim stojí v cestě.
Amerika má na kontě takových případů řadu. Exemplární ukázkou byly její invaze do Vietnamu a Iráku. A čerstvým příkladem, který znepokojil svět, je rozhodnutí prezidenta Donalda Trumpa uznat Jeruzalém hlavním městem Izraele. Udělal to v rozporu s desítky let trvajícím postojem své země s tím, že konečně naplní zákon Kongresu z 90. let a přenese tam i ambasádu.
Závazné rezoluce šéf Bílého domu šmahem odhodil
Neohlížel se na rezoluce Rady bezpečnosti, z nichž rezoluce č. 478, na které se USA také podílely, zavázala v roce 1980 všechny státy OSN neuznat izraelský zákon, jímž prohlásil Jeruzalém svým nedělitelným hlavním městem, a stáhnout z něj své diplomatické mise.
Pokud kdy domácí politika a prezidentovo ego triumfovaly nad důkladnou politickou úvahou, pak to bylo Trumpovo rozhodnutí o Jeruzalémě
Status Jeruzaléma se má dojednat až po dosažení mírového urovnání mezi Izraelem a Palestinci. Jeho západní část obsadil Izrael ve válce s Araby 1948 a východní Jeruzalém pak okupoval ve válce 1967, přičemž jej zavedením vlastních zákonů a osídlováním anektuje.
To je podle rezoluce 478 porušením mezinárodního práva, jelikož získání území silou, jak uvádí hned v preambuli, je nepřípustné, což zakotvuje i Charta OSN. Trump, který svůj krok nazval „zásadovým realismem“ a „uznáním reality“, tím anexi v očích jiných zemí nepřímo požehnal. Co tím sledoval?
„Pokud kdy domácí politika a prezidentovo ego triumfovaly nad důkladnou politickou úvahou, pak to bylo Trumpovo rozhodnutí o Jeruzalémě,“ shrnul Aaron David Miller, americký znalec Blízkého východu. Podle něj nadbíhá konzervativní křesťanské pravici pro vlastní znovuzvolení a blížící se první výročí nástupu do funkce se stalo příležitostí.
Po převratu v Kyjevě Putin anektoval Krym
Uznání reálného stavu věcí teď ovšem může po Trumpovi chtít v případě anexe Krymu i Moskva, která ještě za sovětských dob vojensky intervenovala do Maďarska (1956), Československa (1968), Afghánistánu (1979) a od září 2015 v Sýrii.
Bez ohledu na to, že kdysi ruský Krym byl desítky let součástí suverénní Ukrajiny, jejíž hranice Moskva při rozpadu Sovětského svazu uznala, šel šéf Kremlu Vladimir Putin tvrdě za svým poté, co převrat v Kyjevě smetl v únoru 2014 Moskvě
nakloněného prezidenta Viktora Janukovyče.
S nástupem prozápadních politiků v Kyjevě a jejich námluvami s NATO se zdálo už jen otázkou času, kdy Moskva ztratí pronájem strategické námořní základny v Sevastopolu s vyhlídkou na to, že ji tam vystřídají americké válečné lodě. Úderná americká síla tak těsně u jižních ruských břehů – to už bylo pro Putina příliš.
Navíc se traduje, že někdejší sovětský lídr Nikita Chruščov nechal administrativně převést Krym Ukrajině jen proto, aby si získal podporu tamních elit.
Poloostrov tak roce 2014 obsadilo třicet tisíc špičkově vybavených ruských vojáků bez značení na uniformách – a bylo vymalováno.