Íránské rakety jsou schopny zasáhnout i Maďarsko

Íránské balistické střely s nejdelším doletem mohou podle stanice Al-Džazíra uletět 2000 až 2500 kilometrů. To znamená, že mohou dosáhnout nejen území Izraele a americké základny v Perském zálivu, ale pokud by letěly severozápadním směrem, dostaly by se teoreticky zhruba na východní hranice Maďarska. Vzdušnou čarou je to z nejzápadnější části Íránu, například z okolí íránského města Maku, na maďarsko-rumunské pohraničí zhruba 1900 kilometrů.

Nejdelší dolet mají íránské střely s plochou dráhou letu Soumar, a to 2500 kilometrů, Ghadr, Sedždžil, Chorramšáhr zvládnou 2000 kilometrů a Emad 1700 kilometrů. Sedždžil je raketový systém na tuhé palivo, který obecně umožňuje rychlejší odpálení než rakety na kapalné palivo.

Rakety středního doletu Šahab-3 s doletem 1300 kilometrů, Kadr 380+, která zvládne 1000 kilometrů, Kiam-1 s doletem 800 kilometrů, společně s raketami dlouhého doletu jsou nebezpečné jak pro Izrael, tak pro americká zařízení v Kataru, Bahrajnu, Kuvajtu, Saúdské Arábii či Spojených arabských emirátech.

Balistické střely krátkého doletu, od 150 do 700 kilometrů, platí na blízké vojenské cíle a jsou účinné při rychlých regionálních úderech. Mezi základní patří systémy se staršími raketami Šahab (s doletem 150 až 300 kilometrů), Fateh (500 kilometrů) a Zolfaghar (700 kilometrů). Jejich kratší dolet může být v krizi výhodou. Většina těchto systémů je „zařízená“ na odpalování salvami, což výrazně ztěžuje reakci na jejich případný útok.

Teherán rovněž strávil roky posilováním částí svého raketového programu umístěných v podzemních tunelech. Jejich síť sice zhoršuje íránskou schopnost odpalovat rakety rychle, zároveň ale nutí nepřítele předpokládat, že mnohé z nich přežijí první vlnu úderů.

Další výraznou íránskou zbraní jsou drony. Ty sebevražedné jsou sice pomalejší než rakety, ale jsou výrazně levnější a snáze se odpalují ve velkém množství. Íránská armáda je může odpalovat v opakovaných vlnách a oslabit nepřátelskou protivzdušnou obranu po dobu hodin. Tato taktika by se podle expertů výrazně projevila v případě, pokud by se konfrontace s USA a Izraelem protáhla na týdny či měsíce.

Írán totiž podle Al-Džazíry disponuje až 80 000 kusy bezpilotních letounů typu Šáhed a je schopen vyrábět až 400 kusů denně. Pokud by se tyto počty ukázaly být reálné, znamenalo by to, že islámská republika má největší zásobu bojových dronů na světě. Pro srovnání: americká armáda podle odhadů z roku 2025 disponuje zhruba 16 000 drony všech typů.

Specifické je také íránské námořnictvo. Nespoléhá na velké válečné lodě, ale na více než stovku malých rychlých útočných plavidel, včetně 25 ponorek, 21 hlídkových lodí, sedmi fregat, tří korvet, jedné minolovky a nejméně jedné lodi pro odpalování dronů.

Jsou vyzbrojeny protilodními střelami a raketami. To na přerušení provozu ve strategické Hormuzské úžině, kudy prochází zhruba pětina veškeré světové spotřeby ropy, stačí. Průliv připomíná tepnu – je totiž velmi úzký. Při délce asi 165 kilometrů má šířku jen mezi 33 až 96 kilometry.

Největší slabinou íránské armády je letectvo. Čítá podle odhadů 250 až 300 bojových letadel a kolem 130 vrtulníků. Většina strojů pochází z dob studené války: jde o americké F-4, F-15 a několik F-14. Flotilu doplňují některé sovětské modely, jako je Suchoj Su-24, a několik stíhaček Dassault Mirage F-1, které Teherán získal během íránsko-irácké války (1980 až 1988), kdy iráčtí piloti s nimi uprchli do Íránu.