Článek
Vědci pracovali se 71 páry dospívajících dvojčat. Pomocí podrobných snímků mozku z magnetické rezonance zkoumali jejich vývoj a následně po dobu osmi let sledovali jejich chování. Studie dvojčat umožňují oddělit vliv genetiky a prostředí, protože jednovaječná dvojčata mají prakticky totožnou genetickou výbavu, zatímco dvojvaječná nikoli.
Ukázalo se, že jednovaječná dvojčata měla výrazně podobnější sklony k odkládání úkolů než dvojvaječná. Autoři proto odhadují, že genetické vlivy vysvětlují zhruba 47 procent rozdílů mezi lidmi v míře prokrastinace.
Nejde přitom o jeden konkrétní „gen pro lenost“, ale o souhrnný vliv mnoha genetických faktorů, které ovlivňují vývoj mozku a fungování systémů odpovědných za motivaci. Studie vyšla v lednu v odborném časopise Molecular Psychiatry.
Problém není v lenosti, ale v systému odměn
Podle autorů studie nesouvisí prokrastinace s „leností“ v běžném slova smyslu, ale s fungováním mozkového systému odměn. Rozhodující roli hrají oblasti mozku spojené s motivací, plánováním a očekáváním odměny – tedy procesy, které jsou navázané na takzvané neurotransmitery, chemické látky přenášející signály mezi nervovými buňkami.
Mezi nejdůležitější z nich patří dopamin a serotonin, které ovlivňují pocit motivace, uspokojení a celkové psychické naladění.
Nižší citlivost těchto systémů může znamenat, že člověk pociťuje menší uspokojení z plnění úkolů a má větší tendenci je odkládat. Tyto rozdíly ve struktuře a fungování mozku se podle vědců formují už během dospívání.
Geny nejsou osud
Autoři nové studie zároveň upozorňují, že genetické předpoklady neznamenají předem daný osud. Vedle genů hraje významnou roli i prostředí – podmínky, v nichž člověk vyrůstá, jeho denní režim, míra stresu nebo způsob, jakým se naučí pracovat s povinnostmi.
Podobné závěry přinesla už dříve rozsáhlá studie dvojčat publikovaná v roce 2014. Ta odhadla dědičnost prokrastinace na přibližně 46 procent a zároveň ukázala, že prokrastinace úzce souvisí s impulzivitou a schopností sebekontroly.
Jinými slovy, s tím, jak dobře dokáže člověk odolávat okamžitému pokušení a řídit své chování směrem k dlouhodobým cílům. Také tyto vlastnosti jsou výsledkem kombinace biologických vlivů a prostředí.
Jak s prokrastinací pracovat
Znalost biologického pozadí prokrastinace může pomoci změnit přístup k jejímu zvládání. Řešením podle odborníků není boj se „slabou vůlí“, ale práce s tím, jak funguje náš mozek. Osvědčuje se například rozdělovat úkoly na menší kroky, pracovat v kratších časových blocích a po splnění dílčí části si dopřát drobnou odměnu. Prokrastinace tak nemusí být známkou osobního selhání, ale spíše výsledkem kombinace biologických predispozic a vlivů prostředí – a právě proto s ní lze vědomě pracovat.
