Odkládání úkolů a povinností na později se z dlouhodobého hlediska nemusí vyplatit

Prokrastinace „postihuje“ velkou část populace. U některých lidí jen občas, u jiných je naopak chronická. I když jde o naprosto běžný stav, i u něj platí, že všeho jen s mírou. Při delším výskytu s sebou totiž může přinášet pocity studu, viny či úzkosti.

Je dobré začít tím, že prokrastinace může být cílená, ale také nevědomá. Ta první se klasicky projevuje tím, že záměrně odkládáme zahájení něčeho, do čeho se nám vůbec nechce, nebo naopak otálíme s dokončením nějakého úkolu.

Stejně tak se ale můžeme někdy přistihnout, že už hodinu brouzdáme automaticky po webu nebo prohlížíme zprávy na mobilu, místo abychom pracovali.

„Prokrastinace není charakterová vada a neznamená, že jsme líní nebo třeba špatně hospodaříme s časem. Taková tvrzení rozhodně sebevědomí ani pochopení toho, proč prokrastinujeme, moc neprospívají,“ vysvětluje pro server Independent klinická psycholožka Catherine Houlihanová.

Prokrastinace bývá často způsob, jak se vypořádat s obtížnými emocemi. Jak ukazují různé výzkumy, odkládáme často věci, které nám přijdou frustrující, stresující nebo podle nás třeba postrádají hlubší význam.

Jak dodává odbornice, existují ale i hlubší významy prokrastinace – jedním z nich je například perfekcionismus. Jde o situaci, kdy intenzivní strach ze selhání, popřípadě špatného či nedokonalého provedení vytváří natolik nadměrný tlak, že se bojíme s daným úkolem vůbec začít.

Podobné je to u nízkého sebevědomí – obavy a podceňování vlastních zkušeností a schopností brání ve výkonu úkolu.

Dalším a poměrně častým faktorem v současné době je i rozptýlení. Různá upozornění ze sociálních sítí a podobně jen nahrávají tomu, že nedokážeme povinnosti dokončit včas. Stejně tak ale může být na vině porucha pozornosti, která dokáže ovlivnit každodenní život, proto je dobré se při dlouhodobější prokrastinaci snažit hledat důvody a případně je řešit, třeba i s odborníky.

Podle odborníků může odkládání úkolů někdy pomoci se zvládáním vlastní nejistoty – nemusíme se v danou chvíli bát, že něco uděláme špatně. Pokud tedy něco opravdu nehoří, můžeme díky odložení třeba lépe promyslet strategii nebo postup, jak věc nakonec vyřešit.

Na druhou stranu ale odkládání pomáhá jen v určité chvíli, do budoucna může spíše přivodit více problémů. Jen málokdo totiž nakonec dokáže splnit zadaný úkol na poslední chvíli tak, že se vybudí k lepším výsledkům a i přes „šibeniční“ termín dokončení úkol či zadání zvládne bez chyb a „na jedničku“.

Z dlouhodobého hlediska pak může opakovaná prokrastinace vyvolat větší sebekritiku a vést k potížím s duševním zdravím, včetně výskytu úzkosti či deprese. Nehledě na možné potíže ve škole, zaměstnání či kdekoliv jinde, kde bude mít neplnění úkolů negativní vliv na náš život, finance a podobně.

Přiznání: Schopnost uznat, že něco děláme či neděláme je prvním krokem k řešení jakéhokoli problému.

Proč: Pochopení příčin je klíčové. Bojím se, že udělám něco špatně? Je můj seznam úkolů nerealistický? Podle toho pak lze zapracovat na řešení třeba formou behaviorální terapie atd.

Priority: Projděme si seznam úkolů a každodenních povinností. Rozdělme je podle důležitosti do menších skupin, abychom mohli dělat častěji přestávky a netlačili se k nemožnému výkonu. Reálný termín, do kdy má být ten který úkol splněn, nenechávejme na poslední chvíli – ani u sebenudnější věci.

Žádné rozptylování: V době mobilních telefonů je snadné nechat se zaujmout čímkoli, co je zajímavější než zaměstnání, škola, domácí práce atd. Zkusme si proto nastavit jen opravdu nutná upozornění, vše ostatní je lepší ztlumit. Stejně tak v zaměstnání omezme „pravidelné tlachání“ s kolegy, pokud víme, že se může protáhnout na dobu delší, než je zdrávo.

Odměny: Život je náročný, proto nezapomeňme být sami na sebe laskaví a odměňovat se za dobře vykonanou práci. I malá drobnost, která opravdu potěší, může být silnou motivací vrhnout se na nové úkoly s větší radostí a odhodláním.