Článek
Jeskyně Wonderwerk v Jihoafrické republice patří mezi významná archeologická naleziště. Již dříve zde byly nalezeny důkazy o záměrném využívání ohně staré přibližně milion let. Nová studie publikovaná minulý měsíc v časopise PLOS One tuto časovou hranici posouvá ještě hlouběji do minulosti.
„Stopy po ohni v pravěkých nalezištích jsou často nepatrné a těžko zjistitelné. Naše studie ale přináší nové nástroje pro identifikaci stop po dávném hoření a odhaluje, že v hloubi jeskyně Wonderwerk se oheň opakovaně vyskytoval,“ popsala v tiskové zprávě Hebrejské univerzity v Jeruzalémě archeoložka Liora Kolska Horwitzová, která se na výzkumu podílela.
Stopy po dávném ohni
Zkoumané spálené fosilní pozůstatky pocházejí z prostoru vzdáleného přibližně třicet metrů od vchodu do jeskyně. Do takové hloubky by podle autorů studie přirozený požár z okolí nemohl proniknout, a proto je pravděpodobné, že oheň do jeskyně přinesli naši vzdálení předci.
Odborníci zároveň upozorňují, že nález neznamená, že tito hominini dokázali oheň sami kdykoli rozdělat. Pravděpodobně pouze využívali plameny vzniklé po úderu blesku nebo při požárech travnaté krajiny.
Hominidé, nebo hominini?
Pojem hominidé označuje v širším biologickém smyslu čeleď primátů, do které patří dnešní člověk, jeho vyhynulí příbuzní a také šimpanzi, gorily a orangutani.
V archeologii a paleoantropologii se ale při popisu dávných lidských předků častěji používá označení hominini. Tímto pojmem se myslí vývojová linie člověka po oddělení od společného předka se šimpanzi. Patří sem například australopitékové či všichni zástupci rodu Homo.
Důkaz ukrytý ve fosilních kostech
Důležitou roli ve výzkumu sehrála nová metoda, která umožňuje rozpoznat známky zahřátí ve fosilních kostech.
Samotná barva kostí totiž nestačí k tomu, aby bylo možné spolehlivě určit, zda prošly ohněm. Tmavé zbarvení může vzniknout i pozdějšími chemickými změnami během fosilizace.
Badatelé proto použili kombinaci luminiscenční metody a infračervené spektroskopie. Kosti vystavené vysokým teplotám reagují při osvícení určitými vlnovými délkami charakteristickým světélkováním. Výsledky pak ověřovali další chemickou analýzou, aby mohli potvrdit, že šlo skutečně o stopy spálení.
Soví vývržky jako palivo
Zajímavou hypotézou je možnost, že dávní obyvatelé jeskyně mohli k udržování ohně využívat kromě dřeva také soví vývržky. Sovy totiž podle odborníků obývaly jeskyni ve stejném období a zanechávaly zde vývržky obsahující srst a kosti ulovených malých živočichů.
Vhození těchto kůstek do ohně na nich následně zanechalo stopy, které dnes vědci dokážou identifikovat.
Kosti nalezené v jeskyni Wonderwerk. Různá barva souvisí s odlišnými fázemi spálení.
Od využívání ohně k jeho rozdělávání
Nový výzkum z jeskyně Wonderwerk doplňuje širší debatu o tom, kdy a jak se oheň stal součástí života našich předků. Určit přesný okamžik, kdy se tak stalo, je velmi obtížné. Po milionech let totiž bývají archeologické stopy slabé, neúplné a snadno zaměnitelné s přírodními procesy.
Důležité je rovněž rozlišovat mezi využíváním ohně a schopností jej rozdělávat.
Loni například Novinky informovaly o studii, podle které mohl oheň v pravěku sloužit jako jakási „lednička“ k uchování masa velkých zvířat. Práce se zabývala obdobím před 1,9 až 0,78 milionu let a byla zaměřena především na důvody, proč se raným homininům vyplatilo oheň využívat. Studie nicméně sama nepředstavovala přímý důkaz, že hominini využívali oheň už před 1,9 milionu let, ale zkoumala možné výhody jeho případného využívání v tomto období.
Odlišný typ důkazu přinesla lokalita Barnham ve východní Anglii. Archeologové tam popsali asi 400 tisíc let staré ohniště obsahující fragmenty pyritu, minerálu, který pravěcí lidé využívali k vytváření jisker. Tento nález proto podle odborníků svědčí už o cíleném a opakovaném rozdělávání ohně.
