Článek
Analýza vycházela ze zkoumání lidských ostatků (tzv. kōiwi tangata), které byly objeveny při silničních stavebních pracích v oblasti Waikato. Pomocí izotopových metod a analýzy zubní skloviny vědci rekonstruovali nejen jídelníček, ale i životní podmínky jedinců.
Výsledky podle vědeckého serveru Phys.org ukázaly, že všech sedm zkoumaných jedinců se živilo převážně rostlinnou stravou, přičemž klíčovou roli hrály plodiny jako kūmara (sladké brambory) a taro (taro neboli kolokázie jedlá je tropická rostlina pěstovaná pro své škrobnaté hlízy, které se po uvaření používají podobně jako brambory).
Tato zjištění jsou významná především proto, že dosavadní představy o stravě Maorů kladly důraz na pestrou kombinaci zdrojů, zejména rybolov, lov a sběr potravy. Nová data však ukazují, že v některých regionech, zejména ve vnitrozemí, mohlo dojít k výrazné specializaci na zemědělství. Intenzivní pěstování plodin zde probíhalo již od 16. století a postupně se stalo základem obživy.
Zajímavým aspektem studie, publikované minulý měsíc v odborném časopise Nature Communications, je i pohled na dětskou výživu. Analýza naznačuje, že děti byly odstavovány na rostlinnou stravu už ve věku dvou až tří let. Zubní opotřebení zároveň odpovídá konzumaci měkkých, škrobnatých a lepivých potravin, typických právě pro pěstované plodiny.
Výzkum také přispívá k poznání kulturních praktik Maorů. Ostatky byly uloženy sekundárně v jámě, která původně sloužila k úpravě půdy pro pěstování kūmary. Tento způsob pohřbívání naznačuje komplexní rituální chování a péči o předky ještě před vlivem evropské kolonizace.
Neznamená to, že Maorové byli vegetariáni
Autoři studie zdůrazňují, že výsledky neznamenají, že všichni Maorové byli vegetariáni. Spíše ukazují regionální variabilitu a schopnost přizpůsobení se prostředí. Zatímco pobřežní komunity mohly více využívat mořské zdroje, vnitrozemské skupiny se opíraly o zemědělství a lokální ekologické podmínky.
Celkově studie ukazuje, jak flexibilní a inovativní byla maorská společnost při přizpůsobování se novému prostředí po příchodu do Aotearoy (Nového Zélandu). Rostlinná produkce nebyla jen doplňkem, ale v některých případech tvořila samotný základ obživy. Tyto poznatky mají význam nejen pro archeologii, ale i pro současné snahy o obnovu tradičních potravinových systémů a kulturní identity.
Nový výzkum zároveň otevírá prostor pro další interdisciplinární studie, které by mohly kombinovat archeologii, genetiku a environmentální vědy. Detailnější analýzy by mohly odhalit, jak se stravovací strategie měnily v čase v reakci na klimatické podmínky či populační růst.
V širším kontextu tak studie přispívá k pochopení toho, jak lidské společnosti dokážou dlouhodobě udržitelně hospodařit s dostupnými zdroji a přizpůsobovat se proměnlivému prostředí.
Region Waikato na Severním ostrově Nového Zélandu
