Článek
Zvířetníkové či zodiakální světlo je sluneční světlo rozptýlené na částicích meziplanetární hmoty. Tyto částice s rozměry řádově 0,001 – 0,1 mm pocházejí především z ohonů komet, drolících se asteroidů, ale také z „prašné“ planety Mars. Protože jsou rozprostřeny především v rovině ekliptiky (rovině, ve které leží zemská dráha), promítá se nám světelný kužel na oblohu do zvířetníkových neboli zodiakálních souhvězdí.
V oblastech poblíž rovníku je zodiakální světlo pozorovatelné po celý rok, jelikož nikdy nesvírá s obzorem tak malý úhel, aby se ztratilo nízko nad obzorem. Z našich zeměpisných šířek jej můžeme nejlépe sledovat okolo rovnodenností, na jaře večer po soumraku nad západním obzorem a na podzim na východě ráno před rozbřeskem.
Astronomové nicméně upozorňují, že přemíra světelného znečištění z měst se zasadila o postupné „zneviditelnění“ tohoto jevu; aby ho člověk spatřil, musí si vybrat vhodné místo.
V Česku se dá úkaz sledovat na Vysočině, na Šumavě, v Novohradských horách, v Beskydech, Jeseníkách, na Manětínsku nebo v Orlických a Jizerských horách, kde jsou navíc i oblasti vyhlášené jako „rezervace tmy“.
Pokud se tedy nacházíte poblíž těchto míst nebo obecně dál od velkých měst, můžete už v těchto dnech vyhlížet poměrně výrazný světelný kužel, sahající do výše až 60 ° nad obzor, kde se nachází hvězdokupa Plejády v souhvězdí Býka, a to v době, kdy je Slunce již déle než hodinu pod obzorem (tedy kolem 19:00 SEČ a později), popisují Petr Horálek a Tomáš Gráf z opavského Fyzikálního ústavu.
Po setmění nevysoko nad obzorem, v nejjasnější části bělavého kužele, najdeme také planetu Venuši.
Příspěvek studenta od Queen
Nezvyklý a neostrý kužel světla zářící zpoza obzoru na jinak hvězdami poseté obloze, viditelný po soumraku nad západním obzorem či naopak před rozbřeskem na východě, neměl dlouhá léta jasné vědecké vysvětlení.
S ním pravděpodobně přišel jako první až italský astronom Giovanni Domenico Cassini (1625–1712), který v roce 1683 zmínil teorii o rozptylu slunečního světla na částicích prachu. Jiné zdroje tvrdí, že za vysvětlením jevu stojí švýcarský matematik Nicolas Fatio de Duillier (1664–1753), který své práce vydal v roce 1684.
Brian May ze skupiny Queen
Významně se o popis úkazu zasadil Brian May (nar. 1947), astrofyzik a kytarista rockové skupiny Queen. Ten začal psát svou dizertační práci o zvířetníkovém světle během svých studií na Imperial College London (Královská univerzita v Londýně) na přelomu 60. a 70. let minulého století. Zabýval se v ní různými rychlostmi částic v prašném disku, který díky rozptylu slunečního záření zvířetníkové světlo způsobuje.
Pak se ale kariéra skupiny Queen rychle rozjel a May musel studium přerušit. K dokončení práce se dostal až mnohem později – v roce 2007 ji aktualizoval a úspěšně doktorát obhájil.
Nejlepší období pro pozorování zvířetníkového světla potrvá asi do jarní rovnodennosti 20. března. Poté Měsíc svým svitem zodiakální světlo opět přezáří. Zvířetníkové světlo bude možné pozorovat ještě od 3. do 19. dubna, ale jeho sklon vůči obzoru se bude pomalu zmenšovat, takže viditelnost jevu už nebude tak dobrá. Rady, jak úkaz co nejlépe vyfotit, zmiňují odborníci na webu opavského ústavu.
Za ideálních podmínek, které panují třeba ve vysokohorských oblastech v Chile, je možné spatřit nejen kužel zodiakálního světla, ale ještě slabší tzv. zodiakální most spojující východní a západní zodiakální kužely, či jasnější místo v zodiakálním mostě zvané zodiakální protisvit. Ten leží na opačné straně než Slunce a částice meziplanetární hmoty tam rozptylují nejvíce světla.
Panorama pásu zvířetníkového světla (vpravo a vlevo), zodiakálního mostu a protisvitu proti dokonale tmavé obloze na Havaji a v Chile
