Město, které odmítalo zemřít. Život v Pompejích pokračoval i po erupci sopky

Město bylo po katastrofě znovu místy částečně osídleno a přežívalo v improvizovaných podmínkách až do 5. století. Nové nálezy totiž naznačují, že se lidé do části Pompejí vraceli i po výbuchu sopky – minimálně někteří zřejmě hledali majetek, jiní mohli krátkodobě obývat některé zachovalé části ruin.

Bezprostředně po erupci se město zdálo zcela zničené a neobyvatelné. Nálezy získané během nedávných restaurátorských prací v jižní části města zvané Insula Meridionalis ale ukazují, že lidé se do Pompejí začali poměrně brzy vracet. Informace byly nyní publikovány v E-Journal degli Scavi di Pompei.

Předpokládá se, že kromě přeživších, kteří doufali, že najdou své blízké nebo zachrání majetek, do Pompejí přicházeli i lidé z okolních oblastí. Ty lákala především představa, že by v ruinách někdejšího prosperujícího města mohli nalézt nečekané bohatství.

Jak vypadal život v těchto „nových“ Pompejích? To, co vzniklo, nebylo městem v tradičním smyslu slova. Osídlení bylo neorganizované a život velmi nejistý. Přesto Pompeje přežívaly – v jakési provizorní podobě – ještě zhruba 400 let.

„Horní patra domů byla stále rozpoznatelná,“ popsal agentuře AP Gabriel Zuchtriegel, ředitel Archeologického parku v Pompejích.

„Lidé se vrátili a začali žít téměř jako v táboře, ve slumu mezi ruinami,“ dodal.

Původní římská obydlí poskytovala útočiště, ale domy byly narušené a zaplněné sutí. Obyvatelé se přizpůsobovali, jak mohli. V ruinách kopali, hledali cennosti, mramor a další materiály vhodné k prodeji. Při těchto činnostech samozřejmě nacházeli i pozůstatky těch, kteří během erupce zahynuli.

„Druhé Pompeje“ se podle Zuchtriegela skutečně přísně vzato „nikdy nestaly skutečným městem“. Budovy se proměnily k nepoznání. Místnosti, které kdysi tvořily přízemí honosných římských vil, se kvůli nánosům popela ocitly pod úrovní terénu a sloužily jako sklepy či jeskyně.

Právě v těchto prostorách si noví obyvatelé zřizovali ohniště, pece či mlýny. Životní styl se proměnil, z městského komfortu se přešlo k holému přežívání. Lidé se soustředili na zajištění základních potřeb, jako bylo teplo a jídlo.

Jedním z nejvýznamnějších nálezů, které tuto novou kapitolu v historii Pompejí potvrdily, je pec na pečení chleba. Archeologové zjistili, že byla v provozu až do 5. století, což znamená, že ruiny Pompejí byly obývány ještě několik generací po katastrofě.

Pompeje jsme si dosud představovali především jako jakousi časovou kapsli římské civilizace. Nové objevy ale ukazují jinou, neméně fascinující tvář tohoto města - Pompeje jako symbol odolnosti, přizpůsobivosti a lidské houževnatosti.

Lidé, kteří se sem vrátili, čelili extrémním podmínkám, ale rozhodli se nevzdat. Obývali trosky, přetvářeli zničené domy, hledali způsob, jak pokračovat. Pompeje tak nejsou jen mementem zkázy, ale také příběhem o přežití.