Když se potkali sapiens a neandertálci. Příběh 140 000 let starého dítěte

Vědci podrobili lebku nejmodernějším CT skenům a objevili zvláštní směs znaků. Část mozkovny vypadá jako u raných moderních lidí, zatímco dolní čelist i zuby připomínají neandrtálce.

„Neurokranium (část lebky obklopující mozek – pozn. red.) má anatomicky moderní tvar, ale mandibula (dolní čelist – pozn. red.) je typicky neandertálská. Je to mozaika, kterou nelze vysvětlit jinak než křížením,“ vysvětlila antropoložka Anne Dambricourt-Malasséová z Francouzského národního centra pro vědecký výzkum.

Samotná čelist postrádá výraznou bradu, má širší oblouk předních zubů a na první stoličce se objevuje tzv. trigonidní hřeben – znak, který je pro neandertálce typický, ale u Homo sapiens chybí.

Mozkovna je naopak kulatější a vyvinutější, blízká moderním lidem. „Takové spojení je natolik neobvyklé, že Skhul I nejde zařadit ani k jednomu druhu. Je to skutečný hybrid,“ shrnuli autoři studie.

Příběh dítěte je ale zajímavý i z jiného pohledu. Bylo totiž pohřbeno s péčí, která svědčí o hlubokém vztahu komunity k mrtvým. Tělo leželo ve skrčené poloze a hrob byl doplněn o jelení paroží.

„To ukazuje, že už tehdy lidé, ať už to byli sapiens, neandertálci, nebo jejich ‚mix‘, uctívali své mrtvé a možná věřili v něco víc,“ konstatoval belgický archeolog Marcel Otte.

Objev tak přepisuje učebnice. Dosud se myslelo, že křížení začalo až před 40-50 tisíci lety, když Homo sapiens vyrazil z Afriky do Evropy. Nové poznatky ale posouvají první genetické propojení o sto tisíc let zpátky.

Levanta byla tehdy živou křižovatkou, kudy procházely různé skupiny homininů z Afriky i Eurasie. Homininé se setkávali, sdíleli způsoby lovu, vyráběli podobné nástroje a zjevně spolu také zakládali rodiny.

„Naše minulost není příběhem jediné linie, ale spletitou mozaikou setkání,“ prohlásil podle serveru The Times of Israel profesor Jisra'el Herškovic z Telavivské univerzity. A malý Skhul I je tichým svědkem těchto setkání – dítětem, které v sobě spojovalo dva světy a které nám po 140 000 letech připomíná, že už od počátku jsme byli víc než jen jeden druh.

Možná právě proto v sobě dnes každý z nás nese malý kousek těchto dávných setkání. Geny neandertálců přežívají v naší DNA, ale ještě víc přežívá příběh lidské blízkosti a zvědavosti, která nás spojovala už tehdy. Skhul I nám říká, že hranice mezi „my“ a „oni“ byly vždycky mnohem tenčí, než bychom čekali.