Článek
V pondělí ve 22:44 SELČ započal odpočet ke startu nosné rakety Space Launch Systém (SLS) s pilotovanou kosmickou výpravou Artemis II. Vzlet je stále naplánován na noc ze středy na čtvrtek, konkrétně na 2. dubna v 0:24 SELČ, kdy se otevírá dvouhodinové startovní okno.
Pokud nedojde kvůli počasí či technickým problémům opět k odkladu, budou u toho i čeští středoškoláci. Vyrazili v pondělí a nyní už jsou v oblasti Kennedyho vesmírného střediska na floridském mysu Canaveral, odkud bude raketa startovat. Rozhovor s jednou z nich, pražskou gymnazistkou Julií, vznikal v uplynulých dnech a týdnech.
Jak jste se dostala do týmu, který byl pozván na misi Artemis II, co to je za tým a co vás tam čeká?
Díky účasti na misi Zero-G se o nás dozvěděl ředitel německého institutu, který dával dohromady mezinárodní tým studentů, které vezme na start této mise. Takto jsme byli předvybráni. Nakonec jsme se rozhodli odcestovat na vlastní pěst, v rámci reprezentace České republiky.
Mise Zero-G je jedním z projektů národního programu Česká cesta do vesmíru, jejímž hlavním cílem je dostat prvního českého astronauta – Aleše Svobodu – na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Česká cesta do vesmíru podporuje studenty, aby se v kosmickém odvětví rozvíjeli. Díky misi Zero-G zažilo 26 studentů z celé České republiky stav beztíže. Prošli půlročním výběrovým řízením zaměřeným na všestrannost člověka – jako výběrové řízení astronautů, jen upravené pro věk 13-18 let. Tato mise se uskutečnila v březnu roku 2025, vybraní kadeti se tak stali ambasadory tohoto programu. Do mise se mohl přihlásit kdokoliv v tomto věkovém rozhraní.
Jak svou účast vnímáte?
To, že mě v 16 letech někdo osloví s nabídkou mezinárodní spolupráce, mi přijde naprosto neskutečné, a vnímám to jako velkou zodpovědnost. Náš tým je složený ze čtyř členů: Daniel Biskup, Jonáš Neruda, velitel výpravy – Ondra Heigl a samozřejmě já.
Julie Beritová, Ondřej Heigl, Daniel Biskup a Jonáš Neruda na letišti cestou na Floridu
Věříte, že tentokrát vše vyjde? Start rakety s misí Artemis se už několikrát odložil.
Do poslední chvíle to nikdo neví, odpočet ke startu může být u rakety zastaven úplně na poslední chvíli, ale dubnový start vypadá nadějně. I proto jsme se rozhodli pro tento termín.
Může se stát, že raketa neodstartuje, a s tím se musí počítat. Proto beru výjezd obecně jako skvělou zkušenost do budoucna.
Jaký je pro vás v USA připravený program?
Cílem je, abychom si z pobytu odnesli co možná nejvíc. Takže kromě Kennedy Space Center (Kennedyho vesmírné středisko NASA na floridském mysu Canaveral – pozn. red.), odkud samotná raketa startuje, chceme navštívit i některé univerzity, národní parky a science centra. Dále máme v plánu trénovat na půlmaraton, na který je polovina týmu přihlášena.
Raketa SLS může spolu s astronauty v modulu Orion odstartovat k misi Artemis II nejdřív krátce po půlnoci 2. dubna SELČ. Pokud by to nevyšlo, jaké jsou další možnosti?
Není jich moc, u této mise je důležitá vzájemná pozice Země a Měsíce. Tedy je možné startovat pouze v takzvaném startovacím okně, které trvá od 1. do 6. dubna místního času – a to jen v konkrétních hodinách. Pokud by mise neodstartovala například z důvodu počasí, tak se prostě počká na příznivější podmínky. Kdyby byly na vině technické problémy, celá mise se může odložit klidně o měsíc. Další startovací okno je 30. dubna a dál.
Vy sice samozřejmě nebudete nastupovat přímo do modulu Orion, ale připravovala jste se nějak na tento „výlet“?
Jednak bylo důležité získat sponzory, aby nám pomohli cestu včetně ubytování zafinancovat. Dále, protože si výjezd částečně plánujeme sami, museli jsme vymyslet, jak čas na Floridě strávit co možná nejefektivněji. Kromě toho bylo samozřejmě nutné utěšovat vystrašené rodiče, že i když jsme puberťáci, tak cestu do USA sami zvládneme.
Máte nějaké nové informace nebo něco, co myslíte, že by o tom mělo ve veřejném prostoru a v článcích zaznít a na co se podle vás třeba trošku zapomíná?
Myslím, že nejdůležitější je, aby lidé chápali náročnost celé mise. To, že už jsme na Měsíci byli v 60. a 70. letech, neznamená, že je to rutina. V dnešní době sice startuje několik raket každý týden, ty se ale zpravidla dostanou jen na nízkou oběžnou dráhu. To znamená cca 400–500 km nad povrch Země.
Při misi Artemis II se posádka dostane až do vzdálenosti bezmála 400 tisíc kilometrů. Tedy přibližně 1000krát dál, než jsme v dnešní době zvyklí. To, že na Měsíci nebudou přistávat, důležitost mise nijak nesnižuje.
Zároveň bych byla ráda, aby lidé chápali, že program Artemis neslouží k tomu, aby si pár astronautů mohlo zaskákat na měsíčním povrchu. Podobné mise přinášejí obrovské množství inovací, které později dokážeme aplikovat do běžného života.
Je obrovská škoda, že lidé často ani nevědí, že se chystá něco tak velkého jako návrat člověka k Měsíci; v té obrovské záplavě negativních informací, které se k nám každodenně dostávají, se potom tyto důležité vědecké pokroky snadno vytrácejí a získáváme tak pocit, že se lidstvo neposouvá vpřed.
Bylo by krásné, kdyby se lidé drželi citátu Stephena Hawkinga a koukali se více k nebesům než k nohám – protože u nohou nic moc zajímavého není.
Možná někteří nevěří, že se to doopravdy stane, že se tam astronauti opravdu vrátí, nebo že tam vůbec kdy byli.
Samozřejmě, že cesta na Měsíc zní úžasně, až neuvěřitelně. Bohužel lidé postupně, jak dospívají, přestávají věřit na zázraky, a to i ty faktické, vědecké. Často mívají pak tendenci vidět jen přímo to, co je kolem nich a na co si mohou reálně sáhnout.
Často se setkávám s tím, že lidé vnímají náročné mise jako nedosažitelné, což je vede k tomu, že jsou mise podvrh. Myslím, že se tím zbytečně ochuzují o krásu světa kolem sebe a že by bylo nejlepším řešením naopak najít způsob, jak si informaci potvrdit, než v ní rovnou nevěřit.
Jakým způsobem zmíněná mise Zero-G pomohla k tomu dostat se právě až ke startu mise Artemis?
Když to vezmu úplně od začátku, tak já jsem se o misi Zero-G dozvěděla přes instagramovou reklamu. Bylo tam vypsané, že vybírají 20 studentů z celé České republiky, kteří poletí do stavu beztíže.
Z beztížné mise Zero-G
Šlo o šestikolové půlroční výběrové řízení, kde testovali všechny naše stránky – vlastně všechno, co se testuje u astronautů, když se vybírají, akorát ve verzi pro žáky ve věku 13 až 18 let. Testovali nás po fyzické stránce, psychické odolnosti, kognitivních funkcí, jestli máme dobrou angličtinu a jak umíme předávat nadšení.
Mimochodem ty stejné testy kognitivních funkcí, které jsme dělali, se dají vyzkoušet na stránkách projektu Česká cesta do vesmíru.
Fyzické testy byly něco jako upravené armádní testy, takže jsme běhali na čas se zátěží, desetikilovým batohem, potom jsme dělali mrtvý tah a VO2 max test na kole – měření kapacity plic – neboli na ergometru, kde se pořád ztěžovala rychlost, bylo to těžší a těžší a měli jsme vydržet co nejdéle.
Z původních 861 dětí, které se do výběru přihlásily, do fyzických testů, což byla čtvrtá etapa, postoupilo 100. Dále do psychologického pohovoru postupovalo jen 50. Pohovor trval asi 30 minut. Myslela jsem, že tam přijdu povídat, co dělám ráda ve volném čase, ale dopadlo to tak, že celou dobu testovali, jak reaguju na nepříjemnou atmosféru, otázky, na které neznám odpověď, nebo časový nátlak.
Takže já bych se tam rozčílil a nevybrali by mě…
Myslím, že kdybyste tam byl, tak byste se snažil, co nejvíce by to šlo, stejně jako my všichni. Máte ale pravdu, že občas to bylo hodně drsné. (Smích)
Co vám například „provedli“?
Tak třeba jsme si losovali z klobouku otázky, které byly schválně udělané tak, abychom odpověď vymýšleli až na místě – a to pod tlakem, kdy na nás vedoucí pohovoru doléhala se slovy: „Tak dělej, mluv! Nemám na tebe celej den!“
Dál nás hodně nutili mluvit o sobě – „Proč máme jako vybrat tebe, vždyť před tebou tady byla holka, co hraje v národním orchestru, a kluk, co doma sám postavil funkční raketu!“ Tenhle tlak nás nutil v sobě najít opravdu co nejvíc – což bylo pochopitelně potřeba.