Článek
Nejeden současný inscenátor mohl by látce vtisknout punc žhavé současnosti. Intelektuálním ponorem nastavit zrcadlo české malosti, zápecnictví, xenofobii. Nebo naopak strhnout roušku z časů bílých koňů a tunelářů divokých devadesátých let. Divadlo Radost pod vedením principála Pešky respektuje dějovou linku i dobu vzniku hry. Příběh dudáka Švandy však servíruje s takovou porcí veselí, až má divák chvílemi co dělat, aby se udržel v sedadle.
Svižné tempo, hudba, písničky, pohyb v rytmu a neodmyslitelný vtip a humor jsou páteří Peškových inscenací. Strakonický dudák se zařadil, myslím, k těm nejlepším. Režisér uplatnil gejzír nápadů, vynalézavá scéna hýří pohádkovou barevností, stejně tak kostýmy do detailů vypracované.
Celý herecký soubor jako vždy hraje, zpívá i tančí s nepředstíranou radostí na „plný plyn“. Na točně se neustále děje: projíždí tudy vlak, drezína, bicykl zamykatelný dálkovým ovladačem, dorazí sem půllitry i s vesnickou hospůdkou… Švanda hnán vidinou velkého výdělku, cestuje do světa, třeba i balonem. Dudy, proměnou blízké dávné semaforské, se mění v saxofon. Když spustí, je to pořádný nářez. Příkazu rytmu se neubrání tuzemec, cizinec, ani pohádková bytost.
Postavy, jak je známe. – Mazaný Vocilka, miloučká Dorotka, Švandova zachránkyně před sešupem z šikmé plochy, spolu se zakletou Rosavou, silnou mateřskou láskou. Královna víl krásně pěje a odpouští, dobrák Kalafuna, ryzí charakter, obdivuhodně zvládá i početnou rodinu. Ta je k pohledání i k popukání. Při pohledu na tuto sestavu neudrží ani stoický mudrc kamennou tvář. Zachovává ji nejmladší z ratolestí. Nožem okrouhává dřívka, zatímco na rukou postupně ubývá prstů. Svéráznému batoleti, vzrůstem a vizáží pořádnému klackovi, konkuruje snad jen, též osobitý, ostrý hafan hajného Trnky.
Březnová premiéra brněnské Radosti, aniž by uvedla klasickou hru do jiných divadelních kolejí, oživila ji humorným nadhledem a specifickým, vlastním pojetím hudebního divadla. Naučení neakcentuje, platí zde spíš dávný slogan Mladého světa: S úsměvem jde všechno líp! Nebo: Lepší než hodina psychoanalýzy, půl druhé v Radosti.
Dobře, že máme v Brně scénu, která vytrvale sází na optimismus. Zvlášť záslužné v časech posilujících spíš pesimistické ladění. Třeba dodat, že Strakonický dudák osloví celou rodinu od tří do sta let věku. A je to opravdu švanda.
