Článek
Poté, co lidé v Kyjevě nastoupí, vlak stojí několik hodin. Po dvou hodinách je vzduch vydýchaný, chybí kyslík, je tma a je cítit velké napětí. Chodit po vlaku například na záchod je jako z hororu.
Cestující ve vlaku z Kyjeva
Jakmile se vlak pohne, průvodčí prochází vagony a upozorňuje lidi, aby nepoužívali mobilní telefony.
Někteří to dělají i tak a výpravčí pak na ně křičí. Říká, že je vyhodí, nebo se ptá, jestli chtějí všichni zemřít. Průvodčí je v práci bez přestávky dva týdny, ve vlaku i spí.
Lidé tu nepolehávají na zemi, konkrétně v tomto vlaku to výpravčí nepovoluje. Je to kvůli tomu, že se lidé potřebují po vlaku pohybovat a chodit na záchod.
Cesta ve vlaku z Kyjeva
Po dvou hodinách se ve vlaku zapnou světla, je cítit úleva lidí. Začínají se dívat do telefonů, začínají jíst, usmívají se.
Průvodčí ví, jaké rodiny kde vystupují a přijde je upozornit, že se blíží jejich stanice. Je tu hodně dětí s maminkami, tetami nebo babičkami.
Děti vypadají zdánlivě jako ty, které by člověk potkal někde v Praze nebo Bratislavě, ale je na nich znát, že jsou traumatizované, že hledají nějaké útočiště.
Cestující ve vlaku z Kyjeva
Jeden chlapec mi říká, že on je sice v bezpečí, ale neví, co bude s jeho otcem nebo strýcem, kteří šli bojovat.
Je těžké hledat slova, která by chlapci udělala radost, protože on ví, že situace je taková, že se s blízkými možná už nikdy neuvidí. Když lidé odejdou na frontu, nemají ani signál a nejsou v kontaktu s ostatními.
Vlak je také bez signálu. V tom, ve kterém jedu já, většina lidí míří na Slovensko. Vědí, že v Polsku je více než milion a půl přijatých běženců, a tak utíkají do nejbližší možné země, která jich má méně.
Cesta je to dlouhá. Vlak je na cestě k Užhorodu už šestnáct hodin.