Hlavní obsah

Obklíčením Vukovaru eskalovala válka v Chorvatsku

28. 8. 2021, 10:00

Vukovar na východě Chorvatska byl od 28. srpna 1991 obklíčen vojsky chorvatských Srbů a Jugoslávské lidové armády (JNA). Tím se naplno rozhořela válka v Chorvatsku, která si až do příměří v lednu 1992 vyžádala na 10 000 obětí.

Foto: Profimedia.cz

Boji zničený Vukovar

Článek

Boje však pokračovaly až do roku 1995, i když se ohnisko konfliktu přeneslo v roce 1992 do Bosny. Počet obětí války v Chorvatsku tak stoupl na 20 000, vyhnáno bylo přes 300 000 lidí, Chorvatů i Srbů. Vukovar, který se stal symbolem války, padl po 87 dnech, ani to však Srbům nezajistilo vítězství.

V Chorvatsku podobně jako v dalších jugoslávských republikách rostly po smrti Josipa Broze Tita v roce 1980 nacionalistické tendence, které se projevovaly i v rámci Svazu jugoslávských komunistů. Pád železné opony oslabil pozice jugoslávských komunistů a otevřel nacionalistům z jednotlivých svazových republik cestu k odchodu z federativní Jugoslávie.

Na začátku roku 1990 chorvatská a slovinská delegace na protest proti srbské snaze o utužení federace opustily sjezd Svazu jugoslávských komunistů. Chorvati chtěli nahradit federaci volnější konfederací, ve které by každá republika mohla vést vlastní politiku, což stranické vedení odmítalo. Svaz však současně ustoupil od ideje vedoucí úlohy strany, což umožnilo uspořádání prvních voleb po padesáti letech, jichž se mohlo zúčastnit více stran.

Dvoukolové chorvatské se konaly na přelomu dubna a května. Vyhrála je o nezávislost usilující Chorvatská demokratická unie. Prezidentem svazové republiky byl zvolen nacionalista Franjo Tudjman (Tuđman). Už samotné pořádní voleb vyvolalo protesty etnických Srbů v Chorvatsku, kteří se báli chorvatského nacionalismu.

Když nově zvolený chorvatský parlament změnil 25. července 1990 ústavu, přičemž odstranil nejen z názvu svazové republiky přídomek socialistická a z vlajky komunistické symboly, ale také se vrátil ke klasickému štítu s červenobílou šachovnicí, vzbouřili se chorvatští Srbové, protože červenobílou šachovnici používalo loutkové proněmecké ustašovské Chorvatsko. Srbové v půlce srpna vybudovali na několika místech barikády na silnicích, protože jim vadilo, že Chorvatsko mělo být definováno na národnostním základě a rozhodlo se vybudovat vlastní ozbrojené síly - Chorvatskou národní gardu (ZNG).

Foto: Profimedia.cz

Franjo Tudjman hovoří v OSN po přijetí Chorvatska do Spojených národů

Situace se vyhrotila, když 30. září Srbská národní rada vyhlásila právo Srbů na autonomii na svých historických územích. V říjnu 1990 několik obci okolo Kninu vyhlásilo Srbskou autonomní oblast kninská Krajina. Když se k nim připojily srbské obce ze severu Dalmácie a Lika, byla 21. prosince 1990 vyhlášena Srbská autonomní oblast Krajina (Srbská Krajina).

První boje

Napětí přerůstalo v ozbrojené střety, jako byl na počátku března 1991 konflikt u Pakrace a na jeho konci Plitvické krvavé Velikonoce, kde se chorvatské jednotky pokusily ovládnout oblast Plitvických jezer, jež byla pod kontrolou jednotek Srbské Krajiny, protože tudy vedla klíčová silnice. Na obou stranách byl jeden padlý, tehdy to na přídomek krvavý stačilo.

Foto: Profimedia.cz

Sbrský voják u tanku T-34/85 u Kninu

Střety pokračovaly od konce dubna, kdy jednotky Jugoslávské lidové armády pod velením Ratka Mladiče, jenž byl později odsouzen za válečné zločiny kvůli operacím v Bosně, a síly srbské Krajiny zahájily blokádu Chorvaty obývané obce Kijevo. Kvůli tomu propukly 6. května velké demonstrace proti Jugoslávské lidové armádě ve Splitu a o den později zablokovali demonstranti kolonu 80 tanků u Mostaru. Blokáda byla uvolněna, ale konflikt se šířil, v Borovu Selu ve Východní Slavonii u Vukovaru došlo 2. května k masakru 12 chorvatských policistů, kteří tam Srbům zabránili ve vztyčení jugoslávské vlajky.

Vyhlášení nezávislosti

Poté, co se 19. května 1991 v referendu vyslovilo pro nezávislost 93 procent voličů při 83procentní účasti (Srbové hlasování většinou bojkotovali), bylo jasné, že se odtržení je jen otázkou času. Chorvatsko a Slovinsko společně vyhlásily nezávislost 25. června 1991. Zatímco ve Slovinsku okamžitě zasáhla armáda, v Chorvatsku k dalšímu zvýšení napětí nedošlo.

Uklidnění však nepřinesla ani dohoda z Brioni ze 7. července, která ukončila desetidenní konflikt ve Slovinsku a zavázala Chorvatsku i Slovinsku odložit vyhlášení nezávislosti o tři měsíce. Zatímco odchod Slovinska proběhl už pokojně, když se postupně stáhly jednotky Jugoslávské národní armády (JNA), v Chorvatsku se na konci července opět rozhořely boje. Když v oblasti Banoviny chorvatská policie zřídila novou policejní stanici v Kozibrodu, jednotky srbské Krajiny podniky 26. a 27. července výpad, nesrbští obyvatelé Kozibrodu museli odejít a chorvatští policisté museli pod tlakem JNA opustit i Strugu, kde měli policejní stanici.

Uklidnění však nepřinesla ani dohoda z Brioni ze 7. července, která ukončila desetidenní konflikt ve Slovinsku a zavázala Chorvatsku i Slovinsku odložit vyhlášení nezávislosti o tři měsíce. Zatímco odchod Slovinska proběhl už pokojně, když se postupně stáhly jednotky Jugoslávské národní armády (JNA), v Chorvatsku se na konci července opět rozhořely boje. Když v oblasti Banoviny chorvatská policie zřídila novou policejní stanici v Kozibrodu, jednotky srbské Krajiny podniky 26. a 27. července výpad, nesrbští obyvatelé Kozibrodu museli odejít a chorvatští policisté museli pod tlakem JNA opustit i Strugu, kde měli policejní stanici.

Jak krutá bude válka v Chorvatsku, se ukázalo 1. srpna, kdy bylo ve vesnici Dalje zabito 20 chorvatských policistů, 15 příslušníků chorvatské národní gardy (ZNG) a čtyři civilisté z domobrany, kteří se snažili odrazit útok sil dalších srbských autonomních oblastí Východní Slavonie, Baranji a západní Syrmie, které podporovaly jednotky JNA. Část obětí byla zavražděna poté, co se vzdali.

Útok na Vukovar

Právě do Východní Slavonie se přeneslo v srpnu těžiště konfliktu. V oblasti působily radikální polovojenské skupiny obou stran, které se pokoušely oblast etnicky vyčistit. Hlavním cílem chorvatských Srbů se stal Vukovar, který chtěli přičlenit k Srby ovládanému území východní Slavonie. Jeho obsazení by navíc otevíralo cestu na Záhřeb.

Foto: Profimedia.cz

Boji zničený Vukovar

Boje se rozhořely 23. srpna, kdy bylo těžce ostřelováno předměstí Vukovaru Borovo Naselje a chorvatské jednotky sestřelily pomocí ručních protiletadlových řízených střel dvě bojová letadla Soko G-2 Galeb. Druhý den zahájila Jugoslávská lidová armáda útok na Vukovar, kdy použila nejen dělostřelectvo a tanky, ale také letadla a čluny na Dunaji. Od 25. srpna se stahovala smyčka kolem města, které bylo o tři později obklíčené. Vukovar chránilo jen 1800 příslušníků chorvatské národní gardy, jimž chyběly stejně jako jinde zbraně.

Boje o kasárna

Chorvatské vedení se proto rozhodlo zahájit v půlce září s útoky gardistů a policistů na kasárna JNA, přičemž využívalo toho, že ve federální armádě byli vojáci z celé Jugoslávie a mnozí neměli chuť si pálit prsty kvůli Srbům. Chorvaté většinou přepadali odlehlá malá stanoviště, ale útočili i na velké sklady.

Do 20. září ovládli 60 pozic armády včetně 15 kasáren a 11 skladů a další brzo následovaly. Když se 22. září vzdala posádka JNA ve Varaždinu, Chorvati tam získali 74 tanků T-55. Dalších 75 tanků se zmocnili, když se vzdala 29. září posádka v Bejlovaru, kde získali i čtyři mobilní raketomety Plamen a 77 bojových vozidle pěchoty M-80. Chorvatům se nakonec podařilo získat na 250 tanků, stovky kusů děl a minometů. Bitva o kasárna skončila poté, co došlo v listopadu 1991 k dohodě, že se federální armáda stáhne z Chorvatska a Chorvaté jí v tom nebudou bránit.

I ve Vukovaru byla obklíčena kasárna, ale dobýt se je nepodařilo, gardisté je jen obléhali. Navíc v reakci na útoky na kasárna zahájila jugoslávská armáda ofenzivu ve Východní Slavonii s cílem dostat se přes Vinkovci a Osijek k Záhřebu. Vukovar chtěla původně obejít, jenomže se obávala, že by odtamtud mohly být narušovány její zásobovací linie. Proto 20. září dobyla Šid, odkud se Chorvati stáhli do Vukovaru, přičemž 1. gardová mechanizovaná divize JNA prolomila obklíčení kasáren ve Vukovaru.

Vukovar se však Srbům dobýt nedařilo, Chorvaté zaminovali přístupové cesty a v ulicích nehrála roli převaha JNA v obrněné technice, která byla ve městě ničena zblízka pomocí RPG. Postupu také bránili odstřelovači. Mnozí vojáci JNA navíc nechtěli bojovat ve vnitrojugoslávské válce. JNA proto změnila taktiku, přešla k masivnímu ostřelování, kdy na město dopadalo denně až 12 000 granátů, celkem jich na Vukovar bylo do jeho pádu vypáleno na 700 000, pokud se započte i jeho okolí, dopadlo tam na 2,5 milionu granátů ráže 20 mm a větší.

Pád Vukovaru

Další ofenzíva na Vukovar byla zahájena 30. září poté, co byly jednotky JNA doplněné dobrovolníky ze srbských milicí, kteří byli často velmi brutální. Těm se hned 1. října povedlo dobýt vesnici Marinci a odříznout poslední cestu do města. Chorvatský protiútok z 13. října neuspěl, zastavila ho dělostřelecká palba.

Zásoby a munice pro obránce se proto shazovaly z obstarožních dvojplošníků Antonov An-2. Naopak jugoslávské letectvo při náletu zasáhlo 4. října nemocnici, bomba v operačním sále ale nevybuchla. Pomoci obyvatelům se pokusilo Evropské hospodářské společenství, ale během krátkého příměří vyhlášeného 12. října projel jen jeden konvoj s pomocí, jednotky JNA navíc příměří využily k dalšímu postupu.

Foto: Profimedia.cz

Kapitán jugoslávské armády Miroslav Radič poslouchá hlášení srbského dobrovolníka (vlevo)

Další ofenzívu vedenou zahájila jugoslávská armáda, jejíž předvoj tvořily polovojenské jednotky, 30. října. Používaly brutální taktiku, střílely přímo do domů, nebo jimi projížděly v tancích a obyvatele vyháněly slzným plynem a dýmovnicemi. Území pod chorvatskou kontrolou se zmenšovalo, 2. listopadu byl dobyt Lužac na cestě z Vukovaru do Borova Naselje. O den později následovalo vylodění od Lužace, takže se obránci museli stáhnout do Borova Naselje.

Jeho spojení s Vukovarem bylo přetnuto 13. listopadu. Pokus prorazit obklíčení neuspěl a 18. listopadu se vzdali poslední chorvatští vojáci ve Vukovaru. Obyvatelé ve městě, jehož každá budova byla poničená, trpěli hladem a zimou. Domy bez oken byly tak poškozené, že se v nich nedalo bydlet a nešlo je opravit. Přežívalo se ve sklepích a krytech. Obléhání si vyžádalo na 3000 obětí, asi dva tisíce na chorvatské straně, ovšem čísla se značně liší podle zdrojů.

Masakr zajatců na prasečí farmě

Po pádu Vukovaru pokračovaly etnické čistky, 20. listopadu bylo na nedalekém statku Ovčara povražděno asi 200 zajatců, především Chorvatů. Během poslední fáze operace slíbil monitorovací misi Evropského hospodářského společenství srbský generál major Andrija Rašeta, že umožní evakuaci osob z vukovarské nemocnice. JNA ale evakuační kolonu Mezinárodního výboru Červeného kříže do města nevpustila s tím, že je odveze sama. Místo, aby je převezla do Bosny, odvezli 20. listopadu je do kasáren na jihu Vukovaru. Odtamtud srbské polovojenské jednotky převezly na prasečí farmu Ovčara 261 lidí ve věku 16 až 72 let, především Chorvatů, ale také několik Srbů, bosenských muslimů, etnických Maďarů, jednoho Němce a jednoho Francouze. Ve skupině byla nejméně jedna žena. V táboře začali zajatce bít, nejméně dva ubili do západu slunce a pět dalších včetně Francouze bylo zastřeleno. Zbylé odvezli ke strži a do 22 hodiny byli všichni zabiti. Jednalo se o největší masakr chorvatské války.

Exhumace těl z hromadných hrobů mohla začít až po konci balkánských válek v roce 1995, nalezeny byly ostatky dvou set lidí. Za masakr byla stíhaná tzv. Vukovarská trojka, plukovník Veselin Šljivančanin, Mile Mrkšič a kapitán Miroslav Radić. V roce 2007 byli první dva odsouzeni na dvacet a deset let, ale Radić byl omilostněn.

Masakr na farmě Ovčara byl sice největší, ale ne jediný. Dva dny po oficiálním vyhlášení nezávislého Chorvatska zaútočily 10. října srbské polovojenské jednotky na Lovas ve Východní Slavonii, kde bylo do 18. října povražděno 70 chorvatských obyvatel, dalších 1341 obyvatel bylo vyhnáno, místní kostel byl vypálen a zničeno a vyrabováno bylo na 231 domů. V Erdutu ve stejné oblasti bylo mezi 10. listopadem 1991 a 3. červnem 1992 zavražděno 37 obyvatel. Další vraždy byly spáchány v Dalmácii, nejméně sto lidí bylo mezi 17. a 25. říjnem zabito v Gospiči a krátce po stažení jugoslávských vojáků ze Zadaru bylo mezi 18. a 19. listopadem zavražděno 62 chorvatských civilistů a pět policistů v nedaleké Škabrnji.

Další boje

Protože Slavonie byla hlavním bitevním polem, neboť přes ni vedla cesta na Záhřeb, čelil těžkému ostřelování i Osijek, který byl pod palbou od konce srpna 1991. Palba zesílila v říjnu a v listopadu, protože po pádu Vukovaru se Osijek stal dalším cílem. Postup se během ofenzívy zahájené 20. listopadu zastavil deset kilometrů jižně od Osijeku, na začátku prosince se k němu srbská vojska dostala na pět kilometrů, ale pak byla zahnána zpět. Bitva si vyžádala na 800 obětí, přičemž většina obyvatel odešla.

Foto: Profimedia.cz

Srbští Arkanovi Tygři u Osijeku v roce 1991

Obavy chorvatského vedení vyvolával i postup JNA podél Sávy v Západní Slavonii k Pakraci. Od konce října se tam Chovati snažili zatlačit srbské jednotky při operaci Orkan 91, když se jim podařilo 12. října dobýt i první velké město Lipik a část Pakrace. Vytčené cíle však nebyly splněny, protože se ofenzíva rychle zastavila a ovládnutá oblast byla malá. Před boji však uteklo na 20 000 chorvatských Srbů. I když prezident Franjo Tudjman musel kvůli tomu ofenzívu 26. prosince pod tlakem mezinárodního společenství odvolat, potichu pokračovala dál, až bylo ovládnuto 720 km čtverečních.

Foto: Profimedia.cz

Srbský odstřelovač u Kninu

Bojovalo se také na chorvatském pobřeží. V půlce září zahájily postup srbské jednotky z Kninu, operace zahájená 16. září měla původně uvolnit obklíčené posádky JNA a izolovat Dalmácii, ale pak se měl dobýt i Šibenik, Zadar a Split. Chorvaté se během šestidenní bitvy ubránili a ovládli šibenická kasárna i 15 lodí v přístavu.

Bitva o Zadar trvala do 5. října, jugoslávské síly se dostaly až na kraj města a přerušili silnici ze Zadaru do Záhřebu. Jejich další postup zastavilo vyhlášené příměří. Od 3. října byly postižené blokádou všechny chorvatské velké přístavy včetně Dubrovníku. Na ten zaútočily srbské jednotky od 1. října a do konce měsíce ovládly celou oblast mezi poloostrovy Pelješac a Prevlaka s výjimkou samotného Dubrovníku. Jeho ostřelování kulminovalo 6. prosince, vyvolalo však velký odpor ve světě, protože šlo o památku UNESCO. Město bylo obklíčené až do května 1992, kdy se srbské jednotky stáhly do Bosny.

Uznání Chorvatska

Tvrdé boje postupně získávaly sympatie Chorvatům, kteří vyhlásili nezávislost 8. října. Jeho uznání důrazně prosazoval už 4. září německý kancléř Helmut Kohl, ale proti byly Británie, Francie a Nizozemsko. Evropské hospodářské společenství se rozhodlo 10. října dva měsíce počkat, i když Berlín říkal, že kvůli válce by se to odkládat nemělo, a v prosinci rozhodlo, že to udělá 15. ledna. Island však nečekal a oznámil, že ho uzná 19. prosince. Týž den oznámilo stejný krok Německo následované Itálií a Švédskem.

Srby vedené federální vedení Jugoslávie si uvědomilo, že ztrácí podporu a 26. prosince oznámilo plány na novou menší Jugoslávii, která ale počítala s připojením Srby obývaných oblastí. To otevřelo cestu k šestiměsíčnímu příměří, jehož plán připravil zvláštní vyslanec OSN Cyrus Vance, které bylo uzavřeno 2. ledna 1992 v Sarajevu. Na příměří dozíraly síly OSN (UNPROFOR), v jejichž rámci působil i československý, a pak český prapor.

Válka v Bosně

Jugoslávské jednotky se na základě sarajevské dohody začaly stahovat z Chorvatska, a to i ze Srbské Krajiny, která v té době zabírala 13 913 kilometrů čtverečných, zbraně tam ovšem nechaly srbským milicím. Budoucnost Srbské Krajiny, která se 19. prosince přejmenovala na Republiku Srbská Krajina (RSK), se měla řešit později. Srbský vůdce Slobodan Miloševič garantoval při jednáních, že představitelé RSK plán přijmou, protože se mínil napřed soustředit na otázku budoucnosti Bosny a Hercegoviny. Přesun jugoslávských jednotek z Chorvatska do Bosny však vedl k dalšímu konfliktu, k ještě krvavější bosenské válce.

Boje však pokračovaly i v Chorvatsku, na přelomu jara a léta 1992 hlavně v oblasti Dubrovníku a Zadaru, šlo však jen o střety s jednotkami Republiky Srbská Krajina a ne JNA. Měly také menší rozsah. Tvrdší boje se rozhořely na počátku roku 1993, kdy zahájila chorvatská armáda operaci Maslenica s cílem zabezpečit oblast okolo Zadaru, Chorvaté sice postoupili, ale akce byla odsouzena Radou bezpečnosti OSN. V září 1993 byla podniknuta další operace s cílem zabránit ostřelování Gospiče srbskými jednotkami. Chorvaté se však dopustili při postupu válečných zločinů, když vyháněli srbské obyvatele. Při stahování se střetli se kanadskými vojáky sil OSN.

Chorvatsko využilo situace

Situace v Chorvatsku se přiostřila v roce 1995, když 31. března skočilo působení jednotek UNPROFOR a 1. května 1995 vypršelo čtyřměsíční příměří v Bosně. Chorvatská armáda využila 2. května situace, a zaútočila na pozice Srbů v Západní Slavonii, kterou při operaci Blesk dobyla. I když byl útok proveden v rozporu se všemi smlouvami, Záhřeb za to nikdo neodsoudil.

Foto: Profimedia.cz

Chorvatský prezident Franjo Tudjman s basketbalisty při oslavách dobytí Kninu

Chorvatsko také na základě dohody ze Splitu z 22. července 1995 přijalo žádost Bosny a Hercegoviny, aby vojensky podpořilo jednotky bosenských muslimů (Bosňáků) u Bihače. Na konci července spustilo v Bosně operaci Léto 95, která otevřela cestu dobytí Kninu. Byl to však jen první krok při radikálním řešení situace se separatistickými krajinskými Srby, 4. srpna chorvatská armáda zahájila operaci Bouře, jejímž cílem bylo nejen uvolnit sevření okolo bosenského Bihače, ale taky zcela ovládnout Republiku Srbská Krajina, což se chorvatským jednotkám za čtyři dny povedlo.

Šlo o největší pozemní bitvu v Evropě od konce druhé světové války, fronta byla dlouhá 630 km. Chorvatské jednotky při ní ovládly 10 400 kilometrů čtverečních. Srbské síly bez většího odporu ustoupily za území bosenské Republiky Srbské. Následovalo je asi 150 000 až 200 000 srbských uprchlíků.

Foto: Profimedia.cz

Chorvatský generál Ante Gotovina

Kvůli operace Bouře stanuli před Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) chorvatští generálové Ivan Čermak, Ante Gotovina a Mladen Markać, kteří byli obviněni z vyhnání Srbů z oblasti a jejich vraždění. Spolupachateli zločinného společní měli být prezident Franjo Tudjman, chorvatský ministr obrany Gojko Šušak a další dva generálové. Všichni spolupachatelé však umřeli před zahájením procesu. V dubnu 2011 byl osvobozen Čermak a odsouzení byli Gotovina a Markač. Ti ale byli zproštění obvinění při odvolacím řízení v listopadu 2012. Tento verdikt umocnil pocit Srbů, že se v Haagu neměřilo všem jedním metrem.

Mír

Boje v Chorvatsku i v Bosně ukončilo příměří, které vyjednal v roce 1995 americký diplomat Richard Holbrook a které vstoupilo v platnost 10. října. Válku ukončil 14. prosince podpis dohody z Daytonu, kde se jednání se účastnily srbská, chorvatská a bosensko- hercegovská delegace v čele s prezidenty Slobodanem Miloševičem, Franjem Tudjmanem a Alijou Izetbegovičem.

Foto: Profimedia.cz

Signatáři daytonské dohody srbský prezident Slobodan Milošević, bosenský prezident Alija Izetbegović a chorvatský prezident Franjo Tudjman s vyjednavačem Carlem Bildtem

Mír sice ukončil války v Bosně a Chorvatsku, ale postupně se eskalovala situace v Kosovu, kvůli které bylo zahájeno 24. března 1999 dvouměsíční bombardování Jugoslávie.

Reklama

Výběr článků