Nemocná Oksana dostávala své blízké měsíc do Česka

Společné setkání má Oksana pořád ještě před očima. „Vyrazila jsem za maminkou a synem do Polska, kam po složité a dlouhé cestě dojeli. Když jsem je mohla obejmout, byla jsem nepopsatelně šťastná,“ rozpláče se 39letá žena.

K rozhovoru pro Právo se dlouho odhodlávala, těžko se jí o situaci mluví. Vše jí ještě ztěžuje to, že jako onkologická pacientka podstupuje chemoterapie. „Jakmile vypukla válka, chtěla jsem odjet na Ukrajinu a zachránit svoje nejbližší. Několikrát už jsem byla připravená vyrazit, ale maminka mi to vždycky zakázala. Hádaly jsme se po telefonu. Řekla, že o mě nechce přijít a pokusí se z Melitopolu za každou cenu dostat,“ líčí.

Babička s vnukem se tři týdny schovávali ve sklepě pod panelovým domem. Žena dolů snesla zásoby jídla i přikrývky. V úkrytu s nimi byla ještě příbuzná s malým dítětem. „Prožívala jsem neskutečnou hrůzu, jestli přežijí. Spojení vypadávalo, neměla jsem od nich třeba tři dny žádné zprávy,“ vypráví Oksana.

Její matka nakonec sehnala ukrajinské dobrovolníky, kterým zaplatila, aby je z města odvezli. „Ti už nechtěli místní lidi doprovázet. Dala jim velké peníze, aby riskovali,“ říká. Dvojice zamířila z Melitopolu do Záporoží.

„Auto kličkovalo mezi cestami, které jsou zaminované, kolem se střílelo. Pak pokračovali na hranice až do Polska. Po šesti dnech jsme se všichni shledali,“ doplňuje Oksana.

Do rodné země se zřejmě jen tak nevrátí. „O bydlení jsme asi už přišli. Ve městě zůstala část rodiny, ta bohužel nemůže utéct. Od nich máme zprávy. Je to těžké. Zvlášť když někteří příbuzní z Ruska, Běloruska, a dokonce i někteří známí v Česku válku zpochybňují nebo zlehčují,“ přiznává žena.

Sílu jí dodávají především syn a maminka. „Musím se o ně postarat. Chodím do zaměstnání, kromě toho už dva roky bojuji s onkologickým onemocněním. Moc si přeji, aby léčba zabrala,“ uzavírá.