Dilema zemědělců: na pole, nebo do boje?

Farmář Mykola otevře velká železná vrata sila a ukáže na obrovské hromady. Tady, někde na venkově u města Dněpr, leží miliony slunečnicových semen a kukuřičných zrn. Přesné místo musí zůstat utajeno, upozorňuje Mykola reportérku televize ARD.

Velkou farmu vlastní už řadu let. Nyní se však obává, že by Rusové mohli na jeho silo za­útočit raketami. Na farmě se nachází více než 2500 tun z poslední sklizně, kterou letos nemohl prodat kvůli válce.

„Jindy by tento sklad teď na jaře zel úplně prázdnotou. Válka však zablokovala námořní cesty a zcela zničila přístav Mykolajiv. My zemědělci máme velké potíže s vývozem našich produktů,“ vysvětluje.

Obvykle prodává 80 procent úrody do zahraničí za dobré ceny. Peníze pak použije na nákup hnojiv a pohonných hmot na další sezonu. Letos se musel spolehnout na své úspory. Jeho zaměstnanci tak nyní mohou hnojit pole s ječmenem.

Majitel farmy nechává v dlaních protékat zrna kukuřice, která chtěl už dlouho prodat. Doufá, že Evropa najde způsob, jak námořní trasy znovu otevřít. Vlakem by se úrody do zahraničí mohlo přepravit deset­krát méně. „Mít zboží a nemít možnost dodávat ho do jiných zemí, to opravdu bolí,“ přiznává s povzdechem.

Mykola se musí obejít bez některých svých zaměstnanců: odešli bojovat. Nový ukrajinský zákon však stanoví, že na vojnu musí jít jen tolik zaměstnanců, kolik jich firmy zvládnou uvolnit, aniž by ohrožovaly vlastní provoz.

Kupříkladu Viktor zůstal, jeho bratr odešel na frontu. Viktor stále jezdí s traktorem po polích a hnojí je. „Z našeho ječmene se vyrábí chléb, který moje země potřebuje,“ poznamenává.

Pokud by válka zasáhla i jeho vesnici, Viktor by se také chopil zbraně. Už patří do skupiny strážců, která v noci hlídkuje v ulicích vesnice. „Kdyby mě ukrajinská armáda kontaktovala, okamžitě bych to přijal – bez váhání,“ uzavírá.