Hlavní obsah

S dozimetrem na kapse aneb Za radioaktivním odpadem v dole Richard

Novinky, Lenka Hloušková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

„Přilbu nasadit. Dozimetr na kapsu pláště. Dýchací přístroj přes rameno,“ opakuji si postup při oblékání v šatně u dolu Richard na Litoměřicku. Ještě, než do něj vstoupím, zkontroluji si radiaci, která mě na Zemi obklopuje. Za pár minut se ocitnu pod úrovní terénu, v prostorách, kam se od roku 1964 vozí radioaktivní odpad.

Foto: Jan Handrejch, Právo

O bezpečnost v podzemí se starají lidé ze SÚRAO, Správy úložišť radioaktivních odpadů.

Článek

Vchod do podzemí střeží soška svaté Barbory, tradiční ochránkyně horníků. V 19. století se tu těžil vápenec, následně prostory zabrali nacisté, již z nich udělali tajnou zbrojní továrnu.

Chodby pro ni kopali či rozšiřovali vězni, včetně těch terezínských, v nelidských podmínkách od jara 1944 do konce 2. světové války. Celkový rozsah původního areálu není dodnes plně zmapován.

Na skládky? Ne!

„My využíváme jen zlomek z dřívějších prostor, konkrétně jeho část Richard II,“ říká mi Martina Máčelová ze Správy úložišť radioaktivního odpadu (SÚRAO). Právě ona má chod zdejšího místa – o rozloze okolo 16 hektarů a celkovém objemu využívaných důlních prostor přes 19 tisíc metrů krychlových – na starosti. Jsou určeny pro bezpečné ukládání, k likvidaci nízko a středně aktivního radioaktivního odpadu.

Napěchovaný v sudech jej sem přivážejí kamióny několikrát ročně, za tu dobu jich v podzemí na Litoměřicku skončí kolem čtyř set. Na běžnou skládku se jejich obsah podle zákona ukládat nesmí. Způsobil by nedovolené ozáření člověka a jeho životního prostředí.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Vchod do podzemí střeží svatá Barbora.

„Nejčastěji jde o odpad z nemocnic, výzkumu, průmyslu. Tedy o předměty obsahující určité radionuklidy: typu cesium, americium, o nichž asi každý z nás někdy slyšel. Konkrétně pak jde například o rukavice, jehly, buničitou vatu, laboratorní sklo, nejrůznější obaly, dekontaminační roztoky, kontaminovanou suť či plasty...,“ pokračuje Máčelová s tím, že u nich končí také zářiče používané výrobci nápojů ke zjišťování, zda jejich plechovky mají tu správnou míru.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Maketa ukazuje, jak se odpad do sudů ukládá.

„Na lince mají v plničce malinký zářič a detektor, který hladinu tekutiny hlídá tak, aby jí bylo v každém obalu správně,“ vysvětlí mi. Doplní, že ve zdravotnictví patří k větším producentům odpadu, jenž se v Richardovi ukládá, mimo jiné transfúzní stanice nebo oddělení využívající k léčbě pacientů radiofarmaka.

V betonu a v sudech

Potřeba bezpečně ukládat zmíněné odpady pod zem u nás souvisela s rozvojem jaderných technologií v 50. letech. Nejdříve končil na Berounsku, ovšem záhy se jako vhodnější prostředí pro něj ukázalo vápencové podloží v dole Richard.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Martina Máčelová u plánů dolu Richard. Úložiště je plné jen ve fialově vybarvených částech.

Do střeženého areálu se materiál dnes dostává v sudech od firem, které mají povolení Státního úřadu pro jadernou bezpečnost vytvářet – jak se odborně říká – „odpad ve formě vhodné k uložení“. Jde obvykle o dvěstělitrové sudy, uvnitř nichž jsou ty stolitrové s radioaktivním materiálem v pevném skupenství. Než dorazí do Richarda, jinde je zalijí betonem. Pro zvýšení odolnosti proti vlhkosti jsou navíc pozinkované, natřené antikorozním přípravkem. Nechybí na nich ani nápisy obsahující mimo jiné informace o váze, původu...

Foto: Jan Handrejch, Právo

Každý ze sudů musí být přesně popsaný. Z údajů vyčte pověřená osoba mimo jiné původ odpadu či váhu sudu.

To, aby údaje seděly, se přitom před uložením pod zem znovu kontroluje. Každý sud má tak vysvědčení, průvodní list, který SÚRAO dostává před příjezdem zásilky. „Obsah radionuklidů, hmotnost a další vlastnosti sudu jsou přesně stanoveny limity a podmínkami... Tím je právě zajištěna ta bezpečnost na dlouhou dobu a bezpečnost obsluhy při manipulaci. Za to, že nám sud přivezou, firmy platí,“ vyjmenovává další nezbytnosti Máčelová.

Obce neprodělávají

Za každý sud platí jeho odesilatel přes třicet tři tisíc korun, ovšem ani tato, pro laika zdánlivě vysoká částka, náklady na jeho uložení pod zem nepokryje. Výdaje na ukládání radioaktivního odpadu navyšují totiž i zákonem dané poplatky obcím, na jejichž území úložiště jsou.

Foto: Jan Handrejch, Právo

V současnosti probíhá rekonstrukce úložiště. Až bude hotová, prostory se v určených dnech otevřou i veřejnosti. Podobné prohlídky probíhaly již v minulosti. Je o ně velký zájem.

„Litoměřicím takto za Richarda jdou ročně čtyři milióny korun, a to není konečná částka. Dostávají ještě další peníze, a to za každý uložený metr krychlový odpadu za rok,“ upřesňuje Máčelová.

V tu chvíli už stojíme v šatně, oblékáme se do šedivých plášťů s nápisem SÚRAO na zádech, nasazujeme si helmy, na kapsu připevňujeme dozimetry... Z převlékárny je to k nenápadné bráně otevírající a zavírající vchod do úložiště jen pár desítek metrů. „Normálně je tady hodně čisto, klidně tu můžete chodit v lodičkách, ani se nezašpiníte,“ říká mi po zaklapnutí plechových vrat vedoucích do dolu moje průvodkyně.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Zdejší chodby kopali v nelidských podmínkách za 2. světové války také vězni. Mnozí z nich v podzemí zemřeli.

Naráží tím na fakt, že zdejší podzemí právě procházejí rozsáhlou rekonstrukcí a místy tu na zemi leží prach. Uvolňuje se při stavebním zpevňování stropů a stěn v dosud nevyužívaných komorách. Probíhající úpravy mají za cíl zastavit přirozené zvětrávání vápence, jeho drolení do míst, do nichž se jednou budou ukládat sudy.

Největší dodavatel? Řež

„Dáváme do stropů svorníky, které prošívají horninu, drží její vrstvy při sobě. Přidáváme na ně také zpevňující kari sítě, vše ještě betonujeme,“ vypočítává rozsah stavebních prací Máčelová a dodává: „Úpravou dílčích komor zvyšujeme i kapacitu úložiště. Nerozšiřujeme ho, ale ze starých chodeb budujeme nové ukládací komory s vhodným profilem. Jednoduše řečeno, snažíme se, aby na sebe sudy dobře pasovaly a byly uloženy bezpečně.“

Foto: Jan Handrejch, Právo

Dozimetr ukazuje míru radiace před jedním ze sudů uložených do komory.

Vzápětí se pustí do vyjasnění, co se stane po převzetí sudů pracovníky SÚRAO. „Po ověření všech náležitostí putuje na vysokozdvižném vozíku do podzemí. Tam je uložen do regulérní ukládací komory. Klademe naležato jeden na druhý. Když je komora plná, uzavře se a volné prostory mezi sudy se seshora zalijí betonem,“ popíše mi vysoce odborný postup v co nejjednodušší verzi.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Martina Máčelová stojí před jednou z již uzavřených komor, kde je speciální materiál uskladněn.

Při prohlídce podzemí dostávám také důkladnou přednášku o tom, co se tu (ne)může uložit. Rozhodně tady nečekejte vyhořelé jaderné palivo z jaderných elektráren. Na Litoměřicku opravdu končívá odpad z nemocnic, z vědeckého výzkumu. „Hlavním našim dodavatelem je Ústav jaderného výzkumu Řež, který materiál předem ještě třídí,“ vysvětluje Máčelová.

Dozimetry na plotě

V praxi to vypadá tak, že nejdříve do Řeže pošle pracoviště – s povolením s technologií využívající radioaktivní látku pracovat – již skutečně hodně protříděný odpad, a to podle jeho radioaktivity.

„K nám jde jen to, co se nedá dále jakkoli využít... Jeden k nám dodaný sud pak může vážit maximálně šest set kilo,“ doplní s tím, že pod zem je možné uložit i nestandardní velikost, což je ale dražší. Sud v tomhle případě nahradí kovová bedna. Přesnou částku, kolik za ni dodavatel zaplatí, určuje posléze ceník, který stanovila svým rozhodnutím vláda.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Sudy se ukládají jeden na druhý. Komora se uzavírá teprve tehdy, když je plná.

Ať už je materiál uložen v jakémkoli tvaru, platí pro něj stejná přísná bezpečnostní pravidla. A aby fungovalo vše tak, jak má, sledují litoměřický areál SÚRAO nejen lidé, ale také nejmodernější technologie. Zdejší hladinu radioaktivity třeba hlídají dozimetry umístěné na plotech. V pravidelných intervalech zjišťují, zda zezdola nevychází nežádoucí záření gama.

„Pro tyto účely máme i několik vrtů, z nichž odebíráme vodu. Tu bereme rovněž z okolí: z Labe, z jedné studně, z nedaleké čističky odpadních vod. Analyzujeme ji na přítomnost radionuklidů,“ líčí Máčelová. Doplní, že v žádném podobném vzorku se nikdy nenašla ani stopa podobného znečištění.

Přístroje nelžou

Za pravdu, že je úložiště super bezpečné, jí dává i jiná skutečnost. Nachází se v chráněné přírodní rezervaci České středohoří vyhlášené rostlinnou a živočišnou rozmanitostí. Také proto proti němu místní v drtivé většině neprotestují, dávno si na něj za desetiletí i zvykli. Ostatně stojí téměř osamoceně v kopci, v jeho bezprostředním okolí nejsou skoro žádné domy.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Vstup do podzemí provází přísná bezpečnostní opatření. Na snímku zařízení kontrolující radiaci.

V současnosti je v dole Richard prostor určený SÚJB (Státní úřad pro jadernou bezpečnost - pozn. red.) pro úložiště plný z více než osmdesáti procent. Rozšířit jej může další rekonstrukce. Sudy se speciálním odpadem se tak sem budou vozit ještě dlouhé roky, až do doby, kdy v Česku vznikne centrální uložiště radioaktivního odpadu, tzv. hlubinné úložiště.

„Část veřejnosti proti němu protestuje. Kdo ví, kdy se začne stavět, kdy se zprovozní,“ uvědomuje si Máčelová. Poslední slova padají opět u zařízení měřícího dávku z ozáření za dobu pobytu v podzemí. Údaj na dozimetru ukazuje, že ve vápencových chodbách jsou hodnoty radioaktivity nižší než ty původně naměřené, tedy na Zemi ještě v šatně.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Přístroje nelžou. Ostatně míra radiace tzv. na zemi je v Česku často vyšší než pod ní.

„Dozimetr nelže,“ směje se má průvodkyně. Potvrdí mi tím známý fakt, že přirozená míra radioaktivity u nás je oproti okolním státům poměrně vysoká. Může za to nejen geologické podloží republiky, ale také stavby, které nás často po staletí obklopují. Konkrétně materiál, z něhož je naši předci kdysi stavěli... Ovšem to už je úplně jiný příběh.

Anketa

Vznik centrálního úložiště provází vyostřená debata. Vadilo by vám jej mít v blízkosti vašeho bydliště?
Rozhodně ano
18,5 %
Ano, ale vyslechl/a bych si podmínky jeho vzniku a fungování
3 %
Rozhodl/a bych se až podle informací, které bych dostal/a, případně si vyhledal/a
15,8 %
Ne
60,1 %
Bylo by mi to jedno
2,6 %
HLASOVÁNÍ SKONČILO: Celkem hlasovalo 1355 čtenářů.

Historie ukládání jaderného odpadu v ČSR, respektive ČSSR, posléze ČR

  • 1959 zprovozněno úložiště Hostim u Berouna, v bývalém lomu Alkazar
  • 1964 zprovoznění úložiště Richard v Litoměřicích, část nahrazuje Hostim
  • 1974 vzniká úložiště Bratrství v Jáchymově
  • JE Dukovany (otevřeno 1985) a JE Temelín (kolaudace listopad 2006) mají mezisklady ve svém areálu.
  • Správa úložišť radioaktivního odpadu (SÚRAO) vzniká v červnu 1997, od roku 2001 je organizační složkou státu. Jeho chod je placen z prostředků jaderného účtu, kam ze zákona přispívají původci radioaktivních odpadů.
  • Hledání nových lokalit pro hlubinné úložiště se mělo do konce roku 2020 zúžit na čtyři vytipovaná místa z původně posuzovaných devíti. Ovšem, zda se tak stane, se zatím neví.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám