Zapomenutý návrh Nové scény. Plán se zrcadlovou stěnou překazila autonehoda slavného architekta

Diskuze o nové přístavbě se poprvé objevila už před více než sto lety a byla reakcí na stále se rozrůstající provoz Národního divadla. Bylo třeba vybudovat nové zázemí pro herce, administrativu a techniku, a to nejlépe v těsné blízkosti historické budovy. Tenkrát však veškeré ideje zablokovalo uspořádání budov na Národní třídě. Na místě, na kterém dnes stojí Nová scéna, totiž v první polovině minulého století stály Kaurovy (Chourovy) empírové domy.

Diskuse o dostavbě a celkové modernizaci divadla se tak znovu objevila až v roce 1959, kdy se tyto domy ocitly v dezolátním stavu a musely být strženy. Divadlu tak svitla nová naděje a byl podán oficiální podnět k vyhlášení soutěže.

Prostorové řešení v těsné blízkosti jedné z největších pražských dominant představovalo obrovskou architektonickou výzvu. Není tak divu, že první dvě soutěže řešení nepřinesly. Teprve až třetí v roce 1964 byla úspěšná. Porota v ní zvolila návrh uznávaného architekta Bohuslava Fuchse. Byl sebevědomý, stejně jako jeho autor, kterému byla na konci 40. let dokonce nabídnuta profesura na Cambridgeské univerzitě. Řada jeho slavných staveb stojí v Brně. Pro soudruhy byl ale trnem v oku.

Nová scéna měla s historickou budovou vstoupit do sebevědomého dialogu. Respektovat dominantu, ale přinést moderní a současný výraz. Dominantním prvkem se měla stát monumentální prosklená stěna – živá, proměnlivá, odrážející oblohu, městský ruch i samotnou „zlatou kapličku“.

Návrh také počítal s odhalením východní fasády historické budovy a vytvořením volného prostoru uvnitř vnitrobloku určeného k setkávání i venkovním kulturním akcím. Ostatně této vize se přidržel i pozdější plán, jen s tím rozdílem, že ponechal náměstíčko v úrovni vozovky. Fuchsův původní návrh přitom počítal s jeho zanořením pod úroveň terénu, čímž by vznikla pomyslná oáza klidu, izolovaná od ruchu projíždějících aut a tramvají.

Realizaci této citlivě pojaté vize však překazila architektova smrt v roce 1972. Bohuslav Fuchs podlehl četným vnitřním poraněním, způsobeným při vážné autonehodě. Autorská práva na návrh poté přešla na Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů.

Jak čas běžel a pobočná stavba Národního divadla stále nebyla na světě, bylo třeba se znovu zamyslet nad technickými potřebami této scény. Fuchsův návrh tomuto novému požadavku už přirozeně nevyhovoval, a tak byly k původnímu návrhu přiobjednány ještě další doplňkové budovy.

Pod dohledem architekta Pavla Kupky měly na volném prostranství vzniknout celkem tři objekty: provozní divadelní dům, restaurace a ze strany Národní třídy budova se společenským sálem. Z těchto tří byly realizovány pouze dvě a Kupkovi už z ideových důvodů nebylo dovoleno pokračovat.

Chybějící Novou scénu určenou primárně pro soubor Laterny Magiky měl dokončit scénograf Josef Svoboda společně s architektem Zdeňkem Kunou. Právě Svoboda, jakožto otec zakladatel Laterny Magiky, měl být tím nejpovolanějším, kdo vytvoří funkční budovu určenou k divadelnímu provozu. Vyhráli soutěž, ale jejich řešení vyžadovalo delší čas.

Komunisté trvali na slavnostním otevření nového prostoru u příležitosti 100. výročí znovuotevření Národního divadla v roce 1983. Projekt tak nakonec narychlo dokončoval Karel Prager, který sice skončil v soutěži až za Svobodou, ale přislíbil dokončení ve stanoveném termínu.

Místo moderního, citlivého přístupu, který ztělesňovala nikdy nerealizovaná Fuchsova zrcadlová vize, dostala Národní třída Pragerovu „skleněnou kostku“ – provokativní, nepřehlédnutelnou, zkrátka pravý opak své starší novorenesanční sousedky. Možná právě proto je Nová scéna i dnes středobodem úvah mladých architektů, kteří se jí znovu a znovu pokoušejí vtisknout nový, současný výraz.

Na původní návrhy, které jsme za pomoci umělé inteligence přivedli k životu, se můžete podívat v úvodním videu.