Unikátní stavba mohla dominovat Brnu. High-tech centrum předběhlo svou dobu

Architektonická studie Kongresového a koncertního centra byla první vizualizací víceúčelového sálu, který měl vzniknout jižně od hlavního vlakového nádraží. Jeho cílem bylo zažehnout jiskru kulturního a společenského života v méně frekventované části města.

Plánovaná budova měla nést oficiální název Dům pracujících. Jejím zadavatelem byl v roce 1984 Národní výbor města Brna. Ten žádal o prostory, v nichž by se do budoucna měla zabydlet místní filharmonie, ale zároveň by díky velkokapacitním sálům sloužily i k pořádání masových stranických akcí a sjezdů.

Už na základě prvních architektových skic bylo zřejmé, že se tento „Dům pracujících“ bude zásadním způsobem lišit od jiných svých protějšků budovaných ve stylu „tradičního komunistického“ slohu. Uhlíř přinesl moderní návrh sebevědomé a vizuálně působivé stavby propojené s hlavním nádražím velkou nadzemní promenádou.

Tvarem střechy i barevností totiž dva hlavní sály připomínaly napnuté plachty cirkusového stanu a měly tak být dobře vidět ze všech světových stran. Centrum pak mělo být snadno přístupné pro všechny, ať už byste přišli pěšky, nebo přijeli autem. Architekt totiž v návrhu neopomenul ani kryté patrové parkoviště.

Při tvorbě návrhu se Uhlíř nechal inspirovat západní architekturou ve stylu high-tech, který se začal prosazovat koncem 60. let a stavěl na využití moderních technologií, ocelových konstrukcí a velkých skleněných ploch.

Výsledkem neměl být pouze jeden sál, ale celý promyšlený komplex budov, který měl jako by vyrůstat z parku a fungovat v harmonii s okolní zelení. Kolem budovy měla vyrůstat zeleň, která by vytvořila klidnou oázu s vodními prvky i místy pro odpočinek a setkávání. Tedy přesně to, po čem tato část města do dnešních dnů volá.

Kromě hlavní haly pro 1500 diváků, která ukrývala hned dvě posuvná hlediště, kterými šlo podle aktuální potřeby manipulovat, pak Uhlíř umístil do prostoru i další menší sály pro skromnější produkce. Ve hlavní vztyčené věži pak navrhl prosklenou panoramatickou kavárnu s restaurací. Představte si jen, jak zde popíjíte kávu a otevírá se vám pohled na centrum, Katedrálu svatých Petra a Pavla i Špilberk na kopci.

Není divu, že takhle komplexní vize členy národního výboru zaskočila. Politická moc v polovině osmdesátých let už sice nestála v cestě pokrokovější architektuře, dobový tisk ovšem poukazoval na nebývale vysokou sumu, kterou by si realizace projektu vyžádala: „Jestli se podaří zařadit výstavbu Domu pracujících do investičního plánu na osmou pětiletku, jsou už vyčíslené přibližné celkové náklady 285 mil. 570 tisíc korun.“

Původní představa zadavatelů byla o dost skromnější, což vyvolalo obavu nejen o finanční stránku věci, ale i pochybnost, zda nákladný projekt nalezne v budoucnosti své využití. Vedení tehdejší filharmonie totiž dávalo přednost prostoru přímo v centrální části města a obávalo se, že vzhledem k plánované lokalitě za nádražím nebude zájem diváků tak velký.

Tyto důvody bezesporu sehrály svou roli při rozhodování. Možná ale jen tehdejší doba nebyla na stavbu v high-tech stylu ještě připravena. Ostatně Uhlířovy pozdější již realizované návrhy patří mezi ty vůbec nejzajímavější v Brně. Z těch nejuznávanějších můžeme jmenovat areál brněnských plynáren, který získal celou řadu domácích i mezinárodních ocenění, včetně prestižního titulu Stavba roku České republiky. Nebo Univerzitní kampus Bohunice.

Slibný projekt Kongresového a koncertního centra, který by jistě v současnosti našel své zastánce, zůstal pouze ve fázi architektonické studie. Návrh přitom mohl městu přinést nejen výraznou architekturu, ale vyřešit i problém s chybějící koncertní síní.