Brána do nové Prahy, která se nikdy neotevřela

Průkop letenským svahem, který měl spojit centrum se severními částmi Prahy. Odvážný návrh dodnes zůstává jednou z největších nerealizovaných vizí pražského urbanismu.

Praze na konci 19. století chyběla efektivní spojnice centra se severními částmi města – Bubenčí, Letnou a Holešovicemi. Tehdejší Chotkova serpentina, stoupající z Malostranské nahoru na Hradčany, byla totiž jedinou a absolutně nepostačující cestou do dosud neoživených oblastí. V této stále více alarmující věci bylo třeba urychleně konat: „Nalézti prostředek spojovací, který by části dnes odloučené co nejúžeji spojil.“

Ruku v ruce s těmito úvahami přišlo i první možné východisko. S plánovanou asanací staré Prahy byl navržen široký reprezentativní bulvár táhnoucí se ze Staroměstského náměstí, Mikulášskou třídou (dnešní Pařížská) až k nábřeží. V té době se na scéně objevuje, tehdy již renomovaný a uznávaný, architekt Jan Koula, pro něhož se vize brány do „nové Prahy“ stane dlouhodobým úsilím v jeho kariéře.

Proto v roce 1897 předkládá městské radě návrh, kde zdůrazňuje potřebu prodloužení asanačního bulváru přes plánovaný, později Čechův most, až dál na Letnou.

Původní myšlenky před Koulou sice počítaly s realizací dalšího pražského mostu, na druhém břehu Vltavy se ale zastavily. Koula tuto vizi prohloubil, a to přímo doslova. Rozhodl se jít skrz letenskou stráň a vybudovat průkop přímo kolosálních rozměrů, a tím tak jednou provždy, nejkratší cestou, spojit pražské centrum se severním městem.

Vstup do „nového světa“ měla uvozovat obrovská zdobená brána, skrze níž by dalekozraký divák mohl ze Staroměstského náměstí dohlédnout po přímé linii až na Letnou. Na pláni za ní měla vyrůst moderní čtvrť s místem pro zásadní městské instituce, vilové domy a dvěma velkými kruhovými objezdy, které by rozváděly pražskou dopravu do všech směrů. Tímto svěžím návrhem chtěl především probudit život v méně zastavěných částech hlavního města.

Koulův projekt ocenila nejen komise, ale i veřejnost. Mělo jít, co do rozměrů, o jednu z největších staveb, které Praha té doby zažila. Velkolepý záměr ale narazil na finanční stránku věci, přes kterou se nedokázal překlenout. A nenašel se ani žádný soukromník, který by do této akce hodlal vložit své finance. Monstrózní vize tedy zůstala na prahu nového století bez investora. Její život tím ale neskončil.

Do první světové války bylo vypsáno nespočet architektonických soutěží, které nově braly v úvahu i druhý aspekt. Už nešlo jen o propojení městských částí, ale o obrovský potenciál, jaký skýtala letenská pláň.

Tehdejší doba byla nakloněna architektuře demonstrující národní identitu a hrdost. Z původního Koulova záměru na postavení vilek tak sešlo a nastoupila vidina okázalých budov, které měly mít pro Prahu stěžejní význam. Národní muzeum, Galerie českého umění, univerzitní kampus České vysoké školy technické, Státní opera, Technické muzeum, objekt pro umístění Muchovy Epopeje nebo sportovní stadion pro sokolské slety.

Ačkoliv nebylo pochyb, že cesta skrz Letenský svah má vzniknout, všechny další Koulovy návrhy a projekty jeho kolegů čekal stejný osud. Veškeré plánování nakonec přerušila první světová válka a nová republika přinesla i novou Prahu. Město pulzující dopravním ruchem.

Severojižní cesta, která by nově učinila ze Staroměstského náměstí palčivý dopravní uzel, už se nezdála být tím správným řešením. A tak Koulův původní návrh průkopu na břehu Vltavy radnice opustila. V roce 1953 pak tuto ideu definitivně pohřbila stavba Letenského tunelu o pár stovek metrů dál u Štefánikova mostu.

Další historii tohoto místa, které mělo perspektivu stát se hlavní tepnou a výkladní skříní města, už dobře známe. S trochou nadsázky můžeme říci, že Letná je letitým prokletím a pomníčkem architektů. Za zmínku v rámci našeho cyklu o nerealizovaných stavbách určitě stojí i nikdy neuskutečněný návrh „chobotnice“ – Národní knihovny Jana Kaplického.

Letná se tak zařazuje mezi místa, kde se architektonické ambice opakovaně rozpustily v čase a nedostatku financí, zatímco prostor převzaly jiné formy veřejného projevu.