Megalomanské plány komunistů ve Zlíně. Podívejte se, jak mohlo vypadat centrum města

Přenesme se na počátek padesátých let, kdy Baťova metropole už nese jméno prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Změna názvu má však být pouhým začátkem plánovaných architektonických změn, které mají nadobro odříznout Zlín od jeho slavné meziválečné éry.

Stranické zadání v rámci vypsané architektonické soutěže na proměnu městského centra bylo více než výmluvné: „Když už nelze stávající budovy, charakteristické svou drtivostí, bombastikou a chladem, rovnou zbourat, je třeba se dosud výtvarně syrového základu zlínské architektury umělecky zmocnit a dát jejím formám nové výrazné a jemné znění.“

„Jemným“ zněním byly myšleny stranické budovy, monumentální sousoší dělníků a nezbytné věžičky.

Vypsaná soutěž vybízela lokální architekty k nalezení řešení, v rámci kterého by se tento nenáviděný symbol kapitalistického úspěchu stal přehlédnutelným. Zdaleka ne všichni tito architekti ale byli v souladu s novým režimem.

Někteří z nich byli dokonce čelními zastánci funkcionalistického stylu, který teď měli zašlapat do země. Výzva k nalezení řešení ne pouze jedné budovy, ale rovnou celého nového centra, byla však velmi lákavá.

V roce 1952 byly osloveny čtyři kolektivy architektů, které se ve většině pustily do návrhů razantních úprav v samém středu města. Záměrem bylo odvézt stěžejní pozornost od hlavního symbolu meziválečného Zlína, náměstí Práce. To do té doby platilo za hlavní tepnu městského ruchu, i když nedokončenou.

Srdce města mělo být násilně přesunuto o kus dál a z náměstí se měl stát rušný dopravní uzel. Jeho původní funkce měla být úplně potlačena a Baťovský odkaz mezi stovkami projíždějících aut časem zapomenut.

Nové ideové ohnisko architekti Rozhon, Staša a Zikmund přesunuli na dnešní náměstí T. G. Masaryka a do jeho středu umístili sochu Klementa Gottwalda. Zde měl vzniknout parčík určený pro setkávání.

Pokud by se v něm člověk usadil na lavičku, ze všech směrů by ho obklopovaly stranické budovy, neochvějné symboly ideologické moci. Zřejmě nejdominantnější stavbou, v dnešním Parku Komenského, měl být Krajský národní výbor. Okázalá úřední budova s atypickým půdorysem, které dominovala vysoká centrální věž se sousoším vyzdvihujícím pracující lid.

Nové objekty KSČ měly být z většiny korunovány zdobnými věžičkami, které byly na hony vzdálené strohému a čistému zlínskému funkcionalismu. Symbolem totálního pokoření a uchvácení slavného podnikatelského města měla být věžička, kterou architekti umístili přímo na skleněnou střechu Baťova památníku.

Obchodní dům Baťova dvorního architekta Gahura měl být z kompozičních důvodů připraven o tři svá patra, aby na sebe nestrhával přílišnou pozornost. Karfíkova jedenadvacítka měla naopak zůstat bez úhony.

Další skupiny architektů uvažovaly podobně, přičemž všichni shodně vyzdvihovali majestátnost budovy Krajského národního výboru.

Původně velkolepé plány zůstaly z různých důvodů jen na papíře. Zemřel Stalin i Gottwald, socialistický realismus uvadal a původní nadšení postupně opadlo.

Při pohledu na návrhy centra ale rozhodně nelze všechny architektonické vize označit za špatné. Když si totiž odmyslíme ideologický balast, okázalost věžiček a pompéznost soch dělníků, jednalo se o poměrně zajímavá urbanistická řešení hlavní městské čtvrti.

Na původní návrhy, které jsme za pomoci umělé inteligence přivedli k životu, se můžete podívat v úvodním videu.