Osmnáct měsíců, 124 dotazů a jedno zrušení. Jak ODS a SPD pohřbily nákup obrněných vozidel pro vojáky

V pátek 25. září 2026 podepsal vrchní ředitel Sekce vyzbrojování a akvizic Ján Gurník rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení „Univerzální kolová platforma“. Zakázka na až 185 balisticky chráněných vozidel 4×4 pro pozemní síly, s předpokládanou životností třicet let, tak skončila dříve, než ministerstvo vůbec dostalo první nabídku do ruky.

Samotné rozhodnutí je pozoruhodný dokument. Na pěti stranách ministerstvo nevysvětluje, proč selhal trh nebo dodavatelé. Vysvětluje, proč od samého počátku selhalo samo. A tento výčet vlastních chyb je zároveň nejtvrdší obžalobou předchozího i současného vedení resortu, tedy zodpovědnosti ODS a SPD.

Klíčová věta je ukrytá až na konci odůvodnění: „Plánovaná investiční akce již nadále nemůže být financována ve strategickém programu reprodukce majetku Rozvoje pozemních sil AČR, přičemž nový strategický program Rozvoje pozemních sil AČR není doposud zpracován a schválen.“

Jinými slovy, ministerstvo nechalo běžet řízení, ve kterém desítky firem a jejich zahraničních partnerů investovaly měsíce práce a nemalé prostředky, aniž by na nákup mělo zajištěné financování. Přiznává také, že alokované prostředky „již nejsou dostatečné“, protože ceny na trhu vzrostly v některých případech na dvojnásobek.

To není nová informace, která by se objevila v září. Už 26. června 2026, když ministerstvo naposledy prodlužovalo termín, uvedlo jako důvod „probíhající mezirezortní jednání o alokaci finančních prostředků v následujících letech“. Resort tedy nejméně od začátku léta věděl, že peníze nemá, a přesto nechal účastníky další tři měsíce pracovat na nabídkách, jejichž osud byl předem zpečetěn.

Jaromír Zůna převzal ministerstvo obrany 15. prosince 2025. Zadávací řízení v té době běželo už devět měsíců a dva měsíce před jeho nástupem byla vydána zadávací dokumentace pro předběžné nabídky. Nový ministr, bývalý generál a první náměstek náčelníka Generálního štábu, který se armádním akvizicím věnoval celou kariéru, měl tedy od prvního dne na stole rozpracovaný projekt za miliardy a mohl ho zastavit, přenastavit nebo potvrdit.

Místo toho jeho úřad dalších devět a půl měsíce pokračoval. Pětkrát posunul termín, z 12. ledna na 2. března, poté na 10. dubna, na 30. června a nakonec na 30. září 2026. Vydal šestnáct vysvětlení zadávací dokumentace. A teprve pět dní před posledním termínem dospěl k závěru, že řízení nelze dokončit, protože zadávací podmínky „vyžadují nové nastavení technických, ekonomických a smluvních parametrů“.

Výčet toho, co ministerstvo samo označilo za chyby, je dlouhý. Chyběl požadavek na ekonomickou kvalifikaci dodavatelů, chyběl mechanismus pro omezení počtu účastníků jednání, nebyl nastaven pozáruční servis ani náklady životního cyklu a rámcová dohoda neobsahovala minimální odběr ani harmonogram objednávek. To sice zákon umožňuje, ale když dodavatel neví, zda bude dodávat 185, nebo pět vozidel, ke kvalitní nabídce to rozhodně nepřispívá. Navíc ani po dosavadních zkušenostech nebyla nijak řešena bezpečnost dodávek v případě konfliktu ani zapojení českého obranného průmyslu.

Nic z těchto chyb se neobjevilo až v září 2026. Všechno bylo v dokumentaci špatně od samého začátku a kdokoli, kdo ji v prosinci 2025 otevřel, to musel vidět.

Nejhorší na celém příběhu je, že ministerstvo bylo na tyto problémy upozorňováno. Opakovaně, písemně a konkrétně.

V šestnácti vysvětleních zadávací dokumentace zodpovídal resort celkem 124 dotazů účastníků. Jen ve dvou dokumentech z prosince 2025 a února 2026 jich bylo 30 a 53. Firmy se ptaly přesně na to, co ministerstvo dnes uvádí jako důvod zrušení: na chybějící minimální odběr, bez kterého nelze zakázku nacenit, na servis po záruce, na vstupní data pro výpočet nákladů životního cyklu, na zálohové platby i na hmotnostní limit.

Odpovědi byly stereotypní. „Zadavatel trvá na stanovených minimálních technických podmínkách.“ „Bude předmětem jednání o předběžných nabídkách.“ Tato dvě spojení se v odpovědích objevují více než třicetkrát.

Žádosti o prodloužení lhůty z března 2026, odůvodněné válkou na Blízkém východě a narušenými dodavatelskými řetězci, ministerstvo odmítlo s tím, že předběžné nabídky jsou „pouze orientační“. Když se účastníci ptali, zda si ministerstvo ověřilo, že požadavek na dvacetitunové vozidlo s balistickou ochranou, protiminovou ochranou a čtyřtunovým nákladem je vůbec splnitelný, dostali odpověď, že parametry vznikly „po důkladném, dlouhodobém a opakovaném zhodnocení potřeb AČR“ a že si je zadavatel „vědom minimálně tří výrobců“, kteří je splní.

To bylo 26. června 2026. O tři měsíce později stejná sekce ministerstva v rozhodnutí o zrušení píše, že limit 20 tun byl odvozen od letounu C-130, přičemž moderní C-130J uveze 21,18 tuny a námi nově pořízený Embraer C-390 dokonce 26 tun, a že zadávací podmínky „nestanovily odpovídajícím způsobem ani maximální rozměry přepravovaného vozidla“.

Přesně na to výrobci upozorňovali už v únoru, březnu a červnu. Ministerstvo tehdy své požadavky označilo za „přiměřené, zdůvodněné a nediskriminační“.

Ještě za vlády ODS bylo jednomu dodavateli s vozidlem zavedeným ve dvou členských zemích NATO znemožněno účastnit se soutěže. Už jen to mohlo být po nástupu SPD na ministerstvo důvodem k přehodnocení dosavadního průběhu zakázky. Nestalo se.

Rozhodnutí o zrušení se opírá o ustanovení § 127 odst. 2 písm. d) zákona o zadávání veřejných zakázek, které zadavateli umožňuje zrušit řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele „bez ohledu na to, zda tyto důvody zadavatel způsobil či nikoliv“.

Právně je to pravděpodobně nenapadnutelné. Politicky a manažersky je to přiznání, že ministerstvo osmnáct měsíců vedlo řízení, které nemohlo skončit úspěchem, a že vedení resortu po nástupu nové vlády potřebovalo téměř deset měsíců na to, aby si přečetlo vlastní zadávací dokumentaci.

Účet zaplatí dvě strany. První je armáda, která na univerzální kolovou platformu čeká už od koncepčních dokumentů z let 2019 a 2021 a jejíž možné dodávky se opět o roky odsouvají. Tady je nutné připomenout, že tato vozidla měla být pořízena primárně pro těžkou a střední brigádu, tedy pro klíčové prvky, k jejichž vybudování se Česká republika již dávno zavázala v rámci NATO Capability Targets a s nimiž Aliance počítá pro případ krize.

Druhou stranou je domácí i zahraniční průmysl, který na nabídky vynaložil statisíce hodin práce, uzavíral partnerství, desítky, v součtu spíše stovky milionů korun, dohody o mlčenlivosti a licenční smlouvy, aby pár dní před finálním termínem dostal datovou schránkou pět stran textu o tom, že to celé bylo zbytečné.

Ministerstvo slibuje, že po „odstranění výše uvedených skutečností a rizik“ zakázku vyhlásí znovu. Nikdo z těch, kdo s ním poslední rok a půl komunikovali, nemá důvod tomu věřit.