Honza Řeháček alias Kopernikk: Horal s vlčákem po boku, kterého znají po celém světě

Kopernikkovy snímky jsou o emoci okamžiku. „Když vylezu z auta a vydám se na určité místo, je jenom tady a teď. U mých zásadních fotek, které rezonovaly ve světě, šlo o momenty, kdy jsem měl rohlík na tváři a absolutně jsem nepřemýšlel nad žádnými starostmi. Kalkul to nikdy nebyl,“ odhaduje Honza gros svého úspěchu, který podle něj spočívá i v tom, že fanoušky pohled na jeho fotky uklidňuje, což mu prý píšou ve zpětné vazbě.

Řeháčkova hvězdná dráha - jeho pseudonym se ostatně dá vyložit podle polského hvězdáře Mikuláše Koperníka, i když spíše vznikl podle Honzovy přezdívky Jeníček Perníček v souvislosti s jeho rodným Pardubickem - se začala psát v roce 2014.

Tehdy coby čtyřiadvacetiletý absolvent obchodní akademie a nedostudovaný bohemista a filozof pracoval ve finančním sektoru. Z vedoucí, psychicky dosti náročné pozice, kdy měl zodpovědnost za šest podřízených, ho vytrhl až falešný infarkt. Smrtícím koktejlem mu byly přesčasy, neustálý stres a špatná životospráva v podobě častých návštěv fastfoodů a večírků, která vedla k nedostatku spánku a mírné nadváze.

„Bylo to krátce před Vánoci. Kolem sedmé hodiny večerní jsme s kolegy stále trčeli v kanceláři. Udělal jsem si kafe, chtěl jsem s nimi něco pořešit a najednou jsem sebou seknul,“ vybavuje si tíži na hrudi, zamotání hlavy a náhlý kolaps. Pak už prý jen to, jak leží na zádech na zemi a kolega mu dává nohy na židli s dotazem, jestli má volat rychlou. „Chvíli jsem odpočíval a pak se sebral a odešel domů. Řekl jsem si, že pokud se můj stav do rána nezlepší, půjdu k doktorovi. Druhý den jsem se probudil a byl jsem na tom pořád stejně, ne-li hůř.“

Praktická lékařka ho ihned poslala za kardiologem, který Honzovi sdělil, že může děkovat bohu za své silné srdce, a doporučil mu profesi pověsit na hřebík, jinak ho prý opravdu zabije. V zaměstnání nakonec zůstal ještě rok, nicméně byl po dohodě se šéfem převelen na původní nižší postavení. Přesto se pomalu přibližoval k bodu vyhoření.

„Přišly dny, které jsem strávil v pyžamu a nevylezl z postele. Měl jsem třeba domluvenou schůzku s klientem, ze které se mi dělalo psychicky i fyzicky blbě,“ vzpomíná na dobu, kdy byl celé hodiny schopný pozorovat točící se větrák na stropě ve své ložnici.

Na náš letní rozhovor mě Honza vzal s rozdílem několika kilometrů na své osudové místo. Z výlohy restaurace v Erlebachově boudě ukazuje rukou směrem na Kozí hřbety, hřeben tyčící se nad nedalekým Špindlerovým Mlýnem, kde to všechno před devíti lety odstartovalo. Na výlet ho tam vzal kamarád Jirka, a přestože Honza zpočátku prskal ve stylu ,kdy už tam budeme‘, pohled na říjnovou horskou kotlinu v cíli mu zavřel pusu.

„Měli jsme kliku, protože jsme narazili na zmrzlou inverzi. Otevřelo se před námi krkonošské moře, z něhož vykukovaly vrcholky, a to mě, s prominutím, posadilo na prdel. Všechny problémy, které jsem si s sebou táhnul, se díky fyzické dřině při stoupání rozplynuly. Věděl jsem, že takovouto krajinu chci a potřebuju k životu,“ pamatuje si intenzivní pocit, aniž by tušil, že se stane fotografem na plný úvazek - to však malinko předbíháme, v mezidobí se udál jeden důležitý zvrat.

Se zmíněným kamarádem se výpravy sice nějakou dobu opakovaly, ale dotyčnému ani jiným, které oslovil, se občas nechtělo kvůli dešti nebo chladu a Honzovi se zase nechtělo vyrazit o samotě. A tak si našel parťáka, kterého neodradí žádná nepřízeň počasí. Právě tehdy do příběhu vstupuje pro Honzovo fotografování klíčový pes Sitka, pojmenovaný podle Honzovy vysněné aljašské destinace, byť jeho rodokmenové jméno zní Maximus.

O volbě plemena panovalo od začátku jasno. Tuzemská rasa, která se zrodila poválečným vědeckým experimentem, při němž inženýr Karel Hartl zkřížil německého ovčáka s karpatským vlkem, mu učarovala už v pubertě. Československého vlčáka vlastnil Honzův známý z vesnice, kde vyrůstal, a tento mazlíček ho prý fascinoval samotářskou povahou.

Když došlo na lámání chleba, střetl se s přísnou svědomitostí majitelů vybrané chovné stanice, kteří ho od koupě zprvu odrazovali a zasypali zcela legitimními dotazy. V prvé řadě zda a jak dlouhou má zkušenost s výcvikem psů. Není divu, takzvané „čévéčko“ je tvrdým oříškem pro řadu znalých kynologů kvůli neodmyslitelnému vlčímu genu. Ten mu dává do vínku velmi úzkou vazbu na jeho smečku, nesnášenlivost samoty a silné lovecké pudy.

Neústupné chovatele se mu podařilo přesvědčit - v rodině zemědělců s nadšením pro myslivost se Honza mezi psy pohyboval odmalička, a tak si tamější čerstvé přírůstky zajel osobně prohlédnout. Obvykle si nový páníček vybírá psa, v případě Sitky to ale bylo obráceně. „Z pěti štěňat byl jediný, kdo se zvednul od pečlivého ohlodávání kosti a šel mi naproti. Nevím, z jakého důvodu to udělal. Možná ze mě cítil vnitřní ztracenost,“ usuzuje.

Byly to bezprostřední sympatie na první dobrou, ač prvopočátek soužití nebyl procházkou růžovým sadem. Honza Sitku cvičil sám na základě rad jiných majitelů vlčáků a pokoušel se vyvarovat některých chyb. Například aby nikdy neochutnal teplou krev čili aby nezakousnul živé zvíře, což je nadmíru obtížné psa odnaučit.

Taky se snažil trávit s ním co nejvíce času, jelikož mu tato poloviční šelma dala svůj přirozený odpor k jeho nepřítomnosti ostře najevo. „Mnohokrát mi kvůli tomu vyžral ledničku. A naučil mě i velice pravidelně vynášet koš. Jednou, když byl doma sám, z něj vytáhnul plný pytel na odpadky, odnesl mi ho do postele a tam jeho obsah rozcupoval na miliardu nechutných kousíčků. Zamknout ho v jedné místnosti taky nejde, protože by ji zdevastoval,“ vysvětluje Honza.

Přistupoval k němu proto více po vlčí stránce, naladil se na jeho kořeny. Trpělivost mu přinesla ovoce. Sitku má dnes vycvičeného nejenom na slovo, ale na pouhé lusknutí prsty, což jsem po naší několikahodinové schůzce mohla potvrdit. Avšak pohladit se od cizího nenechá, jelikož po své mámě zdědil obrovskou plachost.

Ne že by po doteku jeho huňaté šedobílé srsti každý kolemjdoucí toužil. Během naší procházky potkáváme malé i velké horaly, kteří nahlas přemítají, jestli jde o vlčáka, nebo přímo vlka. V knižních memoárech, které Řeháček loni vydal pod nakladatelstvím Green Mango, vzpomíná na přechod Králického Sněžníku, kdy Sitka kráčel asi dvacet metrů před ním. A Honza zpoza stromů uslyšel zděšené hlasy: „Ty vole, vlk, co budeme dělat?!“, „Stůj a nic nedělej!“, na což zareagoval, ať jsou dotyční v klidu, že je to jen pes…

Nejstarší fotky z Kopernikkova profilu na Instagramu, který se dnes blíží na české poměry úctyhodnému číslu půl milionu sledujících, pocházejí ze Sitkovy štěněcí éry. Na tuto populární sociální síť Honzu přivedla bývalá přítelkyně v době, kdy fotil na telefon s pár megapixely. Komentáře od přibývajících příznivců jeho tvorby ho podnítily pokračovat a lépe se vybavit, pořídil si proto zrcadlovku za dvacet tisíc korun a autodidakticky se učil metodou pokus omyl.

„Vytříbení oka a hledání správného záběru mi trvalo první dva roky. Vlastní rukopis jsem si skládal různými vzory ze zahraničí, od každého jsem si vzal nějaký prvek,“ hovoří o svém vývoji, v němž ho podstatně ovlivnil americký fotograf-krajinář poloviny 20. století Ansel Adams, který usiloval o přenášení emocí do svých děl.

Po odchodu z takřka smrtonosného povolání se z pětadvacetiletého Honzy stal na následující dva roky malíř pokojů, kdy využíval značné flexibility. Každý den bedlivě kontroloval předpověď počasí a podle ní si určoval směny - díky tomu, že spolupracoval s bratrancem, mu to bylo umožněno. Když měly přijít vhodné podmínky pro focení, šichtu odložil a vyjížděl na fototúry.

Začal s lokalitami, které dobře znal z dětství díky rodinným vycházkám - mimo jiné Orlické hory a okolí Sečské přehrady. To prý zatím nebylo tolik obsypané cestovateli jako v současnosti a Honza se davům rád vyhýbá.

V pozdějších letech mířil i do osudných Krkonoš, Jizerských hor nebo na Broumovsko, jehož turistická centrála ho v roce 2017 oslovila na spolupráci přetrvávající dodneška. V té se Kopernikk věnuje upozorňování na opomíjená místa regionu, která mají naopak ta návštěvníky frekventovaná zbavit takzvaného overtourismu, tedy přemíry turistů. Sociální sítě a vícero navázaných partnerství, kupříkladu se Správou KRNAP, ho dnes už naplno živí.

Poměr času, který strávil jako dělník a coby výletník s aparátem, se pomalu přeléval ve prospěch jeho volnočasové vášně. Lví podíl na tom má fotografická legenda Tomáš Třeštík, se kterým se už před osmi lety setkal na výstavě vítězů jedné fotosoutěže, v níž se umístil na předních příčkách. „Tos fotil ty? Tohle je jediná fotka, která tu má za mě fakt koule. Dělej to dál!“ řekl prý tehdy úplně vyklepanému Honzovi na portrét Sitky mezi orosenými pahorky. Slova domácí špičky oboru pro něj znamenala obří satisfakci a další významný impulz.

Kopernikka proslavila nejen v domovině, ale díky zájmu zahraničních uživatelů Instagramu i ve světě tato porůznu variovaná kombinace - něžný vlčák obestřený lehce melancholickou přírodou, která se stala námětem jeho desetitisíců výjevů, z nichž šly do éteru vyšší stovky. Honza svého věrného souputníka nejraději zachycuje v podzimních a zimních měsících. „Léto mě moc nebaví. Raději mám mdlejší, ponuřejší odstíny,“ prozrazuje.

Ne vždy je focení ve druhé polovině kalendářního roku zrovna snadné. Nezřídka se potýká s extrémně nízkými teplotami, kvůli kterým mu přístroj už vícekrát selhal. Technika dostala nejvíce zabrat při minus třiatřiceti stupních na Jizerce se suchým, čistým mrazem. Ale i jednou na Seči, kde autora zastihla teplota minus 18 stupňů a podivně chrastící závěrka, která to domů už nevydržela.

Každý foťák mu v průměru přežije zhruba dva roky, repertoár časem rozšířil i na bezzrcadlovku, kvalitnější mobil - v návaznosti na pětiletou spolupráci s výrobcem Samsung, a poslední dobou taky na analog. „Máte jeden pokus na fotku, což vás motivuje se víc snažit. Když jsem ze třiceti snímků z filmu spokojený s pěti, pociťuju velkou radost,“ vyzdvihuje kouzlo starého způsobu, který nyní zažívá renesanci.

Těžší to mnohdy bývá se samotným objektem Honzových počinů. Když má o výsledku konkrétní představu, portrétovaný jako by to vycítil a záměr mu bojkotoval. Tvůrce však už na vzpurného Sitku vyzrál. Trasy plánuje pokaždé o něco delší, aby ho po cestě unavil a zklidnil. Na místě činu, obvykle s dechberoucím výhledem, psa nechá na volno, aby sám zapózoval, a pak se fotografovi naskytne pouhých pár sekund na nasnímání jeho ideálního postoje.

Kdo teď zavítá na Kopernikkův instagramový účet, nemůže si nevšimnout Sitkova nového čtyřnohého spolubydlícího. Tím je půlroční australský ovčák Bucky, kterého si Honza pořídil s partnerkou Majkou. „Když jsme si ho přivezli domů, Sitka z něj byl zpočátku nadšený, než mu po pár hodinách došlo, že tohle otravné štěně s námi už asi zůstane. Asi po týdnu, kdy se Buckyho lehce stranil, ho přijal se vším všudy. I když mu skáče po hlavě, kouše do uší a neskutečně ho trýzní,“ usmívá se Honza.

Rodina se jim brzy rozroste o dalšího člena, tentokrát člověčího. Cestovatelské plány je přitom s blížícím se Majčiným porodem neopouštějí, ba naopak. „Máme v plánu zhotovit si expediční pick-up a odjet na pár měsíců do Laponska. Překážku v miminku nevidíme, existují přece dětské krosny a já jsem dlouho zvyklý nosit na zádech i třicet kilo. Mým snem je vyfotit Sitku pod polární září,“ uzavírá Řeháček.