Článek
K dobrovolnictví inspirovala učitele ze speciální školy jeho manželka, která tehdy pomáhala v Domově Korýtko. A svou roli sehrál i osud. „Jednou jsem na ulici pomohl paní, která upadla. Trpěla roztroušenou sklerózou a já pak za ní začal pravidelně docházet a pomáhat jí. Když zemřela, chtěl jsem pomáhat jinde,“ prozrazuje.
Při hledání, komu nebo kde by byl prospěšný, narazil na humanitární organizaci Adra a přes ni se dostal k seniorům v Domově Zlaté slunce, dnes Centrum sociálních služeb Domus, kam dochází dosud. Krom toho ale navštěvuje i obyvatele Domova pro seniory Čujkovova. „Střídám to. Jeden týden jsem v jednom, druhý týden v druhém zařízení,“ usmívá se.
Zpočátku byl, jak říká, dobrovolníkem pro všechny, později se začal věnovat důchodcům individuálně. „Většinou mi z domova připravili klienta na vozíčku a šli jsme spolu na procházku. To vlastně trvá dodnes, obvykle pomáhám tam, kde je potřeba. Ale mám i stálé klienty, kterým se věnuji dlouhodobě a individuálně. Povídáme si, chodíme na procházky nebo hrajeme šachy,“ popisuje Pokorný.
Za deset let dobrovolničení poznal desítky seniorů. Když má říct, na koho vzpomíná nejraději, hned vypálí, že na Alenku. „Byla to babička jako z pohádky: modrooká, bělovlasá, kouzelná. Měla Alzheimera, takže si mě nikdy nepamatovala. Vždy jsem ji vzal za ruce a povídal si s ní. I když to bylo pokaždé o tom samém, věděl jsem, že jí to pomáhá,“ říká na adresu seniorky, která mu vždy na otázku, co dělá, se smíchem odpovídala: Neplechu.
Dobrovolníků je stále málo
Pokorný upozorňuje, že jeho pomáhání neprospívá jen seniorům, kterým se věnuje, ale i jemu samému. „Určitě mě dobrovolnictví naučilo trpělivosti a disciplíně. Někdy se vám nechce, nemáte svůj den, ale víte, že na vás někdo čeká, a tak jdete,“ vysvětluje.
I když je v současnosti dobrovolníků v tuzemsku víc, než když Pokorný v této oblasti začínal, stále jich je nedostatek. „Pomoc je potřeba, a to nejen u seniorů. Mnoho lidí potřebuje osobní kontakt a blízkost druhého člověka. Je krásné vidět, že jen svou přítomností někomu zlepšíte kvalitu života.“
Dobrovolnictví považuje kantor za smysluplné využití volného času, za něco, co má skutečnou hodnotu. Kromě toho má pocit, že díky němu se mohou lidé dozvědět příběhy, které je budou inspirovat.
Přesně takový je podle něj životní osud Milana upoutaného už přes 20 let na invalidní vozík. „Částečně funkční má jen jednu ruku, je proto zcela závislý na pomoci druhých,“ popisuje s tím, že v jednom z rozhovorů se mu kdysi Milan svěřil, že by se rád ještě někdy viděl s dcerou, s níž však není přes 20 let v kontaktu.
A tak ji začali hledat. „Našli jsme ji díky sociálním sítím a napsali jsme jí. Odpověděla jen krátce a skoro na rok se odmlčela. Až před Vánoci se ozvala sama a navrhla setkání. Přijela a bylo to velmi dojemné. Usmívali se, bylo vidět, že se rádi vidí. Od té doby dcera za Milanem příležitostně dochází a mají spolu hezký vztah,“ spokojeně uzavírá dobrovolník Pokorný.
