Špatná omluva je snad ještě horší než žádná omluva. Jak reagovat na falešné snahy o získání odpuštění

Vy víte, že je omluva na místě, zasloužíte si ji a přejete si, aby přišla. Druhá strana ví, že ji chcete i že by se omluvit měla, ale z různých důvodů to neudělá. Třeba na to právě teď nemá sílu a potřebuje čas, je v defenzivě, má narcistické sklony.

Máte dvě základní možnosti – neupřímnou omluvu buď přijmout, nebo nepřijmout. Mnozí lidé ji raději přijmou nebo se tváří, že ji přijímají, aby se vyhnuli vyhrocení situace. Se zklamáním ji tedy akceptují a život jde dál.

Jen na vaší reakci záleží, jestli druhému neupřímnost projde a vám zůstane pocit hořkosti. Stůjte si asertivně za svým a reagujte podle typu (ne)omluvy.

Je to omluva bez omluvy. Člověk, který by se vám měl omluvit, hovoří o vás, nikoli o svých vlastních činech. Zbavuje se zodpovědnosti za ně.

Vypadá například takto: „Mrzí mě, že to tak vnímáš. Je mi líto, že to tak bereš.“ Jak nejlépe reagovat? „Neomlouvej se za mé pocity. Omluv se za to, co jsi řekl(a)/udělal(a).“

Obrátíte tím dynamiku a chabou omluvu oslabíte, jako byste říkali: „Neomlouvej se za mé pocity. Já je chápu. Vím, proč je mám. Nikdo se za ně nemusí omlouvat, natož člověk, který mi ublížil. Potřebuji, abys převzal(a) zodpovědnost za to, co jsi řekl(a)/udělal(a), a omluvil(a) se za svůj čin.“

Mluvčí svaluje vinu za to, co udělal, na něco nebo na někoho jiného. Typicky na stres v zaměstnání, příliš mnoho práce doma, finanční problémy, cokoli, co se mu v životě právě děje.

Uslyšíte: „Omlouvám se, jsem v poslední době ve strašném stresu/pod tlakem, mám toho šíleně moc.“ Co to znamená? Chce tím dát najevo, že za to, co vám způsobil(a), nemůže.

V takové situaci má člověk běžně tendenci opáčit, že i on je ve stresu, pod tlakem a podobně. Přijde hádka s přetahovanou, kdo je na tom hůř.

Opět ukažte, že jste vyhýbavé jednání zaregistrovali. Jasně komunikujte: „Není nutné se omlouvat za stres/únavu/vyčerpání/příliš mnoho práce, je potřeba se omluvit za to, co jsi řekl(a)/udělal(a).“ Řekněte to sebejistě, klidně a zároveň s pochopením a bez zpochybňování.

Podmíněná omluva se objevuje typicky poté, co člověk řekne něco nezdvořilého, nebo o čem ví, popřípadě si myslí, že to říkat neměl. „Je mi líto, jestli jsem tě tím urazil. Omlouvám se, pokud jsem se tě tím nějak dotkl(a).“

Jaká je obvyklá reakce toho, kdo si zaslouží omluvu? „Ne, neurazil(a) jsi mě. Vlastně se mě to nijak nedotklo.“ Následně se začne snažit obhajovat své pocity, objasňovat, co cítil, co to v něm vyvolalo, co to pro něj znamená, jak si slova druhé strany vysvětluje.

Tak takhle ne. Vraťte se k bodu 1. Klidně a pohodově proneste: „Nemusíte se omlouvat za mou reakci. Potřebuji, abyste se omluvil(a) za to, co jste právě řekl(a).“ Jinými slovy opět komunikujete: „Rozumím. To je moje reakce. Potřebuji…“

Kouzelná slůvka „jestli“ a „že“

Když od někoho uslyšíte: „Promiň, jestli jsem tě naštval(a)/urazil(a). Je mi líto, jestli se tě moje slova dotkla.“ Můžete ji/ho rovnou opravit. „To není ,jestli‘, ale ,že‘.“ Tedy ne „jestli“ jsem tě urazil(a), ale „že“ jsem tě urazil(a). Vnímáte ten obrovský rozdíl? Podle toho, které slůvko omlouvající se použije, snadno poznáte, zda přebírá odpovědnost a je upřímný.

Možná to znáte od některého ze členů vaší rodiny, z práce nebo od známých. Omlouvají se za svá slova nebo své činy tak, aby na sebe strhli pozornost, dostali od vás potvrzení o vlastní hodnotě a vyvolali ve vás pocit viny.

Například: „Je mi líto / Omlouvám se / Já vím, že jsem špatný(á) táta/máma/manžel(ka), to nezvládám, jsem to zase nestihl(a), se mi to jídlo zase moc nepovedlo. Zato ty jsi perfektní.“

Chtějí po vás, abyste je ujistili, že jsou dobrý táta, dobrá máma, že je obdivujete za to, jak všechno zvládají, stíhají, jídlo je skvělé. Jakmile něco takového řeknete, obrátí se situace proti vám.

Vyslechnete si kupříkladu: „Ale když ty mi nikdy s ničím nepomůžeš. Pokaždé říkáš, jak jsem hrozná(ý). Vždyť to jídlo nikdy nedojíš.“ A pak přijde kupa polopravd a výmyslů, připomínání něčeho, co se stalo před deseti lety. Cílem je donutit vás, abyste se vy sami omluvili za něco, co jste nikdy neřekli či neudělali.

Nereagujte, nechte to být. Jde totiž o jasnou manipulaci. Neskočíte-li na vějičku, nemůže se dál rozvíjet.

„Tak teda promiň. Řekl(a) jsem, že se omlouvám.“ To opravdu není omluva. Ten, kdo je vyřknul, jen vypustil slova z úst, ale nemyslel je vážně.

Vezměte mu vítr z plachet: „Jsem ochotná(ý) tvou omluvu přijmout, až bude znít jako upřímná/opravdová omluva. Omluvu přijmu, až bude jasné, že ji myslíš vážně.“

Tímto způsobem dáváte šanci situaci napravit.