Sebestřednost a přebujelé ego často jen maskují vnitřní pochybnosti

Nám Čechům dlouhodobě chybí sebevědomí. Příliš si nevěříme a často podceňujeme své schopnosti. Osobní sílu hodnotíme na desetibodové škále známkou 6,4. Skóre podle průzkumu agentury Ipsos zvyšuje nejistá generace lidí ve věku od osmnácti do čtyřiadvaceti let. Těm starším pomáhá si uvědomit, kolik náročných životních situací už v životě zvládli, ať už jde o vybudování zázemí, změnu zaměstnání, nebo narození a výchovu dětí. Jenže se zdá, že to stále není dost.

Touha postavit se sám za sebe, myslet na svoje potřeby a také se prosadit mezi ostatními je přitom velká. Ostatně okolí nás k tomu svým chováním postrkuje už odmala. Na základní škole si všimneme, že spolužáci, kteří o sobě nemají pochybnosti, snadněji získají lepší známky i náklonnost učitelů.

Benefity sebevědomí se promítají i později na poli partnerských vztahů. V zaměstnání to startuje hravě zvládnutým pracovním pohovorem a pokračuje výhodami, které si z našeho pohledu kolegové prosadí s větší lehkostí než my. V okouzlení z jejich přímého tahu na branku se však někdy zapomeneme zaměřit na otázku, zda jde ještě o zdravé sebevědomí, nebo o sebestřednost neboli hlubokou zahleděnost do sebe.

Cítit se sebejistě chce každý, ať už to dává více či méně najevo. Ale za jakou cenu? „Sebevědomí se obvykle opírá o vnitřní jistotu. Takoví lidé nepotřebují druhé shazovat nebo si na nich potvrzovat vlastní hodnotu a ani netouží být v centru pozornosti. Naopak pro sebestřednost je typické výraznější soustředění se na sebe, své pocity a pohled na věc, často na úkor vnímání druhých,“ vysvětluje rozdíl v chování Šárka Hrabovská, psychoterapeutka působící na psychoterapeutické platformě Hedepy.

Naši osobnost, postoje i návyky významně formuje výchova. Za sebestředností tak může být rodina, v níž se dítě naučilo, že jeho potřeby, přání a pohled jsou vždy důležitější než požadavky ostatních. „To se stává například tehdy, když dítě není vedeno k ohleduplnosti, k respektu k hranicím druhých nebo k tomu, aby vnímalo, že i ostatní lidé mají své emoce a zájmy. Jiná věc je zdravá podpora, která naopak pomáhá budovat stabilnější sebepojetí,“ popisuje psychoterapeutka.

Ale nesvalujme všechnu vinu za chování namachrovaných jedinců na rodiče. Když se přežene období dětství a dospívání, kdy na sebe přirozeně upíráme všechnu pozornost související s věkem i nedostatkem zkušeností, dostane se spolu s dospělostí ke slovu empatie a zájem o druhé. V případě, že ego a zmíněné hodnoty nejsou v rovnováze, sebestřednost se může prohloubit coby dobrá maska vnitřní nejistoty.

„Takový člověk působí na okolí suverénně, až arogantně, ale přitom ho sžírají vnitřní pochybnosti o sobě samém. Potřebuje tak neustálé vnější potvrzení své hodnoty,“ upozorňuje Hrabovská. Dotyčný stáčí hovor na sebe, aby si udržel kontrolu, a také vyhledává společnost lidí, kteří mu pochlebují, čímž si kompenzuje všudypřítomný pocit méněcennosti.

Pravidla (ne)vztahu „To je tak skvělé, potkat někoho, kdo se o mě zajímá a nemluví jen o sobě.“ Velká dávka úlevy, která se za touto větou skrývá, naznačuje, že v rozhovoru zkrátka potřebujeme víc než být „převálcováni“ sebestředným monologem. „Že se pohybujete ve společnosti sebestředných lidí, poznáte celkem snadno – najednou se začnete cítit osaměle. Dochází k tomu, protože sebestřednému člověku nejde o skutečné spojení. Vy jste pouze nástrojem, který slouží k budování jeho sebevědomí,“ popisuje vztahovou dynamiku Travis Bradberry, uznávaný expert na emoční inteligenci.

Být ve vztahu se sebestředným jedincem je náročné. Psychoterapeutka Šárka Hrabovská si však nemyslí, že by cílem lidí s tímto postojem bylo druhým vědomě ublížit. Podle jejích zkušeností jde jen o jiný úhel pohledu, v tomto případě je větší váha dávána vlastní perspektivě, svým potřebám a pocitům než tomu, co prožívá ten druhý.

„V partnerství bývá pro sebestředného člověka důležité, aby se cítil vnímaný, oceňovaný, potvrzovaný a respektovaný. Problém však je, že totéž nedokáže nabídnout svému protějšku. Vztah pak může být jednostranný a pro druhého značně vyčerpávající.“

Změna sebestředného chování je určitě možná, ale jde o proces, který vyžaduje vysokou míru sebereflexe, vědomé práce na sobě i naslouchání druhým. A to jsou hodnoty, které sebestřednému egu nic neříkají. Proto se proměna často neobejde bez pomoci odborníka. Když začnete takového člověka kritizovat, je zle, protože v tu chvíli u něj není naplněna potřeba uznání a obdivu. Odchází jinam…

A odchází se mu snadno, neboť si umí snadno přitáhnout pozornost druhých. Ve společnosti si ho hned všimnete, vyniká totiž uměním zabrat si prostor pro sebe. Ostatní podvědomě vnímá jako konkurenci, a tak ten prostor chce hodně velký.

„Pro někoho je jeho chování velmi přitažlivé, protože sebestředný jedinec budí dojem jistoty a úspěchu. U jiných naopak vyvolává odpor, jelikož u něj vnímají nadřazenost, necitlivost a manipulativní tón. Hodně záleží na osobní zkušenosti. Sebestřednost často vadí lidem, kteří mají zvýšenou citlivost na dominantní chování, v němž pro sebe cítí málo prostoru,“ říká Šárka Hrabovská.

Ve vztahu se sebestředným člověkem je nejdůležitější ujasnit si vlastní hranice. Říct si, kam už druhého nepustíme. Je třeba přitom pamatovat na to, že sebestředný člověk má sklony k manipulaci, protože jeho cílem je dosáhnout svého. Díky tomu nám ale nastavuje to nejlepší možné zrcadlo. Aniž by si to uvědomoval, pomáhá nám vidět, co nám samotným chybí na cestě k vyššímu sebevědomí. A odtud už je to jen krůček ke zdravému sobectví, které je spojeno s větší psychickou pohodou a lepšími vztahy.

Tím, že začneme respektovat vlastní potřeby, si dáváme svobodu žít naplno, a zároveň se ukazujeme jako nejlepší verze sebe sama pro ty, na kterých nám nejvíce záleží. A jaké místo v našich životech uděláme sebestředným lidem? To už je na rozhodnutí každého z nás.