Sebevědomí vs. úspěch: co přichází jako první?

Sebevědomí se masivně řeší hlavně v pracovním světě, kde se o něm mluví nahlas. Je to velké téma i v partnerských vztazích, tam ale například „nemám sebevědomí na to, abych ji/ho oslovil/a“ zůstává většinou nevyřčené. Kde ho vzít? Kde se schovává?

Lidé touží něco dokázat a myslí si, že bez sebevědomí nemají šanci, protože všude slyší a čtou, jak je důležité ho budovat a mít se rád, aby mohl přijít úspěch. Chcete v sedmdesáti letech zjistit, že jste celý život jen čekali?

Když se potřebujete dostat z bodu A do bodu B, tedy něčeho dosáhnout, nejkratší a nejrychlejší cesta vede přímo. Hotovo, slavíme. Stačí, abyste si pomysleli: „Zatím na to nemám. Ještě potřebuji udělat, naučit se, zjistit, prostudovat xy věcí.“ Čas běží a vy stále odkládáte první krok. Místo přímé trasy to berete nespočtem objížděk a klikatých uliček vedoucích nehostinným terénem.

Vaše cesta se promění v tak komplikovanou, že se k tomu, v čem jste chtěli něčeho dosáhnout, přibližujete želví rychlostí. Existuje ale ještě horší varianta. Jakmile si ty náročné odbočky několikrát promítnete v hlavě, vyděsí vás natolik, že vás úplně odradí.

Na konci života si uvědomíte, že jste vlastně jen čekali, o něčem si snili, ale nikdy jste neudělali ani první krok. Jistě jste už aspoň jednou četli o tom, čeho lidé ve vyšším seniorním věku nejvíce litují - toho, co v životě neudělali.

Ani jedno. Právě přes úspěchy se propracujete k různé míře sebevědomí. Ale úspěch se neobjeví sám od sebe. Jako první musí přijít akce.

Sebevědomí se ohromně přeceňuje. Spousta těch nejúspěšnějších lidí na světě, ať už v kariéře, či osobním životě, udělala první krok bez sebevědomí. Navzdory všem strachům a pochybnostem o sobě. I poté, co se velké úspěchy dostavily, přiznávají, že jim sebevědomí chybí. Objevilo se, ale není velké.

Znovu a znovu jdou do akce, ačkoli na ně stále vyskakují strachy a pochybnosti. Jenže čím více úspěchů, byť drobných, tím menší všechny ty strachy a pochybnosti jsou. Právě tak se buduje a posiluje nejen sebevědomí, ale také sebehodnota a sebedůvěra.

Dobu, kdy jste se jako malé dítě učili chodit, si nejspíš přesně nevybavíte. Buď vám o tom vyprávěli, nebo jste měli možnost nějaké děťátko pozorovat.

Vy sami jste v batolecím věku prostě udělali první krok. Zakopli jste, upadli, vstali a pořád dokola. Nejspíš jste se zpočátku přidržovali nebo vás někdo, zpravidla některý z rodičů, podepřel či jinak jistil. S každým pokusem jste měli lepší rovnováhu a stabilitu. Každý povedený krůček vám dal trochu víc sebevědomí.

Stejný princip platí pro všechno ostatní v životě. Sebevědomí získáváte tím, že děláte to, čeho se bojíte, ne čekáním až strach nějakým zázrakem zmizí. Právě na tom spousta lidí ztroskotá.

Sebevědomí se rodí ze zkušenosti. Můžete si přečíst sto knih o jízdě na kole nebo plavání, ale když se na něj nikdy neposadíte nebo nevlezete do vody, jezdit ani plavat se nenaučíte.

Úspěšní sportovci nebo zpěváci taky museli nastoupit k prvnímu závodu, respektive vkročit na pódium, aby mohli později vyhrávat medaile a vyprodávat sály. Byli nervózní, třásli se, svírala je úzkost, ale stejně ten první krok udělali. Každý další start či vystoupení už byly snadnější, nebo zjistili, že trochu trémy pro úspěch potřebují, protože díky ní je pohání adrenalin.

Přijde vždycky. Už to, že se odhodláte a do něčeho se pustíte, je samo o sobě úspěch. Umět si užít cestu k cíli, tedy k úspěchu, je vítězství. Je v tom radost, rozvoj, naplnění, hodnoty, které vám čekání na sebevědomí a fňukání, že jej nemáte, nikdy nezajistí.

Až pak na závěr posadíte na dort tu pomyslnou třešničku - úspěch, po němž jste tolik toužili – je to důvod k oslavě. Když ne, můžete být na sebe hrdí, že jste to přes všechny překážky zkusili. Možná zjistíte, že tento dílčí úspěch ke štěstí vlastně nepotřebujete.

Vědět, že život prožíváte a nejste jen věčný čekatel na něco, je ten největší úspěch.