Článek
Buď mám pravdu, nebo se mýlím. Buď je to správně, nebo špatně. Tak jednoduché to ale není. Jsme lidé, ne stroje, takže co je a není chyba, nebo co je správně či špatně, je často subjektivní.
„Člověk, který udělá chybu, o ní vždycky ví. Mnoho lidí dělá další tím, že ji nepřiznají, protože vždycky se najde někdo, kdo je odhalí. Lidé nevědí, jak se správně mýlit,“ uvádí odbornice na komunikaci, emoční inteligenci a osobní rozvoj Alex Simonová.
Jak přiznat chybu bez sebeponižování
Jakmile se ukáže, že jste udělali špatné rozhodnutí, které vám způsobilo problémy v soukromém životě nebo třeba v práci, nemáte dobrý pocit a objeví se výčitky.
Pak buď můžete dělat mrtvého brouka, což stejně nic nezachrání a ani vás to nezbaví úzkosti, nebo chybu pevně a zdravě sebevědomě přiznat. Jsou situace, kdy nemáte na výběr, protože váš podíl na neúspěchu je jasný a všichni o něm vědí, takže se neschováte.
„Většina lidí, když už chybu přizná, se omlouvá s poraženeckým, slabým, sebeponižujícím tónem v hlase a přikrčí se. To opravdu není způsob, jak si zachovat tvář. Je to nejlepší cesta ke ztrátě důvěryhodnosti a respektu,“ zdůrazňuje odbornice.
Dělat všechno správně není nutně správné
Když už se rozhodnete být opravdoví, upřímní a přiznávat chyby, zvolte růstový přístup. Bude se vám mnohem lépe dýchat a žít se sebou samými.
Jak takový přístup vypadá? „Uvědomujete si, že máte vrozenou hodnotu, a protože jste jen člověk, někdy prostě děláte chyby. A právě když je umíte správným způsobem přiznat, poučit se z nich a využít je k vlastnímu rozvoji a růstu, vaši hodnotu ještě zvyšují.“
Dělat všechno jen správně nelze. Utopili byste se v oceánu perfekcionismu. Klíčové je nedat prostor strachu a místo něj převzít odpovědnost.
Díky chybám budete jako magnet
Také si myslíte, že když nikdy neuděláte chybu, budete důvěryhodní? Získáte uznání a obdiv? Omyl. Nejenže vám lidé nebudou důvěřovat, ale navíc vás začnou podezřívat.
Všichni víme, že nikdo není dokonalý. Hrát si na to, že vy jste jiní, nechybující, je lež. Výmluvami a dokazováním neomylnosti se v očích druhých jen shazujete.
„Kdo má sebevědomí na to, aby chybu přiznal nejprve sám sobě a pak i veřejně, ten je pro ostatní přirozeně přitažlivý jako magnet,“ dodává odbornice na komunikaci.
Umění přiznat chyby a říct to nahlas s pevným hlasem i postojem je podle ní křehké znamení síly. Přiznat si, že se kvůli vaší chybě něco nepovedlo, je odvážné. Je to i schopnost uvidět, co jste se díky tomu naučili.
Úspěch je můj, chyba je tvoje
Jistě si vybavíte spoustu lidí, kteří, když mají úspěch, chlubí se, a je to jejich zásluha. Zatímco když udělají chybu, může za to kolega, celý tým, počasí, kdokoliv a cokoliv, jen ne oni.
V soukromí to krásně umí rodiče. Když jsou děti milé, hodné, úspěšné, něco se jim povede, říká třeba jejich otec „naše děti“ nebo „moje děti“, když zlobí, mají špatné známky, někdo si na ně stěžuje, pak řekne manželce „tvoje děti“.
A tak se tento nešvar, kdy neumíme přiznat chybu a převzít odpovědnost, přenáší z generace na generaci.
Přiznejte se a buďte vzorem
Alex Simonová při svých přednáškách na Yaleově univerzitě zmiňuje vysoce postaveného firemního lídra, kterého obdivuje a sama se od něj hodně učí. Připomíná, že každý šéf firmy není lídr, ač si to mnozí myslí. Lídr je ten, kdo umí vést lidi a jde jim příkladem.
„Jako lídr se člověk také musí umět vzdát zásluh a nést vinu. Hodně šéfů to má tak, že když tým či firma uspěje, je to jeho úspěch, za nezdar můžou všichni kromě něj. Opravdový lídr připisuje úspěch svým lidem, neúspěch jde za ním.“
Výsledkem je, že se těší obrovské důvěryhodnosti. Každý chce pracovat pod jeho vedením. Uznávají ho lidé od velmi vysokých až po ty nejnižší posty. U všech má přirozený respekt. Navíc je pro ně i „role modelem“. Díky němu se nebojí přiznat vlastní chyby.
Ukázku z firemního prostředí teď přenesme do osobního života: „Kdo by nechtěl být přesně takovým ,lídrem‘, tedy tak úžasným příkladem pro své děti?“ uzavírá Simonová.
