Čtyři chyby, které zkazí každý rozhovor. Děláme je všichni

Většina lidí se soustředí na to, co řeknou. Unikají jim však důležitější aspekty komunikace, jako jak to řeknou a kdy. „A už vůbec je nenapadne, že by někdy třeba mohlo být vhodnější či výhodnější mlčet,“ upozorňuje behaviorální psycholog, bývalý špičkový policejní vyjednavač a vyšetřovatel amerických tajných služeb Desmond O'Neill.

Ten během své dlouholeté praxe identifikoval čtyři základní chyby, kterých se při rozhovoru s ostatními dopouštíme. Tvrdí, že občas se jich dopustí opravdu každý, i ti nejlepší komunikátoři. Je to prý normální a lidské. Snahou a cílem každého z nás by přitom mělo být, aby byla frekvence těchto chyb co nejnižší. A o jaké chyby konkrétně jde?

Když zachytíte emoce, ptejte se. Bez hodnocení a s opravdovou zvědavostí. „Vidíte-li, že člověk, s nímž mluvíte, změnil výraz tváře, že projevuje emoci, ať už verbálně či neverbálně, vydedukovat si z toho, že je naštvaný či smutný, je velká chyba. Nikdy nemůžete vědět, co opravdu cítí a prožívá,“ zdůrazňuje O'Neill.

Zeptejte se. Ale rozhodně ne tak, že druhému jeho emoci podsunete. Tedy ne: „Proč jsi naštvaný?“ Dovolte mu, aby vám sám řekl, co se s ním děje: „Zdá se, jako bys byl naštvaný. Chceš k tomu něco říct?“

Pokud si všímáte něčích emocí, ​ukazujete, že vás zajímá, navazujete spojení. „Často to bývá tak, že vám lidé dávají velmi nenápadně najevo něco, o čem s vámi chtějí mluvit, ale obávají se s tím začít sami. Vaše otázka jim umožní rozpovídat se.“

Zatímco když rovnou řeknete „Vidím, že jsi naštvaný.“, nemluvíte o něm, ale o sobě, o svém pohledu na věc, a ještě k tomu hodnotíte.

Člověk, který vám s důvěrou přijde něco svěřit nebo si u vás „vylévá srdce“, většinou neočekává, že mu nabídnete řešení, a ani ho po vás nechce. Potřebuje ze sebe něco dostat a poslední, co by od vás chtěl slyšet, je, že jste si tím prošli taky.

„Nikdy neříkejte, že chápete, co cítí, jak na tom je. Není to pravda. Zkušenost každého z vás je odlišná. Nemůže být stejná. Co jste prožili vy a co prožívá on, je nesrovnatelné,“ upozorňuje špičkový vyjednavač.

Jako příklad uvádí smrt jednoho z rodičů. Je to naprosto unikátní situace a člověk neví, co si v ní počít. Neví, jak se má cítit. A druhý nikdy nemůže cítit totéž. „Když přijdete a řeknete: ,Vím, jak se cítíš, také jsem si to prožil.‘ A navážete svým vlastním příběhem, rázem druhého okradete o jeho chvíli. Najednou je to vaše chvíle,“ varuje expert.

Stačí říct „upřímnou soustrast“ a že, pokud by potřeboval mluvit o tom, jak se cítí, vypovídat se, obejmout, jste tu pro něj.

Co děláte v situacích, kdy se k vám někdo chová nepřátelsky, je z různých důvodů rozrušený? Snažíte se ho poslouchat, nebo ovládnout konverzaci?

Chcete-li dosáhnout nejlepšího výsledku, naslouchejte. Jedině tak můžete opravdu pochopit, jaký je jeho stav mysli a z čeho vychází. Je to z pozice emocí? Jde mu jen o dokončení něčeho? Chce najít konkrétní řešení?

„Nechte ho mluvit. Dejte mu prostor. Tolik prostoru, kolik potřebuje,“ doporučuje O'Neill. Umožní vám to pochopit, že druhého zrovna ovládají emoce a zjistíte i to, které konkrétně. Mlčte a ponořte se hlouběji. Trénujte vlastní trpělivost.

„Mlčení je forma komunikace. Spolu s přijetím a respektem přinese později ovoce. Jestliže naopak nedáváte pozor a rovnou do konverzace zasáhnete, dochází k odpojení a vstupuje do ní soupeření.“

Podle Desmonda O'Neilla jsou tato čtyři komunikační zkreslení nejlepším způsobem, jak ztratit kontrolu nad jakoukoli konverzací.

Když mít pravdu je pro vás důležitější než pravda samotná, hledáte důkazy na podporu svého tvrzení.

Věříte, že to, jak vidíte svět, je upřímné, spravedlivé a objektivní. Pokud někdo nesouhlasí, je podle vás neinformovaný, odtažitý nebo lže.

Když něco zkazíte vy, můžou za to okolnosti. Když něco zkazí druzí, může za to jejich charakter. Stejné chování, jiný příběh: „Jedu rychle, protože mám zpoždění.“ versus „Jedou rychle, protože jsou to kreténi.“

To, že víte o svých předsudcích, neznamená, že nejste zaujatí. Že víte o pasti, neznamená, že se jí dokážete vyhnout…