Láska prochází žaludkem, ale společné stolování může být víc než samotná příprava jídla

Společné jídlo posiluje pocit blízkosti a snižuje stres. To jsou slova psychologie, která také říká, že pokud s někým jíme poprvé, odhalí se nám díky tomu, jestli spolu umíme sdílet prostor, pozornost a tempo. Přesto už dávno neplatí, že když spolu budeme stolovat pravidelně a budeme pro druhého vařit, náš vztah díky tomu bude lepší.

„Jídlo vás může udržet spolu, ale samo o sobě vás nesblíží. Je krásné vařit pro lásku. Je nebezpečné vařit místo lásky,“ upozorňuje vztahová expertka Jana Řehulková.

Rčení, že láska prochází žaludkem, sahá do doby, kdy jídlo nebylo samozřejmostí. Partnerství tehdy znamenalo především jistotu, že bude čím nasytit hladový žaludek. Když lidé hodovali pospolu, získali pocit bezpečí. Antropolog Claude Fischler, který se dlouhodobě zabývá vztahem jídla a společnosti, upozorňuje, že společné jídlo patří mezi nejstarší formy vyjádření sociálních vazeb.

Sexuolog Luděk Fiala dodává, že tyto atavismy rozhodně nevymřely ani dnes: „Jen se oděly do moderního hávu. Evolučně totiž jídlo, péče o druhého a sexualita patří k sobě. Ten, kdo umí druhého nakrmit, má šanci přežít a díky tomu se také rozmnožit.“

Ženy si podle něj sice už dnes nevybírají toho nejúspěšnějšího lovce a muži tu, která umí nejlépe žvýkat kožešinu, ale symbolická rovina zůstává. „Když druhému nabídneme jídlo, dáváme mu tím najevo, že jej vnímáme, zajímáme se o něj a pečujeme o něj.“

Zkuste si vzpomenout, kde se odehrála většina vašich prvních setkání s partnery. Nebylo to náhodou u kávy nebo u večeře? Náhoda? Ani ne, jak tvrdí Claude Fischler. Spíše jde o evoluční setrvačnost. Psycholog Omri Gillath z univerzity v Kansasu, který se věnuje výzkumu blízkých vztahů, dodává, že sdílení jídla zvyšuje pocit důvěry a blízkosti. Lidé mají tendenci jíst s těmi, ke kterým cítí náklonnost, a pak se cítí ještě více propojení.

Jíst spolu také znamená, že na chvíli zpomalíte, jste víc přítomní a možná i na chvilku zranitelní. Přesně to je základ intimity, i té, která teprve vzniká. V randění má jídlo ještě jeden rozměr – signalizuje posun. První večeře v restauraci je oprávněně ve veřejném prostoru, ovšem první večeře u někoho doma často znamená změnu dynamiky. Více důvěry, více intimity. Sociologové vysvětlují, že přechod od „jdeme se najíst“ k „uvařím ti“ často znamená, že vztah překročil fázi testování. Vyjde to? Pokud ano, pak může vztah pokračovat.

Skutečnost, že láska prochází žaludkem, s sebou ale nese i historickou zátěž, která už pro většinu dnešních lidí není moc romantická. Po generace totiž fungovala v jasně rozděleném světě rolí. Žena byla tou, která vařila, pečovala a udržovala oheň v krbu (a domácí pohodu).

A muž byl ten, komu se vařilo. Jeho spokojenost byla často měřítkem úspěšnosti vztahu. Když žena, nedej bože, neuměla vařit, byl to velký problém. V tomto kontextu nefungovalo jídlo jako neutrální gesto lásky, ale očekávaná povinnost, která upevňovala nerovnováhu moci. I já si pamatuji tyto zažité stereotypy. Když mě manžel představoval před lety svým rodičům, maminka, rázná to žena z venkova, se mě zeptala: „A vařit umíš? On si náš hoch potrpí na dobré jídlo.“ Naštěstí můj muž lásku neměří podle toho, co má na talíři, ale podle úplně jiných věcí. I pro řadu lidí dnes toto rčení neevokuje blízkost, ale připomínku doby, kdy se hodnota ženy posuzovala podle plného talíře nebo prázdné lednice.

Vyrůstala jsem v rodině, kde bylo společné stolování pravidelným rituálem. Alespoň v neděli, kdy jsme se všichni sešli u stolu. Povídali jsme si, smáli se, měli jsme pocit, že jsme „jedna parta“, která drží při sobě. Do přípravy se zapojovali všichni, včetně tatínka, který tvrdil, že jídlo musí nejen dobře chutnat, ale také hezky vypadat. A že u stolu musíme dobře vypadat i my. I sexuolog Luděk Fiala uvádí, že společné stolování je víc než jen jídlo: „Je to soubor chování u stolu, od toho, že se muž postaví, když žena přichází ke stolu, nabídne jí židli, teprve pak se posadí sám. Víme, jak a kterým příborem máme začít jíst, jak se u stolu chovat.“

To všechno poskytuje intimní informace o nás i o našem společníkovi u stolu. „Můžeme hodnotit, kolik toho druhý sní. Jak jídlo konzumuje, zda má při jídle nějaké nonverbální projevy. Naše tělo je v tu chvíli potenciálně zranitelné. Někdy se za ně dokonce můžeme i stydět. A tam, kde existuje stud z těla, tam často nacházíme stud ze sexuality. Kontrola nad jídlem pak může mít i charakter kontroly nad naší sexuální touhou,“ vysvětluje Fiala.

Propojení jídla, péče a sexuální vazby má biologický i psychosociální základ: „Dochází k asociaci mezi tělesným uspokojením, bezpečím a vztahovou regulací. Díky tomu jsou si jídlo a sex bližší, než si mnohdy připouštíme. Ale můžou se stát stejně dobře místem setkání i bojištěm.“

Někteří odborníci mluví o společném stolování jako o zázračném léku směřujícím k propojení. „Jenže kdyby to tak bylo, terapeutické praxe by zavřely a místo nich by se otvíraly jídelny,“ je přesvědčena vztahová expertka Jana Řehulková. Společné jídlo totiž není potvrzení vztahu, slouží jen jako kulisa. Ve vztazích není nejdůležitější, co děláme, ale jak a proč to děláme. Společná večeře může být jazykem lásky i zbraní.

„U některých párů je po celou dobu jídlo hlavním způsobem, jak si vyjadřují blízkost. U jiných se bohužel stává měnou – když neoceníš, co dělám, přestanu vařit. Já vařím, měl bys být vděčný. To už ale není láska, ale obchod. A ve vztazích dlouhodobě nefunguje,“ říká odbornice. Talíře jsou sice stejné, atmosféra ale ne.

Když připravujete jídlo jen proto, aby vás měl druhý rád, pak není něco v pořádku. V některých partnerských vztazích i tak přestává být vaření dobrovolným gestem a mění se v nástroj moci s podtextem: „Dělám to pro tebe, tedy mi něco dlužíš.“

„Společné stolování funguje skvěle, když zahrnuje zájem o druhého, o společný čas, prostor mluvit i mlčet beze strachu. Pak se i obyčejná polévka může stát intimním momentem. Ale když do stejného momentu vložíme nevyřčené křivdy, očekávání, kontrolu nebo únavné mlčení, pak se společné stolování stává spíše emočním minovým polem,“ varuje Řehulková. Chvíle strávené u jídla tedy můžou vztah podpořit, ale není v jejich moci nahradit zdravou komunikaci. Lze to opakovat každý den, a přesto mezi vámi může být nebetyčná bariéra.

Společné jídlo na první pohled může vypadat jako důkaz, že náš vztah je v pořádku, a to, i když není. Jíme spolu, takže přece nemusíme mluvit, nemusíme řešit konflikt, nemusíme si přiznat, že se vzdalujeme jeden druhému. Tatínek mi vždycky říkal, že dobré menu spraví všechno. Dnes vím, že neměl pravdu. Ani sebelepší svíčková nezachrání něco, co nefunguje.

Sexuolog Fiala si však všímá toho, že jídlo je dnes sociální alibi možná víc než kdy dříve. „Výrok láska prochází žaludkem je elegantně nebezpečný. Říká nám, že děláme něco pro náš vztah, ale přitom se nemusíme citově odhalit. Uvařit a naservírovat omáčku a knedlíky je bezpečnější než mluvit o intimnostech, o lásce, touze nebo zklamání. Pro část párů může být jídlo také jistou formou náhražky slovní intimity. Položme si otázku: Poskytujeme tomu druhému něco, ale opravdu to společně sdílíme?“

Jestli sedíte naproti sobě, koukáte do talířů, občas si podáte sůl a říkáte si „máme splněno“, něco se vztahem nebude v pořádku. Pusa je sice plná, ale uvnitř je ticho. Láska žaludkem neprochází. Ale váš žaludek si dobře pamatuje, kdy jste se cítili milovaní. A někdy si to pamatuje déle než hlava.