Článek
V polovině března jste vyrazila na turné Vždycky se budeme znát, kterým jste oslavila deset let od vydání jedné ze svých nejoblíbenějších skladeb. Co pro vás tahle písnička znamená?
Písnička vznikala v našem domácím studiu jako jedna z mnoha dalších, bavila mě hned od začátku svou náladou. Když jsme natočili pracovní verzi a pouštěli pár písniček z připravovaného alba vydavateli, vybral si jako singl právě tuto píseň.
Nabídl nám, že ji pošleme do Ameriky k producentovi firmy Steve Lyon – tam točili třeba The Cure, Paul McCartney nebo Depeche Mode a Jay Reynolds –, aby ji smíchal a případně spoluprodukoval. Zpět přišly dvě verze a my byli okamžitě nadšeni, jak se Steve trefil do naší představy. Rozeslali jsme písničku po rádiích a nechali ji žít vlastním životem. Měla velký ohlas u fanoušků a stala se postupně jednou z nejhranějších a nejoblíbenějších.
Později jsme natočili s režisérem Tomášem Bláhou krásný videoklip na můj nápad, přizvali jsme do něj lidi, kteří v mém životě hráli nějakou výjimečnou roli. Ve videoklipu jsem řidička taxi, do kterého postupně nastupují tyto pro mne zásadní osobnosti, které moji životní cestu výrazně ovlivnily. I po deseti letech máme s písní Vždycky se budeme znát velmi přátelský vztah a nikdy nechybí v setlistu našeho koncertu.
Na duben příštího roku plánujete historický koncert v O2 universu s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou vítěze Grammy Gasta Waltzinga. To je obrovský krok: první česká pop-rocková zpěvačka s orchestrem. Jak tuhle výzvu prožíváte?
Jsem vděčná, že tak celosvětově uznávaný orchestr ověnčený cenami Oscar a Grammy a dirigent Gast Waltzing, též oceněný dvěma cenami Grammy, přistoupili na spolupráci na mých písních. Udělalo mi obrovskou radost, že se jim líbí moje hudba a byli tou nabídkou potěšeni.
Koncert chystáme na jaro 2027, konkrétně na 23. dubna v pražském O2 universu. Moc mne potěšilo, že je o to velký zájem už teď. Vstupenky, které se již prodávají, mizí velmi rychle. Je to pro nás s kapelou velká výzva, něco úplně nového, co jsme nikdy nezažili. Přistupuji k tomu s nadšením a zároveň velkou pokorou.
A jak probíhá příprava na unikátní symfonické aranžmá vašich hitů?
Když mi pan dirigent poslal aranžmá na první píseň s otázkou, jestli si to v tomto duchu představuji, spadla mi čelist. Podle mě to bude bomba. Něco, co asi zažiju jednou v životě, a jsem nedočkavá, co tomu řeknou všichni moji fanoušci. Bude to podle mě něco, na co budeme všichni vzpomínat. Jsem šťastná, že se to děje.
Patří k rekordmankám cen Anděl jak v počtu nominací, tak ocenění v kategorii sólových zpěvaček.
Za skladbu Údolí včel jste získala Cenu Anděl a celé album sklízí uznání jak u fanoušků, tak i u kritiků. Říkala jste, že vznikalo šest let. Jaký máte po těch letech k albu vztah?
Album Údolí včel naprosto miluju. Myslím, že je to nejvyzrálejší, nejosobnější a nejkrásnější album, co jsme s Tomášem (Varteckým, kytaristou a bývalým partnerem Anny K.) vytvořili.
Album Údolí včel jste popsala jako láskyplnou výpověď o síle vztahu a lásce, která překoná temnoty. To jsou silná slova. Dnes, po všem, čím jste si prošla, vidíte v těch písních něco jiného?
Ty písně jsou pořád stejné, pořád jsou o síle vztahu a lásce, a tak to už zůstane napořád.
Během natáčení dokumentu můj osobní život nabral úplně jiné obrátky a jiný směr.
Loni spatřil světlo světa dokument Anna K. režiséra Víta Bělohradského, který ukazuje i vaše nejniternější soukromí. Režisér říkal, že vás u některých témat musel přesvědčovat, aby je mohl ve filmu nechat. Co vás nakonec přimělo pustit diváky tak blízko?
Dokument vznikal téměř dva roky. Natáčela jsem jej s režisérem Vítkem Bělohradským a kameramanem Janem J. Filipem. Stali se z nás za tu dobu velcí přátelé, a když jsem pak naše společné dílo viděla na plátně při premiéře v kině Lucerna, byla jsem sama překvapená, jak otevřená jsem dokázala být i v tématech, která se týkala mých nejniternějších životních momentů.
Na pódiu nešetří emocemi ani vizuální show.
Myslím, že i díky tomu našemu společnému napojení vznikl tak výjimečný, velmi intimní, místy drsný, ale i úsměvný a upřímný dokument bez jakéhokoliv předstírání, a proto má u diváků takový úspěch.
Pomohlo vám natáčení nějak zpracovat vlastní život?
Natáčení dokumentu byla pro mne zajímavá zkušenost. Dlouho jsem váhala, jestli se do něčeho podobného mám vůbec pouštět. Zda je můj život a moje soukromí tak zajímavé nebo pro někoho obohacující, aby o něm vznikl hodinový film.
Během natáčení můj osobní život nabral úplně jiné obrátky a jiný směr (místo plánované svatby byl po 27 letech vztahu oznámen rozchod s Tomášem Varteckým) a my se museli s Vítkem k tomu všemu nějak postavit. A protože se z nás za tu dobu stali opravdoví přátelé, šlo mi docela přirozeně se takhle bez obav a patosu otevřít a mluvit i o těžkých tématech vlastně s nadhledem a lehkostí.
V dokumentu mluvíte otevřeně o nenaplněném snu o mateřství. To muselo být velmi těžké téma. Jak jste se s tím vyrovnala?
Téma je to opravdu velmi náročné. Vyrovnávám se s ním už spoustu let a vyrovnávat budu celý život. Čas ale ty ostré hrany nějak postupně obrušuje a hojí.
Pochopila jsem, že musím zabojovat. Neohlížet se na to proč, ale žít. A věřit, že to prostě dám.
Dokument ukázal vaše nejniternější stránky. Bylo ještě něco, co jste do něj nakonec odmítla pustit?
Ani si nepamatuju, ale určitě toho materiálu bylo natočeno možná sto hodin za dva roky a musel se ustříhat hodinový film. Spoustu se toho tedy nevešlo a něco se ani kvůli časovému odstupu a měnící se aktuální situaci vejít nemělo. Podle mne to kluci, co se na dokumentu podíleli, sestříhali bezvadně.
Nechtěla jsem žádné extra patetické drama a snažila se i o těžkých věcech, které mě cestou životem potkaly, mluvit s nadhledem, pokud to alespoň trochu šlo. Je to syrový, otevřený a za mě velmi přirozený film o některých výrazných událostech mého života.
Dvakrát jste prošla velmi náročnou léčbou. Jak se dnes díváte na svoje zdraví? A jak vám tahle zkušenost změnila pohled na život?
Nemoc, kterou jsem dvakrát prodělala, můj pohled na život nijak zvlášť nezměnila. Brala jsem to jako velkou překážku a úkol, který přede mne osud postavil. A teď se s tím nějak vyrovnej.
Možná jsem to chvíli brala jako nespravedlnost a pokládala si klasickou otázku „proč právě já“. S tím jsem ale rychle přestala, protože odpověď neexistuje. A já pochopila, že musím opravdu zabojovat. Neohlížet se na to proč, ale žít. A věřit, že to prostě dám a že jiná varianta neexistuje. Ale byla to pekelná jízda, to zase jo.