Půvabná lady Černobyl: Uzavřená zóna je můj druhý domov

To je vlastně celkem úsměvný příběh. Celý můj zájem o Černobyl a vše kolem něj vznikl v době, kdy mi bylo nějakých 13 let a sledovala jsem, jak můj táta hraje na počítači hru S.T.A.L.K.E.R.. Netrvalo dlouho a tu hru jsem začala hrát také, což ve mně vyvolalo zájem o celou související problematiku. Do hry jsem se zamilovala a zjištění, že ta oblast existuje i v reálu, a nejen v počítačové hře, pro mě byl tehdy docela šok.

Nezletilí do zóny kvůli zvýšené radiaci nemůžou, takže jsem napjatě čekala do svých osmnáctin. A můj černobylský příběh se začal odehrávat ve velmi vysokém tempu. Po první návštěvě zóny trvalo jen pár měsíců, než jsem se stala zdejším průvodcem. Nejdříve jsem byla součástí velké turistické agentury a později jsem se osamostatnila a začala pracovat sama na sebe. Pak už vše jelo samospádem. Když děláte něco, co milujete, čas utíká rychle.

Je to s podivem, ale covid nás v Černobylu naštěstí skoro nezasáhl a prohlídky zóny probíhaly standardně. Snad jen první měsíc byly nějaké komplikace v době, kdy se celý svět začal s koronavirem seznamovat. Po nějakém měsíci už bylo ale vše při starém a čísla návštěvníků se nijak nesnížila.

Se začátkem války jsem nejen já, ale i většina Ukrajinců ztratili mnoho. Měla jsem vše skvěle rozjeté, podnikání fungovalo, žila jsem skvělý život plný koníčků a toho, co mě bavilo. Když to celé začalo, celý život jako by se mi najednou „pauznul“. A později, s útokem Rusů přímo na komplex jaderné elektrárny Černobyl, se mi rozpadlo vše, na čem jsem v životě pracovala.

Černobyl nebyl jen uzavřený, byl pod útokem nepřátel. Nedostupný. Pro útočníky byla zóna nejsnazším způsobem, jak se dostat přes Bělorusko na území Ukrajiny.

Ten začátek pro mě byl drsný, vždy jsem v pracovním životě byla extrémně vytížená, v zóně jsem prakticky žila, byl to můj druhý domov. Do Kyjeva jsem se obvykle dostala jen pár dnů v měsíci. Najednou jsem neměla co dělat, kolem mě byla válka. Nová situace, kterou jsem neznala. Rizika, která jsem na začátku dost dobře nechápala. První dva týdny jsem s rodiči strávila v bezpečí na venkově, a když bylo jasné, že válka rychle neskončí, rozhodli jsme se jako rodina odstěhovat do bezpečí do Německa.

Zhruba rok. Celou dobu jsme přemýšleli, co dál. Osobně pro mě byl pobyt v Německu těžkým obdobím a dá se říci, že noční můrou. Nechtěla jsem tam být a neuměla jsem si představit spokojený život nikde mimo Ukrajinu. Psychicky jsem byla prostě na dně. Nakonec jsem si po tom roce vyhodnotila, že to opravdu musím risknout a vrátit se zpět. Měla jsem štěstí. Ač můj stávající život není zcela takový, jako byl před počátkem války, dá se říci, že je svou náplní aspoň obdobný.

Těžké popsat, proč jsem černobylskou oblastí tak posedlá. Určitě v tom ale hraje roli skutečnost, že je to v rámci našeho světa výjimečné místo. Je to časová schránka vedoucí přímo do světa Sovětského svazu. Otevřené muzeum, ukazující, co se stane, když z nějakého místa člověk odejde doslova ze dne na den. Jak si příroda začne vše brát zpět a do oblasti se znovu vrací divoká zvěř.

Vím, vím, zní to šíleně. Ale jsem člověk, který přírodu miluje, a tohle je poměrně unikátní možnost ji sledovat bez lidského zásahu. Nebudu ale lhát, samozřejmě mi imponuje tamější opuštěná atmosféra a vždy jsem byla ráda propojená s místem, které není dostupné všem. Být v té roli někoho, kdo návštěvníkům odhaluje malá tajemství zóny, mě naplňovalo. Asi v tom sehrálo roli i to, že to bylo něco, co jsem si jako dítě roky vyčekala a najednou se to stalo realitou.

Nikdy bych si nemyslela, že bude celý můj život s Černobylem a městem Pripjať tak úzce spjat.

Jednoznačně opuštěná obří továrna Jupiter na samotném okraji města. Těžké popsat pro někoho, kdo tam nebyl, ale je to takové malé město ve městě. Osobně miluji opuštěné industriální budovy. Trvalo několik let, než jsem prozkoumala každé zákoutí této továrny, což asi říká mnohé. Bylo skvělé mít pocit, že tu mám stále co nového objevovat. A jak už asi tušíte, právě toto místo bylo v té hře jednou z klíčových lokalit. Vždycky jsem se tam chtěla podívat doopravdy.

Pro běžného smrtelníka je to od roku 2022 beznadějné. V současné době už není Černobyl turistickým místem a víceméně patří ukrajinské armádě, která jej střeží a brání opětovnému vniknutí ruských jednotek. Aby člověk mohl vstoupit, musí být akreditovaným novinářem se speciálním povolením. Nikdo jiný nemá šanci, bez výjimek.

Vše, co na místě vyfotíte a natočíte, armáda při opouštění zóny kontroluje. I tak je to ale navzdory limitům a nejrůznějším omezením stále skvělý zážitek. Jen musíte počítat s větším množstvím kontrol. Moje pozice se tak v současnosti trochu změnila. Nejsem už ani tak průvodce zónou, jako jsem bývala dříve. Teď jsem spíš tzv. fixer, který ví, co je potřeba zařídit a dokonale zná místní procesy.

Co se týče změn od samotného uzavření, tak nedošlo naštěstí ke zřícení žádné ze známých budov v Pripjati. Jedna významná ztráta ale nastala a došlo k ní už během prvních dnů války. Velký most, který umožňoval turistům přístup do západní části zóny s dobře zachovanými vesnicemi, byl zcela zničen. Dá se tam dostat pouze na lodi, ale to je v současné době možné pouze pro armádu.

Ani já jsem se od počátku války k tomuto místu nemohla přiblížit. Škoda, před válkou jsme odtamtud při vícedenních túrách rádi pozorovali západ slunce. Byl to skvělý pohled na elektrárnu, les i vodní plochu. Bezprostřední okolí elektrárny i Pripjať jsou ale, alespoň zatím, stále stejné.

To je jednoduché, jsem první člověk, který se černobylskému tématu soustavně věnuje. Na rozdíl od těch, kteří tam jednou vyrazí a dokola publikují stále to samé, já tam mám díky své práci stále průběžně přístup, a můžu tak lidem ukazovat zónu i v době, kdy se tam oni nemůžou dostat. Algoritmy TikToku jsou všelijaké, takže tam někteří zveřejňují stále ta samá videa dokola, já zveřejňuji vždy jen čerstvá videa a naslouchám lidem, co by chtěli vidět. Velkým faktorem je ale samozřejmě i stálost, samotný obsah a snad i jeho kvalita.

Jistě to tak má mnoho lidí, ale jsem člověk, kterému chybí předválečná stabilita. Jsem hodně organizovaná, mám ráda jasné plány, časové rozvrhy a pořádek. Před válkou mi k životní stabilitě stačil Černobyl, teď je všechno úplně jinak. Válka samozřejmě přinesla do země nestabilitu. A když pracujete v turistickém sektoru, situace je samozřejmě ještě o to horší. Turismus ve válečné době? Netušíte, co bude zítra, natož pozítří…

Leda ve snech, na Ukrajině monetizace sociálních sítí fakticky neexistuje. Takže ačkoli mám na TikToku obrovská čísla, nic mi to přímo nevydělává. Slouží mi to spíše jako místo pro propagaci toho, co mě živí. A co to tedy je? Vyjma novinářských cest do zóny dělám cesty na míru v Kyjevě a okolí. Moje práce v zóně mi naštěstí udělala celkem jméno, a tak se i v dnešní divné době sem tam nějaký zájemce najde. Prodávám nejrůznější suvenýry, dělám copywriting, na volné noze pracuji jako zpravodaj pro jedno izraelské médium a v případě potřeby třeba překládám nejrůznější videa. Zkrátka dělám vše proto, abych se uživila. To je realita dneška…