Z otrokyně světicí: neuvěřitelný životní příběh Josefíny Bakhity

Z počátku to vypadalo na hezký život uprostřed milující rodiny a podmanivé africké přírody. Jenže Josefína měla tu smůlu, že se narodila v době, kdy se obchodovalo s lidmi. Rok narození není zcela jistý, nicméně se udává letopočet 1869. Místo naopak známé je, děvčátko přišlo na svět ve vesnici Olgossa nedaleko Dárfúru v jihozápadním Súdánu. Rodina pocházela z nearabské etnické skupiny Daju, otec Josefíny byl bratrem náčelníka vesnice.

Když bylo Josefíně šest let, přímo z pole, kde sbírala zeleninu, ji unesli arabští obchodníci s otroky. Od nich dostala jméno Bakhita, což byla ironie osudu, neboť v překladu znamená šťastná. To však bylo přesným opakem toho, co prožívala.

Dívka byla prodána na trzích s otroky v Chartúmu a El-Obeidu dokonce pětkrát a není třeba dodávat, že ji majitelé ani obchodníci nikterak nešetřili. V jednom případě byla dokonce zbita do bezvědomí a ponechána ležící v krvi na podlaze. Nakonec se jako otrokyně dostala do služeb tureckého generála, kde byla na znamení otroctví vystavena bolestivé skarifikaci neboli jizvení. Břitvou na holení jí způsobili v oblasti hrudi, břicha a ramen více než stovku řezných ran, ušetřen zůstal pouze obličej. Trýznitelé jí sypali do ran sůl, což mělo jednak zaručit trvalé zjizvení a zároveň zintenzivnit utrpení, a tedy i podrobení. Není divu, že jediným přáním Josefíny bylo zemřít.

„Během všech let, co jsem v tom domě bydlela, si nepamatuji den, který by se obešel bez rány. Když se rána od biče začala hojit, snášely se na mě další,“ vzpomínala žena, jež v důsledku traumatu zapomněla své původní jméno, jména příbuzných i název rodné vesnice.

Dá-li se vůbec v postavení otrokyně Josefíny něco nazvat štěstím, pak přišlo v roce 1882, kdy ji generál prodal italskému konzulovi v Súdánu. Jeho žena Callista byla pravý opak generála, a tak Josefína zažila po letech týrání a ponižování důstojné a laskavé zacházení. Poprvé v otroctví dostala oblečení – tuniku, která jí navrátila pocit, že je lidská bytost, neřkuli žena.

Konzul chtěl Josefínu dokonce odvézt do rodné vesnice, bohužel nevěděl, která to je. Politické změny v Súdánu přiměly Legnaniho v roce 1885 zemi opustit. S konzulem a jeho rodinou odcestovala do italského Janova i Josefína.

Zde se dostala coby dar do rodiny konzulova přítele Augusta Michieliho. Ten sháněl služebnou a chůvu pro dceru. Rodina žila ve vile nedaleko Benátek a pro Josefínu byl tento „přestup“ zásadní, neboť právě zde se seznámila s křesťanskou vírou. A to především díky správci, který o dívku pečoval až s otcovskou láskou. Daroval jí stříbrný křížek a seznámil ji s Kristovým učením.

Když manželé Michieliovi odcestovali z pracovních důvodů do severní Afriky, Josefína se s jejich dcerou ocitla v péči řeholních sester Kongregace Dcer Božské Lásky, zvaných kanosiánky, v Benátkách. „Tyto svaté matky mě s hrdinskou trpělivostí vychovávaly a představovaly mi Boha, kterého jsem od dětství cítila ve svém srdci, aniž bych věděla, kdo je,“ vzpomínala ve svých textech. Náplní této kongregace byla právě péče o dívky, opuštěné děti a sirotky.

Ježíšova smrt z lásky k lidem přivedla Josefínu v roce 1889 k rozhodnutí sloužit novému pánovi, nebeskému Otci. Když si manželé Michieliovi chtěli svou dceru i s chůvou odvést zpět domů, Josefína se odmítla připojit.

Manželé se ji snažili přimět k návratu všemožnými způsoby, ale marně. Nakonec při ní stála i světská spravedlnost, protože italský soud rozhodl, že otroctví zrušili Britové v Súdánu ještě před jejím narozením. Z toho vyplývalo, že nikdy nebyla otrokyní legálně. Josefíně bylo v té době pravděpodobně dvacet let a poprvé mohla rozhodovat o svém životě. Od arcibiskupa Giuseppa Sarta, pozdějšího papeže Pia X., přijala v roce 1890 svátosti křtu, eucharistie a biřmování. Při této příležitosti si zvolila křestní jméno Josefína. Pro dívku tak těžce zkoušenou osudem to bylo, jako by se znovu narodila.

Do noviciátu vstoupila v roce 1893, byť se obávala, že bude kongregaci kompromitovat barvou pleti. Ostatní toho ale nedbali, a tak mohla ve Veroně v roce 1896 složit první řeholní sliby. Stalo se tak v Kongregaci Dcer Božské Lásky, kde strávila šest let. Poté byla přeložena do kláštera ve Schiu (Benátsko), kde zůstala až do konce života, tedy dlouhých čtyřicet pět let.

V klášteře vařila, vyšívala i sloužila v sakristii a ve vrátnici. U brány kláštera, kde se setkávala s obyvateli města, působila jako atrakce. Barva její pleti přitahovala děti, které si myslely, že je „z čokolády“, a fascinovala i dospělé, již nikdy nepotkali příslušníky jiných etnických skupin. Laskavostí a úsměvem si dokázala získat jejich přízeň, dokonce dostala přezdívku Černá matka.

Klášter ve Schiu se během první světové války proměnil ve vojenskou nemocnici, v níž se Josefína starala o zraněné vojáky. Zvláštní charisma a pověst svatosti přivedly kongregaci k přesvědčení, aby Josefína vydala své životní osudy knižně. Na základě rozhovorů tak vznikl v roce 1931 životopis Zázračný příběh, který se stal po celé Itálii okamžitě bestsellerem. A to i bez toho, že by jej sama aktérka nějak osobně podpořila.

Klášter opustila Josefína pouze v letech 1935 a 1938, kdy v misijním noviciátu nedaleko Milána připravovala mladé sestry na práci v Africe. Když Itálie vstoupila do bojů druhé světové války, bombardování nebylo ušetřeno ani Schio. Jako zázrakem však ani jeden obyvatel města nezemřel, a to v průběhu celé války. Lidé to připisovali právě Josefíně, pod jejíž ochranou se cítili být.

Na sklonku života se u Josefíny začaly projevovat různé bolesti a nemoci, které ji upoutaly na invalidní vozík. I za těchto okolností si dokázala uchovat dobrou náladu a úsměv. Poslední okamžiky prožila v nemoci a v agonii se vracela do doby, kdy bývala otrokyní.

„Povolte mi, prosím, trochu ty řetězy… tolik mě bolí!“ prosívala často zdravotní sestry. Nakonec se dočkala i příjemnějšího stavu, a to když se jí na smrtelném loži zjevila Panna Marie. Josefína zemřela 8. února 1947. K jejímu tělu se po tři dny přicházely poklonit tisícovky lidí.

Proces blahořečení byl zahájen pouhých dvanáct let po její smrti. Josefíniny ostatky byly v roce 1969 přeneseny do kláštera kanosiánek ve Schiu. Papež Jan Pavel II. ji blahořečil v roce 1992 a svatořečil o osm let později. Josefína je od té doby považována za patronku katolické církve v Súdánu i celé této země. Papež Benedikt XVI. ji v roce 2007 označil za příklad křesťanské naděje, vytrvalosti a odhodlání. V den jejího svátku, 8. února, se připomíná Světový den modliteb za oběti obchodu s lidmi, což není bohužel ani v dnešní době zcela uzavřená kapitola. Ale odkaz Josefíny říká, že i prostřednictvím utrpení lze dosáhnout vysvobození.

Ona sama své vysvobození z fyzického a nakonec i duchovního otroctví komentovala takto: „Kdybych potkala obchodníky s otroky, kteří mě unesli, kteří mě mučili, padla bych na kolena a políbila jim ruce. Protože všechno, co se mi přihodilo, by se mi bez nich nestalo. Jak bych se stala křesťankou a řádovou sestrou?“