Článek
Fakta o rané fázi života Charlotte zůstávají nejasná. Uvádí se, že se narodila v New Yorku mezi lety 1720 až 1730, ale okolo místa i data je mnoho otazníků. Možná to bylo spíše na Gibraltaru, kde působil její otec James Ramsay, který pocházel ze Skotska, jako kapitán Britského královského námořnictva. Rodina se v roce 1738, když byl otec jmenován viceguvernérem provincie New York, přestěhovala do USA.
Po smrti otce v roce 1742 zůstala Charlotte s matkou Catherine ještě několik let v New Yorku, okolo svých patnácti let se ale přestěhovala do Londýna a dělala společnici tetě. Když ta zemřela, ujala se mladičké dívky dáma z aristokratických kruhů, svobodná dvořanka lady Isabella Finchová, sestřenice básnířky Anne Finchové.
Hraběnka žila v domě na Berkeley Square v srdci Londýna a její salon navštěvovali často intelektuálové, umělci, spisovatelé, což jistě ovlivnilo i Charlotte. Už v roce 1747 vydala první sbírku, nazvala ji Básně pro několik příležitostí a věnovala ji lady Isabelle. V poetickém svazku se soustředila na témata ženského přátelství a nezávislosti, báseň Umění koketérie patří ke zvláště ceněným.
Proti Shakespearovi
První počin mladé básnířky zaujal Samuela Johnsona, uznávaného poetu, natolik, že se stal jedním z jejích největších zastánců a podporovatelů. Někdy v té době poznala zakladatele britského románu Samuela Richardsona. Další užitečné kontakty získala díky Alexandru Lennoxovi, který pracoval pro vydavatele a tiskaře Williama Strahana.
Charlotte se za Lennoxe provdala, ale nebyl to šťastný krok. Z manželství, které skončilo rozchodem, se narodily dvě děti a Charlotte se neustále potýkala s nedostatkem financí. Pokusila se uplatnit svého času i u divadla, ale krátké herecké angažmá skončilo fiaskem, její texty byly odmítnuty, nebo divadla Charlottiny hry stahovala po několika představeních.
Dala se tedy na překlady z italštiny a francouzštiny, pravděpodobně povzbuzena Johnsonem se soustředila i na literární komparatistiku. Dá se říct, že její studie O Shakespearovi názorně je první feministickou literární kritikou. Analyzovala v ní prameny, z nichž světoznámý dramatik vycházel, a vytýkala mu, že ve svých hrách zbavuje ženské postavy autority, kterou měly v původních příbězích, a tedy jim upírá „moc a morální nezávislost“.
Na začátku 60. let působila jako redaktorka časopisu The Lady’s Museum, v němž vycházely i její články o upálení Johanky z Arku či o kultu vestálek ve starověkém Římě.