Královna laskavého sarkasmu, která patří mezi nejčtenější autory i téměř sedmdesát let po své smrti

Každý, kdo četl romány Betty MacDonaldové, má její život poměrně dobře zmapovaný. Píše totiž právě o něm. A píše o něm vtipně, s nadhledem i nadsázkou, byť se dotýká nelehkých témat, jako je předčasná smrt otce, manželství s tyranem, vážná nemoc nebo vleklá hospodářská krize, jež tvrdě dopadla na její rodinu.

Betty MacDonaldová obohatila svěžím stylem humoristický žánr tak osobitě, že se řadí mezi celosvětově nejčtenější autory i bezmála sedmdesát let po své smrti.

Anne Elizabeth Bardová pocházela ze šesti dětí (dospělosti se jich dožilo pět). Její otec byl důlní inženýr – zkoumal potenciál dolů a hledal nerosty. Rodina se tak v závislosti na jeho aktuální práci často stěhovala po západě Spojených států. Matka absolvovala výtvarnou školu v Bostonu a působila jako oděvní návrhářka. Po svatbě se však stala ženou v domácnosti.

Betty vyrůstala v láskyplném prostředí, ovšem otec dbal na píli, úsilí a disciplínu. „Sotva jsme se naučili chodit, donutil nás běhat v zimě ráno před snídaní kolem bloku, v létě podnikat kilometrové výpravy po horách s ním a s maminkou, chodit spát každý večer v osm, vypít denně deset sklenic vody a hrát si v každou denní dobu venku,“ vzpomínala v jednom z románů. Podstatnou část dětství strávila ve městě Butte v západní Montaně, později se rodina usadila v Seattlu v rozlehlém domě u Washingtonova jezera.

Její dětství i dospívání by bylo zalité sluncem, jenže otec náhle zemřel na zápal plic a dvanáctiletá Betty se musela vyrovnat se ztrátou milovaného rodiče. Odtud pravděpodobně pramení její schopnost přijímat i obtížné situace s nadhledem. Vždyť co se mohlo stát horšího? Rodina se najednou musela uskromnit. Betty však pokračovala ve studiích.

Po absolvování Rooseveltovy střední školy v Seattlu se v roce 1926 zapsala na Washingtonskou univerzitu. Brzy však studia zanechala, protože na rodinné oslavě poznala o dvanáct let staršího Roberta (Boba) Hesketta, za něhož se po roční známosti provdala.

Bob pracoval jako pojišťovací agent, ale toužil vlastnit slepičí farmu. Tu novomanželé koupili na washingtonském Olympijském poloostrově. Po letech strávených uprostřed velké a soudržné rodiny se mladičká Betty ocitla na samotě. Sice uprostřed panenské přírody, ale v zanedbaném objektu bez vodovodního potrubí, elektřiny, telefonu i rádia.

Její život naplňovala starost o stovky slepic a kuřat, zajištění chodu farmy i domácnosti a péče o dvě malé dcery. Bob se stále častěji uchyloval k agresivnímu chování a také vyhledával milostné avantýry, což Betty tolerovala jen chvíli. V roce 1931 manžela opustila a s dcerami se vrátila k rodině.

V té době vypukla velká hospodářská krize, během níž Betty vystřídala mnoho zaměstnání. Vypětí i nedostatečná výživa si vyžádaly svou daň. V roce 1937 Betty onemocněla tuberkulózou. V Americe byla nemoc označována jako bílý mor, protože před objevem antibiotik představovala smrtící infekční onemocnění.

Betty přežila, byť musela strávit devět měsíců v tvrdém režimu plicního sanatoria. Zážitky z léčby s odstupem vylíčila v knize Morová rána (1948) a opět čtenáře donutila smát se nahlas.

Krátce po propuknutí 2. světové války poznala Betty leteckého inženýra Donalda C. MacDonalda, za něhož se v roce 1942 provdala. Manželé se přestěhovali na Vashonův ostrov do domu na pláži. Dcery tu chodily do školy, zatímco Betty s manželem dojížděli trajektem do práce v Seattlu. Ona však jen do chvíle, kdy napsala první román, jenž jí přinesl obrovskou slávu. Za nápadem stála její starší sestra Mary, autorka dívčích románů. Na večírku přesvědčila literárního agenta, že i její sestra je úspěšná autorka, a dokonce má rozepsaný román o životě na slepičí farmě. Betty nezbývalo než začít psát.

Příběhy pod názvem Vejce a já původně vycházely na pokračování v časopise The Atlantic Monthly. Knižně byly vydány bezprostředně po 2. světové válce, v říjnu 1945. Z knihy se stal okamžitě bestseller doma i ve světě. Přestože do konce roku 1945 zbývalo jen pár týdnů, stihlo se prodat ještě milion výtisků. Betty v knize popisovala se svým typickým nadhledem, vtipem a ironií první nevydařené manželství a tvrdý život na farmě. Námět i zpracování rezonovaly v tehdejší atmosféře vyčerpané válečným úsilím a dychtivé po humoru a vtipu.

Díky fenomenálnímu úspěchu knihy se Betty stala na přelomu 40. a 50. let uznávanou autorkou i celebritou. Knižní předloha, jež se dočkala filmové adaptace už v roce 1947, však nepřinesla autorce jen úspěch. I když dávala svým postavám smyšlená jména, někteří se v knize poznali a v roce 1951 podali na autorku žalobu pro pomluvu. Komu by se líbilo být vykreslen jako excentrický venkovský hlupák? Po dvou týdnech, kdy byly u soudu předčítány pasáže z knihy, byla ale nakonec žaloba stažena.

Vejce a já zůstává jednou z nejúspěšnějších knih a prvotin všech dob. Román se dočkal překladu do 32 jazyků, včetně češtiny, do níž byl přeložen už v roce 1947. Podle průzkumu se román stal nejoblíbenějším titulem v Česku v letech 2007, 2010, 2013 i 2018. Až za ním následují Osudy dobrého vojáka Švejka, Harry Potter, Babička nebo Pán prstenů.

Betty se zaměřila i na tvorbu pro děti a mládež, v níž představila starou paní Láryfáry nebo osiřelé děti Nanynku a Málinku. V poslední knize Dusím se ve vlastní šťávě (1955) popsala své druhé manželství a nástrahy života na ostrově Vashon. Z něho se nakonec s manželem odstěhovali v roce 1956, protože koupili ranč v Kalifornii. Krátce nato však Betty onemocněla rakovinou, které podlehla v nedožitých padesáti letech.

Její romány sice popisují ženskou tematiku, nelze je však zaškatulkovat jako čtení pro ženy. Autorčin pohled na život okořeněný sarkastickým humorem, bezprostředností a upřímností oslovuje obě pohlaví bez rozdílu. Betty nikdy nefabulovala. Čtenářky i čtenáři se tak v románech psaných v první osobě mohou identifikovat s něčím, co důvěrně znají a v různých podobách sami zažili.