Radila princeznám i prostitutkám. Kristina Pisánská patřila mezi první intelektuálky bojující za práva žen

Kristina se sice narodila v italských Benátkách a rané dětství strávila v Bologni, určující pro její životní i profesní vývoj bylo ale prostředí královského dvora v Paříži. Sem se rodina přesídlila v roce 1369.

Její otec, lékař a astrolog Tomáš Pisánský, byl totiž pozván do služeb krále Karla V. Kristina studovala jazyky, filozofii, historii i antickou literaturu, měla přístup k mnoha rukopisům z královy knihovny. Získala tak maximální možné vzdělání, nicméně jak sama později konstatovala, bezstarostnost mládí ji nepřipravila na život.

V patnácti ji provdali za královského notáře Štěpána z Castelu, naštěstí pro oba to byla dobrá volba. Radostnou událost zkalilo v témže roce úmrtí krále Karla V. Kristinin manžel se ocitl bez práce a změna poměrů na královském dvoře přinesla rovněž diskreditaci astrologů na úroveň šarlatánů, což se citelně dotklo jejího otce. Další velké rány na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1387 zemřel Kristinin otec a o tři roky později i manžel, jenž pravděpodobně podlehl epidemii moru.

Mladá vdova byla v pětadvaceti letech hlavou rodiny zahrnující tři děti, matku a neteř. Vdovství neznamenalo pouze ztrátu životní lásky, ale také významnou ztrátu materiální. I v neutěšené majetkové situaci se však odmítla znovu provdat. „Musela jsem se stát mužem,“ komentovala rozhodnutí žít nezávisle. Zvládla to. Když děti odrostly, vrhla se na další studium, aby se co nejlépe připravila na budoucnost. Na svou dobu měla velmi smělý plán, a totiž že se stane „femme de lettres“ – ženou, která se uživí literární činností.

Klíčem k získávání mecenášů, k nimž se řadili například král Karel VI. Francouzský a jeho manželka Isabela Bavorská, se stala milostná poezie. Vedle toho otevřela i tematiku ženské otázky. Zapojila se do sporu o výklad středověké veršované skladby Román o růži, kde autoři líčí mimo jiné milostné dobývání. V díle Slovo o růži se Kristina zaměřila na vztah mužů k ženám i na postavení žen ve společnosti. Odmítla redukovat umění milovat pouze na fyzickou přitažlivost a obecně přijímané vnímání ženy jako objektu k uspokojení mužských tužeb.

Téma radostí či strastí lásky vystřídaly na začátku 15. století úvahy o vlastnostech ideálního vládce nebo o ideálním politickém uspořádání. To jí po čase opět přivedlo k úvahám o schopnostech žen, které byly v ostrém kontrastu s jejich postavením. Kristina kritizovala fakt, že i když jsou ženy stejně inteligentní jako muži, jsou odsouzeny k péči o domácnost.

Klíč k nápravě viděla v rovném přístupu ke vzdělání pro chlapce i dívky. Rovněž kritizovala muže, kteří ženám vzdělání odpírají, a také neukazují úplný obraz dějin, v nichž ženy sehrály často zásadní roli. V důsledku zkreslení se podle Kristiny ženská úloha nebezpečně vytrácela z povědomí společnosti.

Kniha o městě dam měla tento deficit napravit. Uvádí totiž příklady žen, které svým životem popíraly všechna obvinění, která jim byla v dílech psaných muži přiřknuta. Ve svém textu Kristina vybudovala město, které zabydlela vzdělanými a významnými ženami z historie, jako byly básnířka Sapfó, biblické Eva a Ester, Panna Marie, svatá Cecílie anebo královna Isabela Bavorská. V knize uvedla seznam ušlechtilých vlastností, jimiž ženy předčí muže.

Další dílo pak cílilo přímo na ženy. Knihu tří ctností Kristina pojala jako průvodce, který přinášel různá doporučení jak princeznám či vznešeným paním, tak i ženám řemeslníků, rolníků, a dokonce i prostitutkám. Kromě praktických rad vztahujících se k vedení domácnosti přidala důležitost znalosti financí a vedení války. To byla na ženu neslýchaná témata.

Když v roce 1407 vypukla ve Francii občanská válka, Kristina přesunula pozornost na politiku a společenské uspořádání. Vedle knih psala dopisy adresované přímo členům královské rodiny, které chtěla přimět k opětovnému nastolení pevné a jednotné vlády. V dílech popisuje způsob spravedlivého vedení války a kritizuje krutosti a zločiny páchané ve válečné době. Rovněž poukazuje na nezbytnost mravních kvalit panovníka a vlastnosti jako spravedlnost, čestnost a poctivost.

Po dobytí Paříže stoupenci burgundské strany a smrti vůdce orleánské strany hraběte z Armagnaku v roce 1418 se Kristina ukryla v klášteře v Poissy. Ve vynuceném azylu přestala psát, z tvůrčí letargie ji nakrátko vytrhlo vítězství Jany z Arku nad Angličany v roce 1429.

Kristininou poslední prací se tak stala veršovaná skladba Povídání o Janě z Arku, v níž kvituje, že Francii z neštěstí vyvedla žena. Právě v tom totiž autorka viděla příslib mírumilovnější budoucnosti. Kristina Pisánská, jedna z prvních filozofek a intelektuálek, zemřela za zdmi kláštera ve věku 66 let. Její spisy se tiskly až do 16. století. Na rehabilitaci pak čekala do svého znovuobjevení ve 20. století.