Veronika Arichteva: Určitě se nevyfotím se vším, za co mi zaplatí, i když to tak dost influencerů dělá

Zimní pohádku budeme na Pražském hradě hrát už šestým rokem, ale poprvé na Nejvyšším purkrabství. To má pro mě zvláštní význam, protože jsem tam jako holka viděla Krále Leara s panem Třískou (2002).

V té době jsem už chtěla být herečkou a říkala jsem si, že bych právě v něčem takovém chtěla někdy hrát. I když jsem už pak herectví studovala, byla jsem přesvědčená, že na něco takového nikdy nebudu mít. O to víc mě potěšilo, že jsem tu nabídku dostala. Byla to moje první divadelní zkušenost se Shakespearem, pamatuju si, jak jsem režisérovi Pavlu Khekovi rovnou řekla, že si nejsem jistá.

Jistě v tom hrálo roli i to, že jsem předtím byla ve StarDance (v roce 2018 skončila v semifinále), hrála jsem zrovna v První republice, byla jsem dost vidět. Hlavními hvězdami Zimní pohádky jsou samozřejmě Petra Špalková, Martin Hofmann, Michal Isteník, Alena Mihulová, Saša Rašilov; ten byl moje holčičí platonická láska. Na druhou stranu určitě by tam nevzali někoho jen kvůli tomu, že je známý z televize.

Má to jinou atmosféru, akustiku, ale po pěti sezonách už víme, s čím počítat. Jinak se samozřejmě hraje, když prší a je mokro, to musíme být opatrní, protože to klouže. Skoro celé představení jsem bosá, hraju šestnáctiletou holku, což musí být vidět na energii, takže mám radši, když nehopsám po mokrém jevišti.

Moc se na naši partu těším. I když jsme herci hodně různého zaměření, věku, zkušeností, fakt jsme si dobře sedli. Vím, že to už bývá v rozhovorech klišé, jak dobrá se sešla parta, ale pro mě to byla zatím nejlepší divadelní zkušenost.

Bude to v komedii Malé chytré lži. Zlákalo mě, že to bude režírovat Pavel Khek, se kterým se mi v Zimní pohádce výborně spolupracovalo a chtěla jsem s ním ještě někdy dělat. Navíc tam budu zase hrát s Petrou Špalkovou.

Dlouho jsem odmítala nazkoušet nové divadlo. Když byl Luka malý a nechodil do školky, nedovedla jsem si představit, že bych dva měsíce každé dopoledne zkoušela. Když před rokem a půl začal chodit do školky, hrozně jsem si užívala, že mám dopoledne pro sebe, to maminkám hodně chybí.

Ne že bych od jeho narození nepracovala, kromě herectví mám instagram, firmu, jsem částečně podnikatelka. Když zrovna nehraju, nemusím se z toho hroutit, protože mám i něco jiného. Taky díky tomu nemusím brát každou roli, kterou mi nabídnou.

Před dvanácti lety jsme s kamarádkami Martinou Pártlovou a Nikol Leitgeb, tehdy ještě Štíbrovou, založily 3v1. Točily jsme videa, měly show v rádiu, mělo to ohlas a řekly jsme si, že v rámci projektu uděláme pár triček. Za osm let se nám podařilo vybudovat úspěšnou značku, děláme trička, mikiny, šaty, bundy, kabelky. Máme to hodně založené na potiscích s hláškami z našich videí. Třeba „Krásná už jsem byla“, „Furt něco“, a pro chlapy „Já to pak udělám“.

Samy si to navrhujeme, všechno vyrábíme v Česku, pomáhají nám s tím šikovné švadleny, tiskaři, grafici. I když to je vedlejšák, zabírá to celkem hodně času.

Náhodou. Moje kamarádka Marťa Pártlová zpívala s Rudou z Ostravy (Michalem Kavalčíkem), se kterým jsem tehdy chodila. Ukázalo se, že Marťa kamarádí s Nikol, se kterou jsme se znaly od dětství, točily jsme spolu nějakou pohádku. Tak jsme se začaly scházet ve třech. Zjistily jsme, že máme velmi podobný humor, že se spolu pořád smějeme, a začaly jsme točit videa. Společného času začalo trochu ubývat s příchodem dětí: První do party byl Matýsek od Nikol. Postupně to přestalo být jen o kamarádství a srandě, ale i o práci. Ve finále to ale nevyšlo.

To, že se tři holky nepohodnou, se prostě stane. Přišlo nám s Marťou škoda rozpouštět firmu, která nám fungovala. Jednak to mělo u lidí úspěch, jednak to nebylo jen o nás třech. Pracuje s námi plno jiných lidí a ti přece kvůli tomu, že se tři holky nepohodly, nepřijdou o práci. Rozumně jsme se domluvily, vyrovnaly se a firma funguje dál.

Dokud nás to baví, chceme se posouvat dál. Žádný přesný plán nemáme. Teď chceme směřovat k sofistikovanější módě, než je tričko s nápisem.

Jsme obě maminky, prioritou je pro nás rodina. Marťa je úspěšná zpěvačka, nedávno vydala nové album, já zase začínám víc hrát. Obě se věnujeme i influencerství na instagramu.

Odpovědnost cítím. Nechci mít instagram založený jen na slevových kódech na věci, co propaguju, ráda se vyjadřuju i k tomu, jak přistupovat k výchově dětí.

Nepovažuju se ani za odborníka, ani nejsem zkušená matka, která vychovala pět dětí, ale zajímají mě odborné studie nebo podcasty a knihy na tohle téma. Chci se učit, jak to dělat lépe.

Doba se mění, mlátit děti už není normální. Když vidíte na ulici někoho ubližovat stařence, nenecháte to tak. Proč nezasáhneme, když matka pohlavkuje dítě?

Mělo by být normální přistupovat k dítěti s respektem. Nevychovávat ho strachem z bití nebo ponižování. Je to samozřejmě náročné, chce to trpělivost, čas, pozornost. Moje generace tyhle vzory nemá, vyrostla na autoritativní výchově. Nikomu to nevyčítám, prostě se to tak dělalo. Dneska už ale informace o tom, jak by to nemělo vypadat, máme. Jenže se před tím zavírají oči. Snažím se to na instagramu otvírat.

Jistě, a proto o tom tak často mluvím. Respektující neznamená benevolentní. Dítě má mantinely úplně stejně, jen je nemá nastavené strachem, že přijde výprask. Je fakt, že když dám dítěti na zadek, nežádoucí chování okamžitě skončí a pro rodiče to je vyřešené. U respektující výchovy to je postupné, není to hned vidět.

Hlavně mám pocit, že dnešní společnost vlastně tak úplně neví, jak se chová malé dítě, které má „dovoleno“ projevovat emoce, takže na okolí pak může působit jako nevychovaný spratek.

Jestli máte na mysli komentáře na to, jak vypadám, je mi to jedno, přesněji řečeno se mě to nedotýká jako před pár lety. V mediálním světě se pohybuju už dlouho a jsem na ledacos zvyklá. Do mé rodiny a mých přátel ale nikdo kopat nebude. To se rvu jako lev.

Rozhodla jsem se, že budu hejty zveřejňovat. Když jsi takový tvrďák, že někomu napíšeš něco hnusného, musíš být připravený na to, že to pod tvým jménem každý uvidí. Myslím, že to je i dobrá obrana před body shamingem (ponižováním zaměřeným na vzhled) a šikanou vůbec. Kdyby to mělo pomoct jediné holce, jedinému klukovi, tak super.

Dřív jsem to dělala z přesvědčení, že Luka přece je součástí mého života a ten víceméně veřejně sdílím. Minulý rok jsem ale změnila názor. Nikdo si totiž moc neumíme představit, co se zveřejněnými informacemi a fotkami udělá umělá inteligence. Jak dalece se budou moct zneužít. Jde i o bezpečnost. Někdo ho může poznat a říct: „Ahoj, Luko, já znám tvoji maminku Veroniku, máš rád toho plyšáka, se kterým tě vyfotila, pojď se se mnou támhle na něco podívat…“

Pořád řeším, do jaké míry o něm veřejně mluvit. Jestli chci sdělovat svoji zkušenost s respektující výchovou, je těžké nedávat konkrétní příklady. Nejsem dětský psycholog, ale máma, která se chce podělit o svoji zkušenost s někým, kdo při výchově řeší stejné problémy. Mně to alespoň pomáhá. Něco vám vyjde, něco ne. Když ale sdílím, co se mi nepovedlo, přečtu si v bulváru titulek „Arichteva nezvládá výchovu syna“. Hledám teď cestu, jak v tom dál.

Když se Luka narodil, zapřísahala jsem se, že moje dítě nikdy nebude koukat při jídle do tabletu. Myslela jsem, že to ohlídám, ale ne. Hlavně se začal koukat na opravdu blbá videa, kde se děti mlátí a hádají, dokázal se k tomu proklikat. I se mu změnilo chování. Tak jsme jednou tablet „zapomněli“ u mojí mámy a bylo po problému.

Samozřejmě že to vidí u jiných dětí, ale ví, že doma to neexistuje. Jsem pyšná, že se nám to povedlo. Uvidíme, na jak dlouho, je mi jasné, že to jednou stejně bude součást jeho života, ale dokud to nepotřebuje k učení, nemusí na tom trávit hodiny.

Občas mu pustíme na mobilu pohádku, třeba při delší cestě autem nebo o víkendu pohádky v televizi, ale snažíme se tomu vyhnout večer. To je zvyklý, že mu čteme, a těší se na to. Donedávna večer co večer vyžadoval Tlapkovou patrolu, umím to nazpaměť. Teď se mu líbí Čuprděda od Paula McCartneyho, má i moc pěkné ilustrace. Za nejhezčí knížku pro nejmenší děti považuju Hádej, jak moc tě mám rád o zajíčkovi, který chce ukázat tatínkovi, jak moc ho má rád.

Vždycky se snažím, aby to bylo kreativní, aby mě bavilo vymýšlet, jak to téma zpracuju. Zatím to bylo vždycky tak, že si vybírám produkty, se kterými mám zkušenost, dávají mi smysl, věřím jim.

Určitě se nevyfotím se vším, za co mi zaplatí, i když to tak dost influencerů dělá. Pokud bych lidem doporučovala něco, co nefunguje, otočilo by se to proti mně, přišla bych o jejich důvěru. Netvrdím, že to je nejobtížnější práce na světě, ale musím tomu věnovat hodně času a úsilí. Vymyslet to, vyfotit, natočit, zaujmout tak, abych klientovi mohla ukázat nějaká čísla sledovanosti.

Od narození Luky jsem víc podnikatelka a influencerka než herečka. Měla jsem nabídky do několika seriálů, ale buď to byla velká role a já věděla, že bych to nezvládla časově, nebo to byla malá role a do té se mi zase nechtělo.

Herectví mám moc ráda, ale přiznávám, že podnikáním a influencerstvím si vydělám víc než herectvím. Na druhou stranu mi je jasné, že bez toho, že mě lidé znali z rolí, bych neměla tolik sledujících, a tím ani tolik spoluprací.

Mám štěstí, že všechno, co dělám, mě baví. Za další štěstí považuju, že si o tom, co dělám, rozhoduju sama. To je pro mě hodně důležité. Teď bych zase chtěla být víc herečka a moc se těším na zkoušení, kdy budu poslouchat pana režiséra a nebude to všechno na mně.

Pořád hledám balanc mezi tím být mámou, ženskou, která pracuje, a také partnerkou. To asi pokulhává nejvíc. Mám neuvěřitelného manžela, jsme spolu třináct let, jsme sehraná dvojka, ale mám pocit, že by si naše partnerství zasloužilo víc péče. Snažíme se mít volné chvíle jen spolu, ale nejde to snadno. Říkali jsme si, že budeme jednou za měsíc jezdit na víkend jen spolu, ale zatím se to nepovedlo.

Seznámili jsme se při natáčení Vyprávěj! Padli jsme si do oka dost rychle. Pak jsme točili První republiku, naposledy seriál O mě se neboj (2022) a tím to skončilo. Plno lidí si myslí, že Bisi automaticky všude obsadí manželku, ale tak to vůbec není. Pro něho je důležité, jak se kdo hodí do role energií, typem.

U nás mám co do temperamentu navrch já. Manžel je rozvážný kliďas. Bulhaři jsou hodně rodinně založení, aspoň rodina mého muže taková je. Rozhodně si nemyslí, že chlap chodí do práce a ženská je v kuchyni. Máme to rozdělené tak, že kdo je zrovna doma, dělá, co je potřeba, zatímco ten druhý vydělává peníze. Je skvělý táta obou kluků, má ještě šestnáctiletého syna z předchozího vztahu.

S bratrem Nikolajem se už narodili v Havířově, ale v Bulharsku má dost příbuzných, v létě za nimi jezdíme. V červenci se tam zase všichni tři chystáme na dovolenou.

Uvidíme. Bisi si tuhle stěžoval, že ho z toho, jak pořád s malým leze po zemi, bolí kolena. Smáli jsme se, že si těžko dovedeme představit, že by to ještě znovu absolvoval. Manželovi bude padesát, mně příští rok čtyřicet. Neříkám, že bych nechtěla, jenže tyhle věci nejdou pokaždé tak, jak si člověk naplánuje.

Když mi bylo nějakých patnáct, byly pro mě čtyřicátnice ženský před smrtí. Myslím, že dnešní puberťáci to mají podobně. Vůbec si tak ale nepřipadám. Prožívám moc hezký věk a spousta ženských mě uklidňuje, že po čtyřicítce to bude ještě lepší. Člověk je vyklidněný, spousta věcí, ze kterých jsem si dřív dělala hlavu, mi je jedno nebo mi přijdou nepodstatné. Neřeším každou vrásku nebo to, jestli je figura, tak jak má být. I když je pro mě samozřejmě důležité, jak vypadám. Holka, za kterou se občas v baru nějaký muž otočil, je už někdo jiný. Zase ale vím, že mám vybudované zázemí, takže co bych dělala v baru? Je mi fajn.