Robert Mikluš: Ctižádost je jako rakovina, bují ve vás zprvu tiše, nepozorovaně

Takzvaná black face je dnes tak trochu v zajetí kulturních válek. My jsme se tomu chtěli vyhnout, aby to nebylo jen o tom. Je lepší lidi spojovat než rozdělovat, třeba hezkým představením.

Pro alžbětinskou dobu byl černoch něco naprosto mimořádného, nemluvě o sňatku s ním. Dnes takový svazek žádný humbuk nespustí. Takže ne, tvář nemám natřenou načerno. Naopak ti ostatní budou trochu nabělení. Othellovu jinakost hledáme v něčem jiném než v barvě pleti.

Třeba v tom, že Benátčané (Othello byl vojevůdcem ve službách Benátské republiky) jsou zhýčkaní, rozmazlení, takové sněhové vločky, řekli bychom dnes. Jeho jinakost se ukáže ve stylu oblékání, bude vidět i nějaké tetování. Zatímco Benátčané jsou elegantní, zdobní, voják Othello působí stroze. Je to muž činu, benzínu, vojevůdce. Ta jinakost by taky mohla být v jeho představách důvodem, proč by si Desdemona (dcera benátského senátora) hledala „sobě rovné“.

V roli Jaga alternují dva o dost mladší kolegové Jan Cina a Vojtěch Vodochodský. I to, že se liší věkem, je součást jeho jinakosti. Sám říká, že pozvolna schází do údolí let. Může mít pocit, že Desdemona by mu mohla zahýbat kvůli věku.

Jago je určitě šťavnatá role, ale Othello představuje krásnou studii muže v plné síle, který má všechno, po čem toužil, a přichází postupně pád. Zajímavý charakter, zajímavý osud. Navíc jsem nikdy na „shakespearovkách“ neúčinkoval, lákalo mě vstoupit na tohle pole, a ještě v titulní roli.

Vzestup a pád. Hofgen si ovšem svůj pád přivodil nezdravou ctižádostí sám, Othello se stal obětí manipulace a následně svých emocí a pochyb. Mefisto je představení, které mě po třech a půl hodinách vyplivne úplně vyšťaveného. Nechci si ale stěžovat, pro herce je taková role velký dar. Přistupoval jsem k ní s pílí a pokorou.

Nijak víc než pro jiné. Člověk může být dobrým hercem i bez ní. Ctižádost je jako rakovina, bují ve vás zprvu tiše, nepozorovaně, vlastně stejně jako žárlivost.

Nějaká zdravá ctižádostivost ve mně asi je. Nepřeceňuju se jako herec, ani nepodceňuju. Jsem pokaždé vděčný, když dostanu zajímavou látku. Miluju tvorbu, po ocenění a velkých příležitostech neprahnu. Je skvělé mít občas v inscenaci malou roli, ve které se zablýsknu, a pak si můžu v šatně číst.

Kostýmy Petry Vlachynské nám daly zabrat. Ať mám na sobě kostým cikánského mafiána, nebo kašpara, ve kterém jsem celý vycpaný a asi třikrát větší, jsem na konci durch propocený. Převlékání je na vteřiny. Když však chcete být tvůrcem nějakého zázračného zážitku, musíte na tom zapracovat.

Naprosto. Přiznám, že jsem už ze zkoušení dost unavený, ale vděčný. Do Národního divadla jsem nastoupil těsně před covidovým lockdownem, díky čemuž jsem dostával plat zaměstnance, sice nevelký, ale lepší, než kdybych zůstal na volné noze a byl na suchu.

Snažím se to vracet. Za poslední sezonu jsem nazkoušel čtyři tituly, všechny jsou divácky atraktivní, takže mám pocit, že jsem snad odvedl dobrou práci.

Minulý rok mě oslovil režisér Jan Nebeský, jestli bych měl zájem učit herectví na DAMU. Myslím si, že pro to mám jisté dispozice a můžu mladým snad něco předat o herecké drobnokresbě. Proti stály časové možnosti i to, jak to je mizerně placené. Nakonec jsem to vzal a učím spolu s Petrou Špalkovou čtrnáct studentů, které jsme si vybrali. V tomhle semestru se k nám přidala ještě Tereza Dočkalová z Divadla pod Palmovkou.

Cítím za studenty zodpovědnost, chci jim ze sebe předat to nejlepší. Lásku k divadlu, vášeň pro tvorbu. Taky je připravit na úskalí, která je v hereckém životě potkají.

Že se nemusejí uplatnit podle svých představ. Ročně vychází ze škol na sto herců, nemají šanci se všichni prosadit. Je to křehké povolání, kde hraje roli sebevědomí. Vždycky se s nadsázkou ptám, kde končí talent a začíná bipolární porucha. Další úskalí jsou režiséři, vyhraněné osobnosti, často solitérští, kteří jiným nedají prostor. Chtěl bych je na to všechno připravit.

Jsou až moc dobří, řekl bych. Zrovna dneska jsem byl na pohybových předváděčkách a to, co tam předvedli, bylo fantastický. Myslím, že o nich ještě hodně uslyšíme.

Měl. Když jsem v Brně v Huse na provázku zkoušel s Janem Mikuláškem jeho adaptaci románu Doktor Faustus od Thomase Manna. Hrál jsem skladatele, který se nechá dobrovolně nakazit syfilidou, protože když napadne mozek, mají se postižení ocitnout na kraji geniality. Skutečně se zbláznil.

Zkoušky byly neskutečně náročné, pracovalo se s psychickými poruchami, propady myšlení. Bylo to pro mě těžké období, vyvrcholilo tím, že jsem tehdy trpěl panickými atakami a úzkostmi. Každý, kdo s tím má zkušenost, ví, že to není nic záviděníhodného.

Duševní nemoci jsou nepříjemné v tom, že člověk nikdy neví, kdy se v něm rozvine něco špatného. Snažím se dodržovat psychickou hygienu, je to pro mě součást herecké práce.

Když se něčím moc trápím, učím se na to slušně řečeno vykašlat. Nejlepší relax je pro mě šestiletá dcera Violka, pobyt v přírodě, dobrá kniha, rád si zahraju karetní hru Magic: The Gathering (strategická fantasy hra rozšířená po celém světě). Nemám problém se občas vyložit na gauč a pustit si nějakou romantickou komedii.

Naposledy Prázdniny s Cameron Diazovou a Judem Lawem nebo sérii o Bridget Jonesové. Učím se tam, co vlastně mají ženy v hlavě, abych je byl snad někdy schopný pochopit. Učím se neustále. Vždycky když si myslím, že vím, tak se ukáže, jak jsem byl bláhový.

Ne, takoví divadelní magoři zase nejsme, abychom pojmenovávali děti podle postav. Její maminka Veronika Lazorčáková (členka činohry Národního divadla) měla moc ráda básnířku Violu Fischerovou (1935-2010) a inspirovala se jejím jménem.

Nijak zásadně. Možná mi to otevřelo možnost účastnit se zajímavých projektů: Když režisér navrhne moje jméno, nejsem pro producenty někým neznámým. Že bych se opájel sám sebou, to určitě ne. Vzhlížet se v České republice ve své kariéře je trochu legrační.

No to bych neřekl. Tatínek byl havíř a ti byli ve své době dobře placení. Nebyli jsme patricijská rodina, ale neměli jsme se vůbec špatně. Je fakt, že ostravské prostředí bylo velmi specifické.

Pravda se tam válí po ulici jako démanty a sny už nestoupají k nebi, řekl bych vzletně. Lidi tam jsou syroví, setkáváte se tam s extrémy jako nikde jinde. Někdy cítím vůči Ostravě určitou nostalgii, jako bych jí něco dlužil. Když jsem pak žil ve městech jako Brno nebo Praha, měl jsem pocit, že jsem se ocitl na lázeňské kolonádě.

Takhle to je spíš v představách lidí. Já se nijak privilegovaný necítím. Naopak mám pocit, že mi společnost říká, že dělám něco, co mě baví, tak proč bych za to měl chtít peníze. Nestěžuj si, když vytváříš hodnoty. Jako by mělo být oceňované jen to, co přináší nějaký kapitál. Herci si pak musejí vyslechnout plno urážek, že se vůbec k něčemu vyjadřujou.

Nemám rád moralizování. Myslím si, že bychom měli hledat věci, na kterých se shodneme. Nemluvit spolu jen na sociálních sítích, a hlavně nemluvit jazykem těch sítí. Zkratkovitě, emočně, štěkavě. Lidi se mají setkávat, trávit spolu nějaký čas. Můžeme pak přijít na to, že sice máme na něco opačný názor, ale klidně se můžeme bavit o věcech, které nás baví, zajímají a ve kterých si můžeme být blízcí.

Jsem nicméně rád, že tady funguje občanská společnost, že lidem není jedno, co se kolem nich děje. Problém je, že se hlavně po sociálních sítích šíří plno dezinformací, takže ta občanská společnost jde někdy zvláštním směrem.

Líbila se mi noblesní atmosféra první republiky ve Zlaté labuti. Hrál jsem nádherně rozpolcenou postavu: Začal jsem jako pochybný charakter, alkoholik, skončil jsem jako hrdina, když jsem na konci zastřelil nacistu Grubera, kterého hrál Jarda Plesl. Zastřelili jsme se navzájem, máme tam krásnou umírací scénu. Byl jsem moc spokojený.

Řezník Kaizinger byl krásná postava, plnokrevně bestiální živočich, predátor, krysa.

Jistě, tyhle charaktery se hrají skvěle. Člověk může ochutnat něco, co se mu v normálním životě hnusí a nikdy by na to nepřistoupil. Jako jsme si jako malí kluci hráli na vojáky, s chutí si zahraju na hajzla s příjemným vědomím, že to je jenom hra.

Přerušovaně. Chvíli nekouřím a pak do toho zase spadnu. S alkoholem to je podobné, po nějaké premiéře nebo derniéře to s kolegy zapiju, ale vím, že s mým pracovním režimem to nesmím přehánět, to by mě zahubilo.

Moje velká závislost je poezie. Líbí se mi, jak je sdílná na malém prostoru. U prózy se člověk musí prokousat množstvím stránek, než dospěje k nějakému poselství. Krása poezie je pro mě v jiskře, která tak rychle dokáže zažehnout uspokojení.

Přivedli mě k ní kantoři na základní škole v Ostravě, prvně paní učitelka Křivánková, pokračovalo to na gymplu, pak jsem poezii začal objevovat sám. Měl jsem štěstí na lidi, kteří mi ukazovali její krásy. Moje velká láska jsou Vladimír Holan a Ivan Wernisch. Píšu na instagramu a facebooku poetické portréty lidí, kteří mě zaujmou. Říkám tomu „poetréty“. Asi týden se každému věnuju, zpovídám jeho kamarády, nejbližší přátele, snažím se do sebe vsát esprit toho člověka. Hledal jsem nějaký pozitivní obsah na sociální sítě.

Snažím se na sobě makat. Začal jsem veslovat na dvojskifu, chodím do posilovny ve veslařském klubu a plavat. K veslování mě inspiroval Saša Rašilov, ten se tomu začal věnovat v rámci příprav na nějakou roli.

Já to mám jako na houpačce. Když se u zavazování tkaničky cítím jako potápěč, začnu se sebou něco dělat, shodím deset patnáct kilo a pak zase naberu. Zvyk je železná košile.

Tyhle úvahy nemám vůbec rád. Vždycky si představím úplnou kravinu, pak se otřepu jako pes, co se namočil ve vodě, proberu se a jdu dál. Je pár režisérů, se kterými bych rád pracoval, jenže v tom oslovit je mi brání stud. Spíš si říkám, že pokud mi to dál půjde, osloví mě oni a já jim pak budu moct říct, jak moc jsem si to přál.