Martin Hilský: V Othellovi jde o černou a bílou, hra ale není černobílá

Za prvé je třeba říct, že to není první černá postava v Shakespearových hrách, tou je už Aaron ze hry Titus Andronicus z roku 1592. A to je ďábel, nejčernější padouch nad padouchy. Je v tom poplatný divadelnímu i společenskému stereotypu v zobrazování postav černé pleti, který se v té době vyskytuje v řadě her i jiných autorů.

Už sama černá barva byla v alžbětinské Anglii spjatá se zlem, takže tyto postavy byly často političtí intrikáni, navíc obdaření zvrhlým sexuálním chtíčem. Na Othellovi nesmírně oceňuji Shakespearovu odvahu jít proti tomuto stereotypu.

Poprvé se tu objevuje černý muž jako duševně krásný člověk, který na rozdíl od bílého Jaga věří v čest, lásku a další kladné hodnoty. Podobně se Shakespeare zachoval i v Kupci benátském, kde, opět proti dobovému stereotypu, vytvořil nikoli jednoznačně negativní, ale soucitu hodnou postavu žida Shylocka.

Kolem roku 1600, kdy Othello vzniká, už ano. Dostali se do Anglie ze španělských a portugalských lodí, které přepadali věhlasní angličtí piráti s tichým souhlasem královny Alžběty. Téměř všichni černoši, kteří se tak do Anglie dostali, byli otroci, a v Anglii buď otroky zůstali, v lepším případě se stali zvláštním druhem služebnictva, čímž ovšem zabírali pracovní místa domácímu obyvatelstvu, takže Anglie už tehdy čelila imigrační krizi.

Zase to souvisí s historickou skutečností. Koncem roku 1600 dorazil do Londýna marocký vyslanec s početnou družinou, která se svým oblečením i způsoby lišila od černých otroků a služebníků, jaké znala alžbětinská Anglie. Cílem této mise bylo případné spojenectví Maroka a Anglie v boji proti Španělům, k němuž nakonec nedošlo.

Takže i zde se Shakespeare mohl inspirovat k postavě černého válečníka ve vysokém postavení, byť žádný maurský či africký velitel v námořnictvu Jejího Veličenstva nikdy nepůsobil. Ale znovu se vracím k velké Shakespearově odvaze jít proti tehdejšímu zobrazování černých postav jako vysloveně negativních typů.

Mimochodem, prvním do jisté míry privilegovaným mužem černé pleti byl už za Jindřicha VIII. oblíbený trubač, který troubil při všech významných příležitostech, jako byla korunovace nebo pohřeb Jindřicha VII. Dobrých černých hudebníků bylo v Anglii v té době víc a byli vážení i slušně placení.

Je to tak. Shakespeare měl velký divadelní čich a dokázal vyhmátnout to, co lidi strhne. Věděl, že černý admirál objímající bílou ženu vyvolá v publiku rozhořčení, ale zároveň to bude diváky i fascinovat. Ale jako dramatik s jednoduchým černobílým řešením už nevystačí a celé to zkomplikuje.

A to nejen v případě Othella, ale i Jaga, ne náhodou se vedou debaty o tom, kdo z nich je za Desdemoninu tragédii víc odpovědný. Ačkoli se na první pohled zdá, že Jago, tak tím, že Othello jeho intriku neprohlédne a podlehne mu, nese i on svůj podíl viny. V Othellovi hraje roli černá a bílá, a přesto ta hra není černobílá, pojetí barevnosti je i v přeneseném smyslu ambivalentní.

Ale zpět ke vztahu Othella a Jaga. Je velmi zajímavé a divadelně přitažlivé, že se Jago, podobně jako Richard III., se svou intrikou nijak neskrývá a publiku ji ochotně zveřejňuje. Ale pozor, jen publiku, postavy na scéně o tom nesmějí nic vědět.

Podle mě s tímhle Shakespeare velmi vědomě pracoval. Richard je kosmický žertéř a podobně je tomu i s Jagem v Othellovi. Je to ale humor zvláštního druhu, z něhož běhá mráz po zádech.

Samozřejmě, v dnešní době v Othellovi silně ožívá téma pomluvy, toho, jak snadno jsou lidé ochotni naslouchat neověřeným informacím, fake news a cílené propagandě. Kdyby Jago měl k dispozici dnešní sociální sítě, měl by s Othellem poloviční práci. Ale na druhé straně by to byla škoda, protože Jago je výkonný umělec zla. On se zlem dovede pracovat naprosto přesně a účinně.

Shakespeare o pomluvě věděl své. Ostatně jí věnoval i sedmdesátý ze svých Sonetů. Měl s ní osobní zkušenost. Když přišel ze Stratfordu do Londýna, tak jeden z jeho kolegů, Robert Green, v obavě z konkurence napsal pojednání, v němž ho označil za přivandrovalce, který nemá ani patřičné vzdělání na Oxfordu nebo Cambridge a chlubí se cizím peřím.

Shakespeare na to neodpověděl, respektive odpověděl tím, že napsal tak skvělé hry, jako je Othello, Hamlet, Král Lear a mnohé další. Pomluva je něco velmi sprostého i velmi častého v našich každodenních životech. O to horší, že to zároveň není jen soukromá věc, ale že s pomluvou pracují politici, že pomluva je základním nástrojem veřejného zla.

Ano, to je dokonalá metodologie pomluvy, která spočívá v tom, že Jago se tváří jako nejlepší přítel, ale zároveň ví, že to nesmí přehnat. Předvádí velmi vycizelovanou práci s informacemi a jejich dávkováním.

A nejzajímavější na tom je, že zatímco v ostatních tragédiích jde o boj o politickou moc a vystupují v nich královské postavy, tady ne. Jagovi o nic z toho nejde, on chce mít moc jen nad někým, kdo tu moc má, a to je Othello.

Také si to myslím. V inscenaci režiséra Braňa Holička tuto motivaci škrtli, s čímž souhlasím. Daleko větší motivací pro Jaga je to, že Othello povýší Cassia na místo, o kterém je Jago přesvědčený, že patří jemu. Ale hlavně, Jago zlem žije, působí mu radost, je pro něj zdrojem vitality. A v závěru přináší Shakespeare paradox v tom smyslu, že i když Jago dosáhl svého, Othello je mrtvý, Desdemona také, tak on tím vlastně porazil i sám sebe, protože už nemá na kom cizopasit.

Určitě je. Jago je daleko inteligentnější než Othello, dokonale zná lidi, je výborný psycholog, to všechno v jeho jednání hraje velkou roli.

Na to bychom se museli zeptat Shakespeara. V Titu Andronicovi Shakespeare padoucha Aarona nechá zaživa zakopat po krk do země a umírat bolestivou smrtí. Ale Jago nezemře, jen se uzavře do mlčení, když řekne svou poslední větu: Od této chvíle nepromluvím ani slovo.

Připomíná mi to televizní štáby čekající před soudními síněmi s mikrofony, které se dočkají jen lakonického No comment.

Proč to Shakespeare udělal? Jago je jiný typ padoucha. Na rozdíl od Richarda III. nebo Claudia z Hamleta neprojeví nad svými činy sebemenší lítost či sebezpytování. Mám pocit, jako by se Jago do jisté míry vymkl Shakespearovi z rukou a začal žít ve hře svým životem, což se dobrým autorům někdy stává. Ostatně kdo z nás ví, jestli Shakespeare neměl třeba i jiné, alternativní konce? Ale závěr Othella lze číst i tak, že zlo ze světa nikdy zcela nezmizí.

Zajímavé je naslouchat i posledním větám Othella. On nemluví jako někdo, kdo je zcela zdrcený smrtí své ženy a svým hrůzným činem, ale mluví o sobě, připomíná své zásluhy, jako by chtěl vykreslit obraz, který chce po sobě zanechat. Pozdější kritici Shakespearova díla, mimo jiné i T. S. Eliot, právě toto Othellovi vytýkali, cítili v tom jeho velkou samolibost a sebestřednost na úkor pokání, které v něm postrádali.

Je to tak. A je zajímavé, že T. S. Eliot ze stejného důvodu kritizoval i Hamleta, jehož pokládal za hru plnou chyb.

Othello je hrou o moci slova. Othello získal svým vyprávěním Desdemoninu lásku, Jago silou svého slova promění jeho lásku ve zničující žárlivost. A hlavně, Jago dokázal Othellovi proniknout nejen do duše, ale i do jazyka. Othello se ze vznešené řeči postupně snižuje k Jagovu slovníku, namísto lásky mluví o chtíči, o ropuchách, opicích a jiných tvorech s ním spojovaných. A pokusit se vyjádřit tuto proměnu v překladu je úžasné zadání.

Zdaleka ne. Je i v Cymbelínovi a ve velmi vyostřené podobě v Zimní pohádce, kde král Leontes žárlivostí šílí, a přitom nemá ani takový důvod, jaký podvrhne Othellovi Jago. Má jen svou nedoloženou domněnku. Jako by Shakespeara přestal důvod k žárlivosti vůbec zajímat.

A žárlivost se objevuje i v Troilovi a Kressidě, kde u Troila žárlivostí dochází k propadu osobnosti, přestane mu záležet na všem včetně pomsty, protože ztratil smysl života. A vrhá se do boje, protože mu nezáleží ani na tom, jestli zemře.

Je zajímavé, že Shakespeara žárlivost v tomto období velmi zajímala a že ji líčí jako cosi, co vlastně ani nepotřebuje reálný důvod. Je to zelenooká stvůra, která se živí vlastním masem. Žárlivost tu byla, je a bude, je to přirozená lidská vlastnost, která v malých dávkách může být i užitečná. Jen nesmí překročit určitou míru.

A zajímavé na ní je, že i když si pouze myslím, že mi je žena nevěrná, trpím stejně, jako kdyby opravdu byla. Mentální stav určuje vše. A tohle Shakespeare věděl, protože by skvělý psycholog.

Samozřejmě, že ano, a přitom je to Niccolo Machiavelli, nejznámější filozof italského cynismu a padoušství. Rozumný vládce, tvrdí Machiavelli ve svém spise Vladař, nemusí své slovo vždy dodržet, dokonce je nemá dodržet, když je to pro něj nevýhodné. Ale téměř vždy se vyplácí, když se vladař jeví jako čestný a ctnostný.

Nikoli tedy čest a ctnost, ale pouhé její zdání jsou podstatné pro úspěšné počínání. Tohle od něho Jago přejímá a je v tom hodně dobrý, vždyť ho všichni pokládají za přítele a dobrého rádce.

A o tom, že podobné jednání známe z naší politické scény, jistě není pochyb. Stále platí to, že každá doba si v Shakespearovi najde to své, takže není třeba ho nijak zvnějšku aktualizovat.