Daniel Krejčík: Z pohřebního ústavu na jeviště

Ne, ale měl jsem před týdnem za jízdy na dálnici poruchu na mém autě, kde při nás stáli všichni svatí, protože auto vypovědělo zničehonic službu. Natáčím hlavní roli v seriálu České televize ve Zlíně a potřebuji teď jezdit hodně.

Zavolal jsem tedy svému tatínkovi, který mi s těmito klučičími věcmi pomáhá, já na autě poznám jenom barvu. Tatínek mi řekl, ať si zatím půjčím náš pohřební vůz, že jezdit s ním přece dávno umím. Tak snad teď nepřijde zase nějaká epidemie, aby se nezačalo umírat jednou tolik, to bych ho musel vrátit. A to se mi nechce, protože mě hodně baví to, že jsem první herec, který jezdí natáčet roli mladého detektiva v kriminálce pohřebním vozem. Pořád jsem přemýšlel, jak působit drsněji, a ono se to nakonec vyřešilo samo. (směje se)

Naše pohřebka mi určila, jak projdu životem. Všichni ti ťuhýci kolem mě mi dali do vínku dost tuhý kořínek. Často mám pocit, že toho vydržím víc než člověk.

Tak se u nás doma říkalo mrtvolám. Když je někdo tuhej, tak je ťuhýk. Často slýchám, že působím křehce, a asi i jo. Ale život a dospívání v pohřební službě mi daly mnoho věcí. Moje dětství vypadalo tak, že jsem se vracel ze školy rovnou do pohřebky. Bylo to přímo naproti základní škole. Jako malý jsem moc kamarádů neměl, to děti z pohřebky nemají. Tak jsem si tam sedl vedle skříně s urnami, četl si nebo si maloval na zkažené výtisky parte, psal si úkoly. Byl jsem tam se svou maminkou, která sepisovala pohřby se skupinami pozůstalých, kterým před pár hodinami, někdy dny, někdo zemřel. Formativní doba.

Proč? Nebál. Smrt se v pohřební službě řeší dennodenně. Možná jsem si začal uvědomovat, že se u nás doma děje něco, co může druhým způsobit smutek. Naše rodinná pohřební služba funguje v Sobotce už po čtyři generace. Když někdo u nás v Sobotce umře, tak se tam neříká, že pro něj přijedou pohřebáci, ale že přijedou Krejčíkovi. Já ve strachu ze smrti nevyrůstal, ale ti ostatní ano.

Pamatuju si, jak nám zemřela na prvním stupni spolužačka ze školy. Na budovu se vyvěsil černý prapor a druhý den paní učitelka nebyla schopná vysvětlit, co se vlastně stalo. Jen nám na třídnické hodině řekla, že dívka už je u Krejčíků, místo aby vysvětlila, co smrt znamená. Sama ji neměla zpracovanou a nedokázala ji předat dětem k pochopení.

Kdyby jednu! Bylo to běžné. Vždyť jsem je pomáhal i strojit. Smrt jsem vnímal jako něco podobného tomu, když skončí film nebo pohádka v televizi. Strach jsem neměl, odpor jsem necítil. U nás doma se dost pěstuje černý humor, ale ruku v ruce s ním jde i obrovská úcta k mrtvým i živým. Když šlo o ťuhýka, vše muselo jít stranou. Pamatuju si, jak jsem se jako dítě vztekal, že nepojedeme na výlet, a použil jsem formulaci, že je to kvůli tomu, že „někdo chcípnul“. To jsem dostal hrozně vynadáno. Majestát se dodržoval.

Smrt jsem vnímal odmala ve vší komplexnosti – jak v obřadnosti, tak provozně –, že to tak prostě je. Jako definitivní skutečnost, kterou je třeba přijmout, ne se jí bát. A být vděčný za každou hodinu života. Uvědomoval jsem si od útlého věku, že neumírají jen staří lidé, ale i vrstevníci mých rodičů, jejich kamarádů, kamarádi a někdy bohužel i děti, miminka. V hlavě mi zůstalo, že život může skončit kdykoli.

Taky. A i proto, že jsem toužil být někdo jiný. Vzniklo to u sepisování pohřbů, kde lidé strašně plakali. A já je chtěl pochopit, tak jsem si chodil stoupnout před zrcadlo a hrál si, že mi někdo umřel. Napodoboval jsem pohyby, emoce, říkal jejich věty. Jak jsem si na ně hrál, začal jsem je i uvnitř sebe cítit. A třeba jsem začal plakat nebo cítil vztek. Začal jsem je žít, hrát je. Ve škole jsem měl pár kamarádek, které chodily na dramaťák. „Jé, můžu s vámi?“ ptal jsem se. A na dramaťáku pak zjistil, že jsem tam jako doma. Pohřebka je mnohem lepší vysoká škola herectví než celá DAMU.

Herectví je hlavně o pozorování lidí, schopnosti nacítit se na někoho, a tam bylo tolik materiálu! Je to bankomat lidských osudů a příběhů, odkud se dá pořád vybírat. Herectví mi šlo bez úsilí a působilo mi štěstí a radost. Nicméně jsem nejprve zamířil na gympl. Toužil jsem totiž být lékař.

Jasně, byla to největší forma mého pubertálního vzdoru. Počkejte, já vám ty ťuhýky ještě vyléčím, říkal jsem doma. Jiné děti vyhrožují, že budou brát drogy, já v pohřebce vyhrožoval tím, že budu dělat doktora. „Ty mě chceš zabít,“ bědoval táta. Máma zase, že ke mně nikdo nebude chodit, že si všichni budou myslet, že jsem lékař nasazený pohřebkou, abych dostával lidi pod drn. No pozdvižení.

Takže nastala varianta špatné a horší možnosti. Dal jsem jim na výběr: buď budu herec, nebo doktor. Myslím, že naši byli jediní rodiče na světě, kteří řekli svému dítěti: „Hlavně nebuď doktor, to buď radši ten herec.“

No, snadné. Svou roli tam hrálo i to, a píšu o tom i ve své knížce, že se moc nepředpokládalo, že nebudu v rodinné tradici pokračovat. Sourozence nemám, náš grunt má za sebou stoletou tradici. A já najednou řekl, že ho nechci. Pro moje rodiče to bylo těžké. Táta je třeba skvělý kuchař, ale nemohl ho dělat, protože pracovat v restauraci a v pohřebce by byl pro hygienu asi těžký oříšek. Táta si vybral pohřebku. „No, aspoň si utopence udělám podle svého,“ žertoval.

Babička zase byla skvělá zahradnice, ale vždy zvítězila pohřebka. Měl jsem pocit, že ukradla mojí rodině jejich sny a životy ještě zaživa. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta síla nepokračovat v tradici. Měl jsem možná pocit, že chci odžít jako herec všechny životy za tu zátěž rodiny. No a taky v tom hrálo roli, že jsem na kluky.

Rodičům jsem to řekl v šestnácti. Před patnácti lety, na malém městě, to chtělo odvahu. Zažil jsem pak s rodiči i velmi těžké časy. Díky tomu mě pustili do světa. Když to opravdu pochopili, báli se, jak bude vypadat můj život na malém městě. Možná, a ať mi to prominou, dnes je to už jinak, ale možná se i tenkrát styděli. V roce 2010 byla jiná situace, zvlášť na malém městě. A oni mi řekli, tak si tedy jdi do Prahy a žij si, jak chceš.

Dneska už vím, že to byla ochrana. Byl to balík věcí, co mi umožnil přehodit výhybku. I proto jsem psal tu knížku, abych si to srovnal. Psal jsem ji v těžkém období svého života a doporučuju to každému. Sepsat si svůj život, třeba jenom v bodech, pomáhá.

Ano. Byli jsme spolu sedm let. A stihli toho hodně.

To od nich nebylo moc etické. Nikdo nemá právo porušit tuto hranici intimity. Pokud to téma vnesu do diskuse, pak je to v pořádku. Tehdy mě lidi pořádně neznali, a hned o mně věděli, s kým spím. A to by se stávat nemělo. Ale bylo to deset dnů před volbami, ve kterých Matěj kandidoval, a tak se to někomu hodilo. O Matějovi se to tehdy nevědělo, nebyl vyoutovaný, protože doposud vedle sebe neměl nikoho, kvůli komu by měl potřebu to říkat. A najednou to vytáhli. Byla to laciná zbraň.

Já děti miluju, mám na to hezké vzpomínky.

Ano. Já tam nešel exhibovat a Matěj taky ne. Vzal jsem to jako úkol. Brigádu, postarat se deset dní o děti. S tím jsem do toho šel. Je to součást mojí podstaty, že rád sdílím. Jsem v tom autentický. Řekl jsem si, že jsem na návštěvě a budu dělat všechno pro to, aby se nám dobře žilo. Co jsem za to dostal zpátky, bylo obrovské potvrzení toho, že je mi s dětmi dobře. Ženy obvykle v té show devátý den pláčou, že chtějí domů. Mně děti, které jsem vyfasoval, sehrály krásné loutkové představení.

Mám velkou potřebu lásky, myslím, že umím hodně dávat. Až tak, že se kupují zámky. Hodně lásky taky nazpátek potřebuju. Láska stojí hodně času, péče, někdy i peněz, když máte zámek. A založit rodinu s někým, koho milujete, a mít děti, je asi nejlepší způsob, kam tu lásku dát.

Myslím, že děti by hlavně měly vyrůstat tam, kde se lidé milují, to si mají odnést z rodiny do života. Mají mít na očích lidi, kteří jsou schopní spolu vycházet, mít se rádi, vyjadřovat emoce, postarají se o sebe, umí řešit problémy, jsou schopni vytvořit bezpečné prostředí. To je to nejlepší, co děti mohou mít. Pokud to vytvoří dva kluci nebo dvě holky, je to moc fajn. Pokud je to pár, co je schopen vytvořit prostředí, kde se dítěti bude vyrůstat dobře, nechal bych je rodinu mít.

Ano, uvažuju. Mám za sebou adopci, která nevyšla. Byla to holčička z dětského domova, která ale nebyla právně volná. Pokusili jsme se, ale nedopadlo to dobře, myslím, že pro nikoho. Dovedlo mě to až k tomu, že si pokládám otázku, zda bych neadoptoval sám.

Nevím, radši bych ve dvou. Rodinu chci, cítím se na ni připravený a chtěl bych si ji hodně užít. Myslím, že je na ni vhodný čas i konstelace. Ale to si nechám pro sebe.

To ano. Když jsem jel na kamerové zkoušky, otevřel jsem dveře a řekl jsem: „Myslím, že už nemusíte hledat. Já prostě vím, o čem to je.“ Zapnuli kameru a já jim toho Petra zahrál. Svojí postavě jsem rozuměl, vycházel jsem hodně ze sebe, dal jsem mu jen nějaké herecké barvičky, nápady. Třeba jsem si přál, aby byl Petr cukrář. V původní verzi scénáře měl být instalatér.

Když jsme o tom mluvili se scenáristkami Kateřinou Krobovou a Luckou Macháčkovou, řekl jsem jim, že jsem rád za to, že se vyhnuli stereotypu, že každý gay v televizním seriálu je kadeřník, ale že žádného gaye instalatéra ve skutečném životě fakt neznám. (směje se)

„Tak co by měl být?“ ptaly se. Tak stará se o dítě, chce, aby byla doma pohodová atmosféra. U nás doma byla pohoda, když máma pekla. Tak co třeba cukrář? A bylo to. Holky pak ještě vymyslely, že Petr bude péct takové ty hyperrealistické dorty, které známe z různých cukrářských reality show, ale které bylo děsně drahé vyrobit, a já se dost bál, když jsem jeden třípatrový měl na první dobrou rozkrojit. Cukrařina mi moc nešla, většinou tam jen pobíhám, mám na sobě někde mouku a skládám cukrářské krabice, do nichž vkládám dorty.

Jsem teď šťastný. Ty dva roky po odchodu ze zámku byly náročné, byť se dělo mnoho krásného. Nebyl to jen rozchod, já ztratil i domov a nešlo mi nikde zakořenit. Nechtěl jsem přijmout to, že něco skončilo a je to za mnou. Vzal jsem všechnu práci, která se nabízela. Natočil jsem seriál Děcko, nastoupil do Ordinace v růžové zahradě 2, kde máme hezkou linku s Tomášem Seanem Pšeničkou. K tomu jsem si letos přibral hlavní roli v nové kriminálce Místo zločinu: Zlín, v dubnu začínám točit rodinnou komedii do kin s názvem Milion.

Napsal jsem knížku Hájemství: Příběh kluka z pohřebky, stala se bestsellerem a já s ní objel hodně míst po republice. Do toho divadlo a audioknížky, dabing… Ale bylo to všechno proto, že jsem nechtěl žít svůj život.

Vidina volného dne pro mě byla děsivá. Bránil jsem se životu. A myslel jsem si, že když budu pořád hrát, nebudu mít na osobní život čas a ušetřím si spoustu bolestí a zklamání. Ale jakmile mi tenhle kolotoč začal, nečekána a nezvána ke mně přišla láska. Nezajímalo ji, že přichází v šílený čas, vydobyla si místo v mém životě a poslala mi nejlepšího kluka na světě.

Dával jsem hodně pro lidi, rozdával radost všude okolo a vrátilo se mi to v podobě Jiříka, ve kterém se snoubí všechny mé sny. Takže ve finále můžu konečně po několika letech zakončit rozhovor upřímně tím, že jsem šťastný, a myslet to smrtelně vážně – přísahám na naši pohřebku!