Článek
Před pěti lety jste mi říkal, že se chystáte konečně zvolnit. Jak to vypadá teď?
Vypadá to tak, že vždycky přijde nějaká nabídka, která za to stojí. A pak je těžké říct ne.
Role v třídílném Molochu, který uvedla streamovací platforma Canal+ koncem května, je ten případ?
Ano. Jakmile jsem přečetl scénář, bylo mi jasné, že je to něco výjimečného. Hned první stránky si mě získaly, a to je pro mě vždycky signál, že to bude bavit i diváky. Nemyslím teď bavit v tom smyslu, že se budou smát, protože tohle není komedie. Moloch je politický thriller - a výborně natočený, první díl už jsem viděl.
Hraju v něm prezidenta, člověka opojeného mocí. Hned na začátku je na něj spáchán atentát, takže se od prvních minut rozjíždí poutavý a komplikovaný příběh.
Dokážete si představit, že byste se role prezidenta zhostil ve skutečnosti?
To si snad ani představovat nechci. Myslím, že prezidentem by měl být člověk, který na to má. A to já nejsem. Musí toho spoustu umět: rozumět politice, ekonomii, mezinárodním vztahům. Měl by mluvit cizími jazyky, znát etiketu, být schopný reprezentovat stát co nejdůstojnějším způsobem. Mám dojem, že našemu současnému prezidentovi se to daří dobře.
První epizoda Molochu nepřímo odkazuje k případu Vrbětice, kdy se v rámci vyšetřování výbuchu dvou muničních skladů objevila stopa ruských tajných služeb. Sledoval jste ten případ?
Jistěže sledoval. A to, že se tehdy podařilo odhalit pozadí, považuju za velký úspěch. Byl to posun i v tom, jak se s veřejností informace sdílejí. Ale Moloch není jen o Vrběticích, je o moci a politickém tlaku, o investigativních novinářích.
Chodili jsme protestovat proti okupaci, aniž bychom si uvědomovali, jaké riziko podstupujeme.
Celá minisérie vyznívá jako kritika proruského směřování politiky. Souhlasíte s takovým výkladem?
Ano. A myslím, že je to něco, na co je potřeba upozorňovat a před čím je potřeba varovat.
Ve starších rozhovorech jste často zmiňoval tatínka, který byl přesvědčený komunista. Jakým názorovým vývojem jste prošel vy?
Táta byl opravdu člověk, který té ideologii věřil, ne prospěchář. Ale u nás doma to nebylo tak jednoznačné, protože maminka byla naopak katolicky vychovaná. Formuje vás nejen rodina, ale i vrstevníci a okolí.
V roce 1968 mi bylo sedmnáct. Chodili jsme protestovat proti ruské okupaci, aniž bychom si uvědomovali, jaké riziko tím podstupujeme.
V Brně nedaleko od nás tehdy zastřelili dívku. (Osmnáctiletá Danuše Muzikářová byla zastřelena během demonstrace při prvním výročí sovětské okupace 21. srpna 1969.) Nebylo to tedy nic abstraktního. Kdyby rodiče věděli, kam chodíme, asi by nás nikam nepustili.
V politickém thrilleru Moloch hraje prezidenta, na nějž je spáchán atentát.
Hádal jste se s tatínkem kvůli politice?
Ano. Byly mezi námi rozpory, někdy i hádky, ale nikdy jsem neztratil respekt k tomu, jaký byl člověk. A on ho neztratil ke mně - třeba když jsem po revoluci nastoupil do Národního divadla, těšilo ho to. I přes názorové rozdíly jsme si zůstali blízcí.
Dá se říct, že při výběru projektů máte šťastnou ruku. Hrál jste vůbec někdy v něčem, za co byste se zpětně styděl?
Bohužel ano - v Záhadě v Beskydech. Tušil jsem, že to nebude dobré, a bohužel se to potvrdilo. Ale na druhou stranu byla to výjimka.
Správný výběr souvisí se zkušeností. Za ta léta, co tuhle profesi dělám, jsem došel k poznání, že věci, které stojí za to, jsou ty, které mě hned na začátku nadchnou. Do takových má smysl jít. Není čas dělat hlouposti, na to je život krátký. A s věkem si to uvědomujete ještě víc.
Vyloženě špatné role jste nehrál ani na začátku kariéry, kdy jste zmíněné zkušenosti nemohl mít. Čemu za to vděčíte?
To bylo dané několika okolnostmi. Hlavně tím, že jsem byl v Brně, daleko od Prahy, v úspěšném Divadle Husa na provázku. Občas mě mrzelo, že filmové role, které bych mohl hrát, hraje někdo jiný, ale zpětně toho nelituju. Nakonec jsem si těch svých filmových rolí užil víc než dost, když jsem v devadesátých letech přišel do Prahy.
Cítili jsme pýchu, že nebereme všechno, co se nabídne. Že dáváme přednost smysluplné práci.
Do té doby těch nabídek nebylo tolik, ale když už přišly, většinou to byly slušné věci, často natáčené v brněnské televizi. A když přece jen přišlo něco, co mi nedávalo smysl, tak jsem to prostě odmítl.
Například?
Odmítl jsem hrát třeba ve filmu Únos Moravanky. To byla šílenost! Vesničtí muzikanti unesou známou dechovou kapelu a zavřou ji do vinného sklípku. Když jsem četl scénář, říkal jsem si, že to přece nemůže nikdo myslet vážně. Producent z Barrandova mi tehdy řekl, že když to odmítnu, tak jsem skončil, už si tam nikdy nezahraju. No opak byl pravda. Krátce potom mi zavolal Juraj Herz a obsadil mě do Straky v hrsti. Ten film pak sice zavřeli do trezoru, ale to už je jiný příběh.
Před špatnými rolemi mě ochránil i Provázek. Měli jsme tam režiséry, kteří nám kladli na srdce: nehrajte v ničem, o čem nejste přesvědčení. A taky nás moc často točit nepouštěli. Vždycky se ptali: „Co to je? “ Přednesli jsme jim to a oni řekli: „Tohle nedělejte.“ A my věděli, že mají pravdu. Cítili jsme vnitřní pýchu, že nebereme všechno, co se nabídne. Že dáváme přednost smysluplné práci.
Takový přístup by byl v dnešní době neobvyklý. Většina mladých herců je vděčná za jakoukoli roli.
My jsme to měli jinak. Vydělávali jsme málo, ale byli jsme pyšní, že čas raději věnujeme divadlu. A vyplatilo se nám to, s Provázkem jsme projeli kus světa. Prorazili jsme komunistickou bariéru a hráli ve třiceti zemích. To byla obrovská odměna.
Dneska je všechno dražší, náklady na život jsou jinde, a jak se často říká, složenky vítězí. Mladí herci jdou i do projektů, které nemají tu kvalitu, třeba do nekonečných seriálů, protože je uživí, a je to ostatně jejich práce.
Vy máte za sebou také několik seriálových rolí…
Ano, ale dávám přednost těm kvalitním, s rozumným počtem dílů. Nejsem fanoušek nekonečných seriálů. V poslední době jsou trendem minisérie, jako je třeba právě Moloch. Takový formát se mi líbí - příběh se rozloží do tří částí, má tempo, ale zároveň to není roztahané. Na menší ploše můžete říct daleko víc.
Nebo Záhadné případy, které běžely na Nově před pár měsíci. Osmidílný formát, ale velmi napínavý. K našemu překvapení měl obrovský ohlas - dívalo se na něj jeden a půl milionu lidí každý týden.
V Záhadných případech jste hrál nejen vy, ale i váš syn Martin a jeho žena Sára. Jaké to bylo potkat se s nimi při práci?
Když mi to produkce oznámila, měl jsem radost. Samozřejmě se pak objevily takové ty řeči: „Donutil všechny donutil, aby tam hráli.“ Ale to je nesmysl. V herectví protekce neexistuje, okamžitě by se to poznalo.
A myslím, že jak Martin, tak Sára se svých rolí zhostili krásně. Důkazem je, že je lidé oslovují a ptají se, kdy bude pokračování. Vážím si toho, že jsme se při práci mohli potkat. To se nestává často, každý máme jiný rozvrh. Navíc teď mají děťátko, takže o to cennější to bylo.
Se synem Martinem a jeho ženou Sárou spolupracoval v Záhadných případech.
Neměla Sára před svým slavným tchánem ostych?
Sárinka sama říkala, že měla. Ale rychle ho překonala. A pak říkala, že to bylo fajn, že se naučila spoustu nového, nejen díky mně, ale i díky tomu, že pracovala na kvalitním projektu.
Předtím hrála v Ulici, což byla, jak jsme říkali, složenková povinnost. Tam si získala oblibu u určitého typu diváků. Ale tady si sáhla na úplně jiný druh práce.
Martin se Sárou vám k posledním Vánocům nadělili ten nejkrásnější dárek -stal jste se dědečkem malého Eliáše. Jak si užíváte tuhle roli?
To je nádhera! Eliášek je krásnej brouček. Když k nám přijdou na návštěvu, zablbnu si s ním. Ještě to sice moc nevnímá, to teprve přijde, ale je to velká radost. Mají to nejkrásnější děťátko, zasloužili si ho.
Zeptám se teď na něco velmi citlivého, a pokud o tom nebudete chtít mluvit, je to v pořádku. Martin se Sárou o první děťátko přišli den před plánovaným termínem porodu. Bylo pro vás narození Eliáška o to silnější a radostnější událostí?
Jistě, a právě proto říkám, že si ho zasloužili. Po tom, čím prošli… Jsem nesmírně rád, že se to povedlo. Že máme tak krásného vnoučka.
V inscenaci Smrt obchodního cestujícího v Divadle ABC jste s Martinem hrál i v době, kdy se tato tragická událost stala. Byl jste mu oporou?
Na jevišti si musí být oporou každý sám. A Martin je skvělý herec, on to zvládl. Ale vím, co to obnáší. Když umřel tatínek mé ženy, musel jsem rovnou na jeviště hrát komedii. Nebo když jsme natáčeli seriál Tři plus jedna na jižní Moravě, zavolala mi sestra, že zemřel táta. Ze štábu na vás volají: „Pojďte, už musíme točit!“ Šlo zrovna taky o komickou scénu. A vy se musíte přenést přes tu bolest a zahrát to tak, aby divák nic nepoznal.
Je to součást naší profese. Myslím, že Martin tohle chápe. Má to v sobě jako každý, kdo tuhle práci dělá.
Když sledujete Martina, jak se stará o Eliáška, myslíte, že je lepší táta, než jste byl kdysi vy?
To se zatím nedá poznat. K miminku se nedá chovat jinak než roztomile. Teď s ním blbne, Eliášek se pořád směje, má dobrou náladu, což je krásné. Ale opravdové otcovství se ukáže až za pár let, až bude Eliášek větší, až bude náctiletý. A já už tu možná nebudu.
Pravda je, že jsem si děti moc neužil, byl jsem pořád někde. Všechno zvládala moje žena. Dnes je to jiné, Martin a Sára jsou na to dva. A Martin je svědomitý táta.
Dnešní tatínkové se do péče a výchovy zapojují víc, než bylo běžné ve vaší generaci. Hodnotíte to jako pozitivní posun?
Jednoznačně. Nejenže se víc zapojují do výchovy, ale jsou třeba i u porodu. To já tehdy vůbec nemohl! Když se v brněnské porodnici narodil náš prvorozený Tomáš, nechtěli mě k němu ani pustit, že se to nesmí. Tenkrát tam syna přišel fotit brněnský fotograf Jef Kratochvil. A když jsem je přemlouval, ať mě pustí aspoň na chvíli, vždyť fotografa tam taky pustili, tak mi sestřička říká: „Ale to fotí děcko nějakého herce.“ A přitom to byl můj syn!
Zní to jako groteska.
No bylo to celé takové komicko-drsné. A když žena rodila Martina v Praze, musel jsem z porodnice odjet ještě před jeho narozením, protože ten večer jsem v Národním divadle hrál Strýčka Váňu. Hned po představení jsem telefonoval, jak to dopadlo, a jakmile jsem řekl nahlas „Martin“, tak Alois Švehlík zařval: „Ty jsi, Martine, strom zelený!“ A začalo se zapíjet.
Byl jsem tenkrát rád, že jsem to představení stihl. Pospíchal jsem z porodnice na poslední chvíli. Uprostřed silnice jsem stopnul auto, řidič mi vynadal, co blázním, že mě málem přejel. Neznal mě, v Praze jsem ještě nebyl tak známý. A já na něj: „Člověče, já musím do Národního! Já vám to zaplatím, jeďte klidně na červenou! Hlavně ať jsme tam včas.“ A on mě tam opravdu dovezl.
To má skoro filmovou tečku.
No a představte si, že po pětadvaceti letech jsem něco točil v kladenské nemocnici a šel kolem mě takový doktor, zastavil mě a povídá: „Pojďte na chvilku do ordinace.“ Já na to: „Nemůžu, teď točím.“ A on: „Ale znáte mě? Já jsem ten, co vás tenkrát málem srazil, když vás vezl do Národního.“ To je filmová tečka!
Dokázal byste Eliáška sám pohlídat?
Já bych to dokázal, ale nevím, jestli on by to dokázal se mnou. Rád bych ho pohlídal, ale zatím to nejde, protože každou chvíli potřebuje maminku, potřebuje se napapat. A to já mu dát nemůžu. Takže teď je to hlavně období maminky, ale bydlíme kousek od sebe, a tak se vidíme, kdykoli chceme. Jsem za to moc rád.
Pojďme ještě na chvíli k práci. V minulých rozhovorech jste byl občas kritický k části mladé herecké generace. Platí to stále?
To se týkalo nepatrné části. A rozhodně to neplatí o Martinovi se Sárou, ti jsou poctiví, připravení. Ale obecně - mladých, talentovaných herců máme spoustu. Když se podíváte, kolik nových tváří se objevuje u kamery, ve filmech i v televizi, je vidět, že tu roste silná generace.
S manželkou Zuzanou tvoří stabilní pár, jsou svoji třicet sedm let.
A jaký jste byl jako mladý herec vy? Pokorný, nebo jste si uměl říct i „takhle ne“?
Měl jsem velké štěstí. Na Provázku byli výborní režiséři, každý měl k tvorbě jiný přístup, ale všichni táhli za jeden provázek. A hlavně nás vedli k autorskému herectví. To znamená, že herec není jen ten, kdo opakuje repliky a plní pokyny, ale aktivně se podílí na tvorbě role. Přináší nápady, spolupracuje, hledá.
Mám rád i současné mladé režiséry. Pracuje se s nimi výborně.
To vyžaduje velkou důvěru mezi režisérem a hercem.
Přesně tak. A hloupý by byl ten režisér, který by herecký nápad odmítl jen proto, že není jeho. Pokud je to schopný režisér, přijde třeba s ještě lepším řešením. Ideálně pak společně dospějete k něčemu, co má smysl.
Mám rád i současné mladé režiséry. Nesouhlasím s takovými těmi nářky, že už to není, co bývalo. Není to pravda. Objevují se skvělí mladí režiséři - třeba Olmo Omerzu, Andy Fehu, Jan Haluza nebo režisér Molochu Lukáš Hanulák. Pracuje se s nimi výborně.
Roli s přesahem do politiky a společenské odpovědnosti máte aktuálně i v Divadle ABC. V Čapkově Bílé nemoci hrajete dvojroli doktora Galéna a Maršála. Máte zpětnou vazbu od publika, že tato hra stále a znovu rezonuje?
Mám obrovskou zpětnou vazbu. Je to nejsoučasnější hra, jaká vůbec může být. Je v ní všechno - česká povaha, covid i Putin. Diváci reagují úžasně, bývají strženi dějem, a když na konci dohraje hudba a zazní poslední slova, bývá pár vteřin hrobové ticho. A pak se v tom sále všichni postaví a začnou tleskat. Nejkrásnější je, že v hledišti sedí spousta mladých lidí. Těší mě, že si mladí našli cestu na takové představení a sledují ho s vnímavostí a pokorou.
Během divadelní kariéry jste prošel různě velkými scénami - od komorního Provázku přes obrovské Národní divadlo až po dnešní působení v Divadle ABC. Bylo pro vás obtížné adaptovat se na nový prostor?
Vůbec ne. A zase za to může Provázek. My jsme s ním projeli svět - hráli jsme v obřích divadlech, v sokolovnách, amfiteátrech, dokonce i na lodi. To vás naučí přizpůsobivosti.
A když jsem pak přišel do Národního, velmi jsem si považoval toho, že si mě vzal pod křídla pan profesor Radovan Lukavský. Vodil mě po jevišti, říkal mi, „Miránku“ - to mi nikdy neřekla ani maminka - a ukazoval mi, kde mám přidat, kde ubrat, kde je takzvaně hluché místo. A ten hezký vztah nám vydržel až do jeho odchodu z tohoto světa.
Pan Lukavský oplýval vzácnou kombinací noblesy a laskavosti…
Ano a byl i nesmírně vtipný! Chodil do divadla na poslední chvilku, vždycky pět minut před začátkem. Jednou si v představení Hamleta zapomněl sundat hodinky a já mu z portálu ukazoval, že je má na sobě, aby si je, až to půjde, sundal. Podíval se na mě a v tom Shakespearovi klidně pronesl: „Sedm pět. Proč?“ A odehrál scénu dál.
Zároveň byl obrovský profesionál, věrný své profesi. V osmdesáti osmi letech s námi hrál poustevníka v Donu Juanovi. Když jsem se ho zeptal, proč není radši doma, odpověděl: „Miránku, co bych tam dělal? Já jsem vděčný za každou vteřinu mezi vámi.“ Tenkrát jsem to pochopil se vším všudy.
Cítíte to stejně?
Je to tak. Dokud má herec energii, dokud má chuť hrát, dokud se nemusí bát postavit se před diváky a dokud dostává krásné příležitosti, má hrát. Byla by to neúcta k profesi. A pro mě tím pádem i k samotnému smyslu života.
