Revolucionářka, feministka, diplomatka Alexandra Kollontajová, která svými názory dráždila Lenina

Alexandra Kollontajová se narodila do vysoce postavené rodiny generála carské armády a ukrajinského šlechtice, jehož rodokmen sahal až do 13. století. Šuročka, jak ji doma láskyplně oslovovali, vyrostla v krásnou dívku, na petrohradském „trhu“ s nevěstami stála hodně vysoko. Mohla si vybírat, což také udělala. Ovšem zcela proti očekávání rodičů se provdala za chudého bratrance z druhého kolene Vladimira Kollontaje.

Manželům se v roce 1894 narodil syn Michail. V té době už Alexandra přijala za své prorevoluční názory, zlomový bod pak přišel v březnu 1896. Tehdy doprovázela muže na cestě do jedné z největších textilních továren v Rusku. Na ostrově Kreenholm (dnes území Estonska) viděla, v jak hrozných podmínkách ženy pracují, většina z nich se nedožila více než třiceti let.

Když v témže roce propukla v továrně stávka za zlepšení podmínek, byla to právě Alexandra, která sháněla finance a šířila letáky. Tak začala její mise revolucionářky, ve které už nebylo místo pro rodinu. A tak opustila manžela i syna.

Alexandra cestovala po Evropě, učila se, diskutovala a navazovala kontakty s osobnostmi evropského dělnického hnutí. V roce 1899 začala v ilegalitě pracovat pro Ruskou sociálně demokratickou dělnickou stranu. Když v roce 1903 nastal rozkol mezi bolševiky a menševiky, zůstala zprvu neutrální.

Později se přidala k radikální frakci bolševiků, s nimiž se zúčastnila v roce 1905 procesí mířícího k petrohradskému Zimnímu paláci, kde měly být carovi předány návrhy na zlepšení životních podmínek v zemi. Carští vojáci tehdy postříleli přes tisíc demonstrantů, další tisíce byly zraněny. Alexandra byla v té době hodně slyšet, psala politické knihy a platila za vášnivou řečnici. Začaly ji však znepokojovat Leninovy diktátorské postoje, a tak se v roce 1906 přidala k menševikům.

Za cíl si stanovila boj za zrušení otroctví pracujících žen a jejich rovnoprávnost. Součástí plánu bylo vypracování komplexního přehledu ruského feministického hnutí, který sepsala v obsáhlé knize Sociální základ ženské otázky (1909), i uspořádání prvního všeruského ženského sjezdu na konci roku 1908. Před ním Alexandra objížděla schůze, na kterých se volily delegátky. Mnohá setkání se konala kvůli vládním represím pod krycími názvy, jako třeba šicí kroužek nebo diskuse o hygieně. V průběhu sjezdu jí začalo hrozit zatčení kvůli jedné pasáži v její knize, a tak uprchla do Německa.

V exilu vypracovala návrh zákona o mateřské dovolené a věnovala se rozsáhlé publikaci Společnost a mateřství (1916) založené na statistických datech a analýze evropských zákonů o sociálním zabezpečení. Vše s jediným cílem – dát ženám svobodu. Oprostit je od nikdy nekončící domácí práce, násilnických manželů i úmorné dřiny za nízkou mzdu. „Zotročení žen vzniká při dělbě práce – produktivní práce připadá mužům a pomocná ženám,“ psala. Podporovala sexuální vzdělávání, antikoncepci i právo na interrupci.

Když vypukla 1. světová válka, opustila Německo a usadila se ve Skandinávii. V roce 1915 se opět přidala na stranu bolševiků, aby se o dva roky později vrátila do revolucí zachváceného Ruska. Už v březnu byla zvolena do ústředního výboru Petrohradského sovětu. V té době patřila mezi nejzkušenější a nejúspěšnější řečnice, což dráždilo její politické oponenty, kteří ji nazývali Valkýrou revoluce. Byla dokonce zatčena, ale po dvou měsících byla propuštěna.

Říjnová revoluce pro ni byla vstupenkou do první vlády Sovětského svazu. Ve funkci lidové komisařky sociálních věcí se zasazovala o rozsáhlé reformy sociálního zabezpečení. Byla autorkou značné části sociální legislativy raného Sovětského svazu. Zúčastnila se přípravy zákonů o rozvodech, občanských sňatcích a také několika opatření na ochranu mateřství a dětí.

Její zásluhou byl za Mezinárodní den žen stanoven 8. březen, odkazující na revoluční rok 1917, kdy právě v tento den demonstrovalo v ulicích Petrohradu na devadesát tisíc dělnic proti hladu a válce.

Na svou funkci Alexandra nakonec rezignovala, protože nesouhlasila s tehdejší politikou strany. Přesto i nadále zůstala v řadách bolševických vůdců. V odlehlých oblastech země vedla agitační kampaně, nicméně jejím hlavním tématem se znovu stalo osvobození žen a jejich emancipace. Koncept nové ženy ostatně rozvinula již v roce 1913.

Zaměřila se v něm mimo jiné na kategorii lásky, která měla být podle ní nezávislá. Tento hluboký prožitek a svobodný akt nazvala „okřídleným erosem“. Tvrdila, že taková láska není možná v kapitalistickém systému, v němž jsou ženy považovány za předměty. Podle Alexandry se nová žena odmítla řídit tradičními rolemi milenky, manželky a matky a projevovat jemnost, vnímavost, emocionalitu a schopnost přizpůsobit se a ustoupit. Nová žena měla být energická a průbojná, nezávislá na muži jak finančně, tak emočně.

Její názory byly kontroverzní a pro mnoho lidí nepřijatelné. Marxisté její volnou lásku mylně spojovali s volným sexem a odmítali ji jako promiskuitní. Rovněž ji činili zodpovědnou za stoupající počet rozvodů.

Svými názory dráždila i Vladimira Lenina, u kterého upadla v nemilost po vydání brožury Dělnická opozice, v níž zaútočila na bolševiky. To znamenalo konec její politické kariéry v Rusku. Stalin ji pak v roce 1922 „uklidil“ z očí, když ji jmenoval poradkyní sovětské obchodní delegace v Norsku. Tím bývalá revolucionářka zahájila svou druhou kariéru, a to v diplomatických službách. Ty vykonávala na různých misích ve Skandinávii po celá 30. léta 20. století, daleko od centra moci.

V roce 1937 byla odvolána do Moskvy, což nevěstilo nic dobrého. Obávala se o svůj život i o bezpečí syna, ale Stalin ji nakonec během masových čistek ušetřil. Jeho pozornost se totiž stále více obracela k rostoucí hrozbě nacistického Německa a Alexandra byla pro sovětské ministerstvo zahraničních věcí mnohem cennější ve Stockholmu než v hrobě.

Mezi její nejvýraznější úspěchy patřilo jednání a řešení konfliktů mezi Sovětským svazem a Finskem v rámci ukončení zimní války (Moskevský mír). „Je to jako žít na plovoucím ostrově uprostřed rozbouřených vod oceánu. Nejsou tu blesky, bouře, ale rozbouřené vody neustávají. Kdo v takovém prostředí nežil, nepochopí jeho napětí,“ zapsala si. Mírová smlouva byla podepsána 12. března 1940 a následujícího dne válka oficiálně skončila.

Poslední léta života věnovala Alexandra třídění svého archivu a také psaní pamětí. V Sovětském svazu byla respektována především jako velvyslankyně, zatímco její feministické dědictví bylo opomíjeno nebo zkresleno.