Francesca Cacciniová dokázala využít svůj talent i píli na maximum

Francesca se narodila ve Florencii v rodině skladatele a zpěváka Giulia Cacciniho, zvaného též Guilio Romano, a zpěvačky Lucie di Filippo Gagnolantiové, kteří působili na medicejském dvoře.

Po předčasné smrti matky se otec znovu oženil a opět to byla zpěvačka. Hudba tak Francescu doprovázela od kolébky. Postupně se naučila hrát na cembalo, loutnu, harfu, kytaru a další strunné nástroje a samozřejmě získala i školení ve zpěvu. Jako zpěvačka debutovala ve třinácti letech v opeře Euridice. Tu složil její otec ke slavnostem konaným u příležitosti sňatku francouzského krále Jindřicha IV. a Marie Medicejské.

O mimořádném pěveckém talentu Francescy svědčí přezdívka La Cecchina, což v překladu znamená Zpěvný pták. Její vzdělání se ovšem neomezovalo pouze na hudbu. Ovládala také latinu a řečtinu, geometrii, rétoriku, filozofii i astrologii.

Le donne di Giulio Romano neboli Dámy Giulia Romana, to bylo rodinné uskupení, ve kterém Francesca účinkovala se sestrou Settimií, rovněž hudebně talentovanou. „Dámy“ úspěšně bavily medicejský dvůr od roku 1602 až do roku 1612 a už tehdy si posluchači všimli talentu mladé Francescy.

Když jí bylo sedmnáct let, vystupovala na francouzském dvoře tak úspěšně, že ji chtěl Jindřich IV. získat do svých služeb. Nabídl jí placené místo u dvora a finanční zajištění, Ferdinand I. Toskánský však její odchod nepovolil a Francesca se musela vrátit do Florencie.

Zde se jí také dařilo. V roce 1607 složila pro dvorní karnevalovou oslavu skladbu Otrokyně, která jí vynesla trvalou službu na medicejském dvoře, díky čemuž se stala nezávislou na otci. Za stálý plat zde působila jako zpěvačka i jako skladatelka komorní a scénické hudby.

Hudební doprovod ke dvorským slavnostem komponovala i ve spolupráci s dalšími autory, k nimž patřil například libretista Michelangelo Buonarroti mladší, prasynovec stejnojmenného sochaře, který se stal jejím podporovatelem a věrným přítelem. Pod patronací dvora plného nevyzpytatelnosti, intrik a vrtkavosti sloužila dvacet let. Během nich zajišťovala i hudební výuku dvorních dam.

Francesca tak nakonec dosáhla vyššího platu, než měl její otec Giulio, a po roce 1620 byla dokonce nejlépe placenou hudebnicí na dvoře. Toto ohodnocení souviselo i s přízní toskánské velkovévodkyně Kristiny Lotrinské, která tehdy ve Florencii vládla po smrti svého muže Ferdinanda I. Medicejského jako regentka nezletilého syna.

V roce 1607 se Francesca provdala za Giovanniho Battistu Signoriniho, zpěváka a člena sdružení Florentské cameraty. Nebyl zdaleka tak populární jako jeho žena, čemuž odpovídala i výše jeho platu. Z tohoto manželství se v roce 1622 narodila dcera Margherita, rovněž zpěvačka, která později vstoupila do kláštera. Po Giovanniho smrti v roce 1626 opustila Francesca Florencii a vstoupila do služeb bankéře a diplomata Vincenza Buonvisiho, jenž sídlil ve městě Lucca. Zde se provdala za aristokrata Tomasa Raffaelliho a v roce 1628 porodila syna, jenž získal jméno po otci.

Hudebnice se zanedlouho opět stala vdovou, ale dobře zabezpečenou. A také celoživotní. Manžel jí totiž odkázal rozsáhlý majetek, ovšem jen za předpokladu, že se znovu neprovdá a bude dohlížet na vzdělání jejich syna. Francesca i její děti přežily dvě morové epidemie, po kterých se všichni vrátili do Florencie. Ona opět působila na medicejském dvoře jako zpěvačka, učitelka hudby a skladatelka, tentokrát ovšem ve službách toskánské velkovévodkyně Viktorie della Rovere.

Z neznámých důvodů však v roce 1637 medicejský dvůr opustila. I když neexistují přesné záznamy o její smrti, je doloženo, že opatrovnictví nad malým Tomasem převzal jeho strýc Girolamo Raffaelli v únoru 1645. Francesca je pochována ve florentském kostele San Michele Visdomini vedle svého otce.

Z její bohaté produkce se dochovala pouze hudební sbírka První kniha hudby (1618) a opera Osvobození Ruggiera z Alcinina ostrova (1625). Sbírka napsaná ženou pro ženy zahrnuje na tři desítky skladeb, k většině z nich Francesca napsala i texty. Skladby pravděpodobně používala jako pedagogický nástroj k výuce vokální techniky svých studentek, protože nabízí příklady všech žánrů, které měla tehdejší sólová zpěvačka ovládat.

Opera Osvobození Ruggiera z Alcinina ostrova vznikla na objednávku toskánské velkovévodkyně Marie Magdaleny Habsburské při příležitosti návštěvy korunního polského prince Vladislava Zikmunda ve Florencii. Velkovévodkyně vládla spolu s tchyní Kristinou Lotrinskou a obě dámy využívaly umění k podpoře své moci. Objednávaly díla, v nichž hrály prim mocné a významné ženy. Také slavnosti a zábavy konané v rámci dvorních událostí měly prezentovat moc žen. Často proto oslovovaly Francescu, aby k těmto příležitostem vytvořila hudbu.

A tak vznikla i skladba Osvobození Ruggiera z Alcinina ostrova, která je vůbec první známou, nebo alespoň nejstarší dochovanou operou, kterou zkomponovala žena. Opery byly tehdy okázalé podívané, jejichž cílem bylo demonstrovat sílu vládce a posílit jeho autoritu. Dílo Francescy však bylo jiné, protože v příběhu hrají zásadní roli ženy.

Text vychází z romantického eposu Zuřivý Roland od Lodovica Ariosta, který ve své době patřil k vyhledávaným zdrojům inspirace pro náměty oper. Libreto využívá stylistické i hudební kontrasty k odlišení dvou protagonistek, androgynní dobré čarodějky na straně jedné a sexuálně podmanivé, ale zlé čarodějky na straně druhé. Obě bojují o mladého rytíře, každá však z jiného důvodu. Děj opery je zakončen tancem osmi dam a osmi rytířů a baletem na koních.

Opera, jež je dodnes uváděna, vzbudila u publika velký ohlas a v Polsku dokonce odstartovala zájem o tento žánr. Když se totiž princ Vladislav Zikmund vrátil do vlasti, nechal italský text přeložit do polštiny, aby si dílo užili i diváci ve Varšavě. Na jeho přání bylo dokonce na polském královském dvoře zřízeno stálé operní divadlo. Vladislav pak pro svůj dvůr objednal u Francescy v roce 1626 dvě hudební dramata.

Její dílo navazovalo na odkaz sdružení Florentská camerata, ve kterém působili skladatelé, básníci, vědci a hudební teoretici z řad měšťanů – a to včetně jejího otce. Sdružení přineslo nové pojetí recitačního a pěveckého umění, včetně nových žánrů a stylů, zejména pak sólového zpěvu s instrumentálním doprovodem.

Mezi skladby talentované hudebnice tak patří nejen opery, ale i duchovní a světské písně, velmi často doplněné o její vlastní poezii. Francesca, jejíž dílo patří do období raného baroka, se stala úspěšnou dvorní hudebnicí a skladatelkou i proto, že byla v pravý čas na pravém místě. Což, vedle talentu a píle, dokázala mistrně využít. I díky tomu se z hudebnice na ženském medicejském dvoře stal fenomén, který přetrval století a posluchače oslovuje dodnes.