Léčitelka Božena Kamenická: Četla z moči tak dobře, že se s ní radili i lékaři

„Šla jsem vlastní cestou. Takovou, jakou mi určil osud. Nebo Bůh,“ říkala silně věřící léčitelka, v jejíž ordinaci stála soška Panny Marie a na stěnách visely svaté obrázky. Při osobním setkání s pacientem prý dokázala poznat, že má nádor na mozku či bludnou ledvinu. Stovkám neplodných párů pomohla založit rodiny.

„Ode mne se nenarodilo žádné dítě vadné, všechny jsou krásné, čilé, zdravé, inteligentní,“ uvedla v roce 1994 hrdě v rozhovoru pro měsíčník Regenerace. Kde se v ní ty mimořádné diagnostické a léčebné schopnosti vzaly, netušila.

„Těžko se mi o tom mluví, mezi lidi s léčitelskými schopnostmi snad ani nepatřím. Já prostě pomáhám lidem, těžce nemocným… Nevím jak a proč, ale prostě najednou znám odpověď. Ta myšlenka přichází sama,“ snažila se vysvětlit nevysvětlitelné.

Jisté je, že se za ní sjížděli nemocní z celé republiky i ze zahraničí, mezi nimi známé osobnosti jako Karel Gott, Josef Kemr či Jiří Bartoška. Politikům pomáhala bez ohledu na stranickou příslušnost: od normalizačního funkcionáře Antonína Kapka přes prezidenty Ludvíka Svobodu a Gustáva Husáka až po Václava Havla.

Vzpomínky na Boženu Kamenickou zachytil Martin Benedikt v bakalářské práci založené na vyprávění pamětníků a na záznamech, které přítel léčitelky Stanislav Kalibán nahrál na audiokazety. V současné době také připravuje o léčitelce knihu, na které spolupracuje s pedagožkou Ninou Jáchimovou.

Božena Kamenická se narodila 7. srpna 1898 v Janštejně na Jihlavsku Barboře a Michalu Krutišovým. Měla devět sourozenců: čtyři sestry a pět bratrů. Tatínek pracoval v janštejnské sklárně, kde zemřel v roce 1910 na následky úrazu. Barbora Krutišová zůstala sama se sedmi nedospělými dětmi. Přestože se tři nejstarší potomci už osamostatnili, zvládala to jen díky pomoci širší rodiny, za kterou se přestěhovala do Radnic na Plzeňsku.

Malá Boženka se odmalička od ostatních dětí lišila. Mívala zvláštní sny a barvité vize, slyšívala i zvláštní hlasy, jimž ještě nerozuměla. „Projevovala se u ní podivuhodná citlivost, bohatší prožívání a hlubší vnímání okolí. Už tehdy se jí v mysli občas mihl záblesk události, která se později stala přesně tak, jak ji dříve spatřila,“ uvedl Stanislav Kalibán v roce 1998 v rozhovoru pro Plzeňský deník.

Jednou prý dospívající dívku vyděsila pochmurná vize: „Maminko, maminko, já jsem viděla plakat celý svět!“ Zanedlouho vypukla 1. světová válka.

Sedmnáctiletá Božena během ní skončila v nemocnici, zřejmě nakažená tyfem. „Dostala jsem už poslední pomazání. Všechno jsem slyšela, rozuměla, ale nemluvila. Nic jsem se nebála a odevzdaně čekala na smrt. Nevím, jak je to možné, že jsem to všechno přežila. Ale slezly mi vlasy,“ vzpomínala léčitelka na kazetovém záznamu.

V roce 1929 se Božena provdala za Karla Kamenického a následovala manžela do České Lípy. Tam absolvovala kurz přírodního léčení. Stala se členkou prvorepublikového Zdravovědného spolku a začala se věnovat léčitelství naplno.

Pro radu si za ní chodilo stále víc lidí. Když ji však sen varoval, že přijde o syna, sama sobě pomoci nedokázala. Malý Jaroslav se manželům Kamenickým narodil v únoru 1930. Nestihl oslavit šesté narozeniny. V neděli 15. září 1935 se s ním Božena vracela autem z návštěvy u rodiny v Radnicích. Za volantem seděl její bratr Otakar. Na okresní silnici mezi Radnicemi a Němčovicemi nezvládl řízení a vůz převrhl. Odnesl to pouze zlomenou rukou, jeho malý synovec však byl na místě mrtvý.

„Já ho měla v pěti minutách pryč… Na všechno jsem zapomněla, ale vím jenom, že jsem ho zvedla z tý země, a jak jsem mu pohladila hlavičku, zůstal mi mozeček na dlani,“ vzpomínala s odstupem paní Božena. Tři roky po autonehodě Otakar Krutiš ovdověl. Manželka Anna mu zemřela po porodu a on zůstal sám se třemi syny.

„Nejstaršímu Otovi byly čtyři, prostřednímu Karlovi dva roky. Nejmladší, šestitýdenní, se jmenoval Jaroslav, stejně jako tetin zesnulý syn. Teta si vzala všechny tři k sobě a Járu nakonec s manželem adoptovali. On jí říkal maminko, jeho bratři tetičko. Z Oty se stal inženýr, Karel byl herec a muzikant, Jaroslav ekonom,“ vypráví neteř léčitelky Eva Karlová z Radnic, dcera nejmladší Boženiny sestry.

Tragédie soukromé následovala tragédie národní: 30. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda a rodinu Kamenických, stejně jako mnohé jiné, vyhnali Němci z domova. Museli přesídlit ze zabraného pohraničí do vnitrozemí.

Po krátkém pobytu v Hradci Králové se přestěhovali do Radnic k příbuzným. Karel Kamenický našel práci jako úředník ve věznici na Borech, paní Božena se plně věnovala léčitelství. „Bydlela několik let u nás v domě a úspěšně léčila celou rodinu,“ vzpomíná Eva Karlová.

Před domem Krutišových stáli nemocní lidé fronty i za války, a možná právě to byl důvod, proč léčitelku nepřející soused kolaborant udal. Vlastní zakázané ezoterické knihy, doma mají zásoby potravin a poslouchají zahraniční rozhlas. Paní Boženu odvezli k výslechu na úřadovnu gestapa v pražském Petschkově paláci. Nakonec ji Němci ve zuboženém stavu po několika krušných týdnech propustili.

Po válce věhlas Boženy Kamenické ještě vzrostl. Vyhledávali ji lidé z celých Čech i ze zahraničí. Většinou nepotřebovala pacienta ani vidět, dokázala určit diagnózu z jeho moči. Pomalu ji ve zkumavce zahřívala nad lihovým kahanem, a když dosáhla bodu varu, přilila pár kapek hypermanganu. Z množství sraženiny, která vznikla, pak zjišťovala, co nemocnému chybí, a sestavila pro něj bylinnou léčbu na míru.

Vyráběla vlastní odvary, čaje i masti, sirupy proti zahlenění, balzám na žaludeční a dvanácterníkové vředy, „bílou“ mast na revma, bolesti zad, kloubů a končetin, „žlutou“ na drobná poranění, vyrážky či hemoroidy, „šedobílou“ na dětské ekzémy a rozmarýnovou na záněty kloubů a páteře.

„Léčivé byliny mám v srdci a v duši. S tím jsem se narodila. Všechny receptury jsou moje, ani jediný recept jsem nikdy neopsala,“ říkala. Ulevit dokázala i masážemi.

Ordinovala od půl osmé ráno do šesti odpoledne, jen s krátkou polední přestávkou. Na schodišti domu v Radnicích, kde bydlela, čekávala denně i stovka nemocných. Léčitelství ji pohltilo natolik, že skoro nikam nechodila. Jediné společenské vyžití pro ni představovaly rodinné nedělní obědy a letní dovolená v Karlových Varech.

Pacienty jí neubralo ani bezplatné socialistické zdravotnictví. Doktorů - zejména chirurgů - si velmi vážila, takže se příliš nedostávala do sporů ani s těmi odborníky, kteří na alternativní medicínu hleděli skrz prsty.

„Nedělala jsem nic, z čeho by měl vzniknout problém. Když jsem u pacienta našla chorobu, kterou jsem neuměla léčit, předala jsem ho do péče lékařů,“ konstatuje v knize Jiřího Kuchaře Léčitelé, jasnovidci a mágové. Někteří vstřícnější lékaři se s ní dokonce radili ohledně sporných diagnóz.

O léčitelce vznikla řada zkazek a mýtů. Odmítala prý pomáhat těm, kteří pili rum či kofolu. Když jí jakýsi stařík podstrčil moč své těhotné vnučky, dočkal se jízlivého komentáře: „Dědečku, budete rodit!“ Podobně odpálila ženu, jež přinesla kozí moč: „Kozy zatím neléčím!“

Krajští komunističtí úředníci léčitelku tiše tolerovali, ti místní podporovali. „Paní Božena Kamenická je ve všech končinách Československé republiky známa coby věhlasná přírodní lékařka léčivými bylinami. Od chudých lidí povětšině plat nebo odměnu nežádá, činí tak ze soucitu k bližnímu, a chudé často ještě ze svých prostředků odměňuje,“ konstatuje zpráva radnického národního výboru.

Povolení postavit v Radnicích dům však nedostala, a tak manželé Kameničtí koupili vilu v nedalekém Tymákově a nevyhovující radnický byt, který patřil obci, opustili.

V Tymákově paní Božena ordinovala dalších čtrnáct let. Za tu dobu čelila několika vyšetřováním, vzniklým na základě anonymních udání: že neoprávněně diagnostikovala, že manipuluje se zahraničními léky, že potají někoho zaměstnává… Úřední šikana, rodinné neshody a požár, který poškodil vnitřní vybavení domu, nakonec manžele Kamenické donutily, aby dům prodali národnímu výboru. Vrátili se k příbuzným do Radnic, kde v roce 1970 milovaný manžel Karel zemřel. To už měla paní Božena dávno nárok na důchod, za dveřmi jí však pořád stáli prosebníci. A tak ordinovala dál.

Peníze pro ni představovaly jen prostředek zajištění existence a ordinace, příbuzným však přinášely blahobyt.

„Dostala jsem kožichy, briliantový prsten, stříbrné lišky. Všechno jsem rozdala, k čemu by mi to bylo? Já bych si briliantový prsten nevzala, ani kdyby mě měli ukřižovat,“ říká v knize Jiřího Kuchaře. „Ve své skromnosti považovala peníze za nutné zlo a pranic si jich nevážila. Všichni lidé kolem ní ale takoví nebyli. Někteří se na ní a jejím jménu a umu nehezky přiživovali,“ podotýká ve své bakalářské práci Martin Benedikt.

V červenci 1976 se paní Božena odstěhovala za synem a synovci do Plzně. „Přišla jsem sem, abych si konečně odpočinula. Tady lidé nevěděli, co jsem, kdo jsem. Už jsem ordinovat nechtěla, ale pacienti se nedali odbýt,“ posteskla si.

V šestadevadesáti úspěšně prodělala operaci kyčelního kloubu. Znovu začala chodit. „Byl to její sen a přání, aby se dožila sta let,“ podotýká neteř Eva Karlová. Pak ale náhle zemřel milovaný syn Jaroslav a s tím už se vyrovnat nedokázala. Pomalu chřadla. Ve čtvrtek 5. září 1996 se její unavené srdce zastavilo. Bylo jí 98 let.